S Vítkem Hruškou o strategickém řízení, auditech, korporátních financích, životě a podnikání

2. S Vítkem Hruškou o strategickém řízení, auditech, korporátních financích, životě a podnikání.
09.08.2025
To nejdůležitější z podcastu:
EnVys očima auditora: Když cílem není maximalizace zisku, ale svítící vesnice
Profesionalizace byznysu: Vítězslav Hruška na příkladu růstu Apogea ilustruje, že pro úspěch je klíčové mít v pořádku finance a procesy, a radí podnikatelům včas najímat a s růstem obměňovat kvalitní účetní a právníky.
Filozofie NVIS: Projekt je specifický tím, že ačkoliv je akciovou společností, jeho primárním cílem není maximalizace zisku, ale zajištění nízké a stabilní ceny elektřiny pro akcionáře a obce.
Paralela s vodou: Energetika by v kontextu obcí měla fungovat podobně jako vodárenství – jde o nezbytnou komoditu, kde je nutné zajistit dostupnost a stabilitu, nikoliv spekulovat na ceně.
Transparentnost a audit: Vzhledem k zapojení veřejných peněz (obcí) podléhá NVIS přísnému auditu a nastavení kontrolních procesů (Charta společnosti), aby se předešlo budoucímu zneužití prostředků či tunelování.
Řešení pro venkov: Projekt cílí na menší obce a vesnice, pro které je energetická soběstačnost nutností, protože si na rozdíl od velkých měst nemohou dovolit výpadky veřejného osvětlení či drastické zdražování.
Srozumitelnost a důvěra: Hlavní přidanou hodnotou NVIS je převod složité energetiky (megawatty, burza) do srozumitelné řeči a budování důvěry prostřednictvím „podání ruky“ a férového přístupu k místním samosprávám.
Celý podcast zde:
Samozřejmě, zde je doslovný přepis rozhovoru rozdělený podle mluvčích, aby bylo jasné, kdo právě hovoří:
Ondřej: Dobrý den, ahoj. Já vás tady vítám u naší druhé epizody, která je ale ve skutečnosti natáčená jako dvanáctá. A rozdíl mezi první epizodou a tou druhou je 20 měsíců. Mým dnešním hostem je Vítězslav Hruška, spolumajitel, akcionář PKF Apogeo, což je společnost, která poskytuje služby v oblastech auditu, účetnictví, daní, korporátních financí, poradenství a právních služeb. Víťa je taky garantem pro zahraniční vztahy Asociace malých a středních podniků, zároveň se vyskytuje ve sportovním klubu Babice a je to velká osobnost řízení financí a financí jako takových. Víťo, já tě zdravím, ahoj.
Víťa: Ahoj, Ondro, děkuju za pozvání do tohohle podcastu.
Ondřej: Jak ses k tomuhle tomu všemu, prosím tě, dostal?
Víťa: Jednoduše. Moje manželka vždycky říká, že je to proto, že včas neudělám ten krok zpátky a valná většina lidí se pak kouká na ty, který tam v tý přední linii stojí. Myslím si, že valná většina těch funkcí a pozic, o který jsi popsal v tom mým představení, tak se na mě tak jako zvláštním způsobem nalepily asi jako prach u píva na starý komodě. Já prapůvodně jsem vystudoval ekonomii a mediální studia na Český zemědělský univerzitě v Praze a na univerzitě ve Stockholmu ve Švédsku, takže jsem byl relativně dobře disponovanej k tomu dělat úplně cokoliv, bez toho, aniž bych něco znal do velký hloubky. A proto se podle mě asi stalo to, že když jsem začal pracovat, tak jsem si moh vybírat, zaplaťpánbůh za ty dary, vlastně cokoliv, co mě bavilo a co mi aspoň trošku šlo. A s ohledem na to, že jsem se ocitnul mezi správnýma lidma ve správnej okamžik, tak mi to prostě šlo.
Ondřej: Ty jsi v Apogeu někdy od roku 2005, kdy vás tam vlastně bylo zhruba deset. Dneska je to společnost, která má 140 zaměstnanců. Jakej je vlastně ten přerod tý společnosti, co se týče nároků vlastně na ty, na ty prvotní lidi, na procesy? Co to vlastně znamená jít v podstatě možná trochu z garáže do vlastně absolutního korporátu, kdy uřídit jako stovky zaměstnanců, byť nižších, rozhodně není nic jednoduchýho.
Víťa: Je to dramatický a je to neskutečně zábavný a je to úžasná zkušenost. Nevím, jestli úplně pro každýho. My jsme začínali skutečně jako úzkej tým lidí, kterej se zabýval zakládáním společností, jejich prodejem, vedením účetnictví a tak dále a tak dál. Spoustu těch věcí jsme měli nakontrahováno zvenčí, dneska se tomu říká outsourcováno. A společně s kolegou Jarošem a dalšíma lidma v tom týmu jsme zjišťovali, že v okamžiku, kdy se s klientem v té zasedací místnosti na něčem dohodnem, tak abychom těm slibům dostáli, tak spoustu věcí potřebujeme mít pod kontrolou. A dospěli jsme k závěru, že ne všechno, co se dá outsourcovat, je dobrý nápad outsourcovat.
No a začali jsme vlastně pomalu růst a nabírat lidi. Zjistili jsme třeba, že potřebujeme znalecké posudky, takže se pořídila znalecká kancelář, v té době znalecký ústav. Zjistili jsme, že potřebujeme mít relativně dobrou komunikaci s auditorem a nejlepší komunikace je s vlastníma zaměstnancema a takhle jsme, takhle jsme se rozrůstali. A na tom začátku samozřejmě jsem nebyl jenom já a kolega Jaroš. Velkou roli tam hrál ještě Tomáš Raška, což je dneska jeden z klíčových lidí v private equity skupině Natland. Ten vlastně na počátku byl tím, kdo Josefovi a mně vnuknul tu myšlenku, že vlastně z bodu nula na zelený louce vydupe takovouhle poradenskou skupinu. No a protože jsme vůči našim klientům vždycky vystupovali celkem jednoduše a říkali jsme jim: co od nás dostanou, kdy to bude hotový, kolik to bude stát, tak se na nás obracel čím dál tím víc lidí. My jsme potřebovali čím dál tím víc zaměstnanců a takhle jsme rostli.
Asi nejdramatičtější okamžiky pro mě byly krom těch profesních úspěchů, jako že jsme byli vlastně jedni z prvních, který tady v tom státě začali s prodejem evropských společností. Naše společnost Europea Capital je první evropská společnost, která tady byla založena a zůstala v Čechách, proto je v tom oddílu H ve spisový vložce 1. Tak krom těhle těch profesních úspěchů se dostavilo samozřejmě spousta dalších zkušeností v okamžiku, kdy nás bylo deset, tak způsob komunikace a řízení těch projektů byl úplně jinej, než když nás pak bylo 15, 20, 30.
Ondřej: Klasika.
Víťa: Já jsem si říkal, že ten přerod firmy z 30 na 60 je asi to nejsložitější, co jsem kdy, co jsem kdy zažil. Protože ta firma je moc velká na to, aby se dala řídit, jak se říká, selským rozumem, ale je moc malá na to, aby se úplně všechno dalo formalizovat do procesů a směrnic. A tenhle ten přerod byl náročnej jednak procesně, jednak personálně, protože lidi, který k nám tehdy přicházeli, tak měli nějaký očekávání, který se ne vždycky kryla s těma, s těmi našimi. Takže jsme se konkrétně mezi těma lety 2010 až 2012, tak jsme strašnou spoustu lidí přijali, strašná spousta lidí od nás zase odešla. Pak jsem si říkal, že už bude chvíli pokoj. A pak jsem zjistil, že další fáze je, když těch lidí je nad těch 70 až 100. My v tuhle chvíli máme něco kolem 150 zaměstnanců, ten obrat v tuhle chvíli někde nad čtvrt miliardou a neustále se potýkám s tím, že mi lidi říkají, že PKF Apogeo jako skupina už je vlastně korporát a já ji pořád jako korporát vnímat nechci. Takže takováhle jízda to, takováhle jízda to byla.
Ondřej: Mně se na tom líbí, jak je to vždycky hrozně hezkej proces toho, jak je to jednoduchý, kdy začínáme všichni, máme jeden list papíru, je to smlouva, půlka první stránky jsou hlavičky, druhá, jenom to otočíš, je tam druhá půlka stránky, tam jsou podpisy a najednou z toho jednoho listu papíru o tom, že my to chcem udělat a ty to chtějí zaplatit, tak jsou potom dohody o mlčenlivosti, NDAčka, desetistraný smlouvy, úplně o všem možným s padesáti různejma variantama. Všichni jsme dopadli stejně.
Víťa: Je to, je to tak. Mně se vlastně na těch věcech, který začínají, líbí to, že něco vzniká. Že se tým lidí v pondělí dohodne, že něco bude a už třeba ve středu, ve čtvrtek, v pátek něco začíná vznikat a začne se to realizovat. A v tom světě, ve kterým se pohybuju, tak takovejhle příležitostí není moc. Čas od času se to samozřejmě dá udělat tím, že začneme novou společnost, začneme poskytovat nový, nový služby, to je potom příjemný. A mně přijde, že čím je ta společnost, teď mám na mysli teda skupinu PKF Apogeo, čím je větší a spolehlivější, tím větší zakázky dělá a realizuje a holt je to přirozenej vývoj, protože když člověk dělá první obchod za 30 tisíc korun, tak to v principu stačí nějaký podání ruky a jednoduchá smlouva. Když pak člověk dělá obchod za 2 a půl milionu nebo za 1 a půl miliardy, tak už toho psaní je potřeba trochu víc.
Ondřej: Ale stejně si myslím, že takový to gentlemanský podání ruky, který tam bylo na tom začátku, že furt jako platí. Že ani ten velkej byznys, respektive vůbec ten velkej byznys mýho pohledu nejde dělat, pokud tam není elementární důvěra.
Víťa: S tím, s tím souhlasím. A bez tohoto nejde. Myslím si, že v tom, jak jsi říkal, velkým byznyse, jde spíš o to, že s velkým týmem lidí a se spolehlivým poradcem si pak klient může dovolit jít do transakcí s protistranama, který třeba nezná úplně dokonale nebo nemá čas zjišťovat, jestli jsou nebo nejsou kredibilní a všechny ty peníze, který vlastně klienti platí poradcům, tak jsou takový jakýsi pojištění toho, že pokud by to podání ruky nebylo dostačující, takže to nedopadne úplně špatně.
Ondřej: No jasně.
Víťa: Ale jak jsi říkal, mně přijde, že aspoň v Český republice a na těch trzích, kde jsem se historicky pohyboval, tak ten pohled do očí a podání ruky je ten nejdůležitější moment v obchodu.
Ondřej: Víťo, co bys poradil začínajícím podnikatelům dneska? Protože bavíme se tady o transakcích řádově desítky, stovky milionů. Ale když dneska někdo začíná, co bys vlastně poradil úplně novýmu člověkovi s živnostenským listem, úvahama o s.r.o.čku? Jak to vlastně dneska vidíš úplně od toho nejmenšího podnikání?
Víťa: Děkuju za tuhle tu otázku. Já doufám, že nebudu moc filozofovat. Já bych těm lidem poradil, aby se nenechali otrávit byrokracií a administrativou a aby se primárně soustředili na to, že bez ohledu na to, jak se o tom píše, mluví, tak nejdůležitější je, aby když ten podnikatel něco poskytuje nebo prodává, tak aby měl dobře stanovenou cenu a aby tu cenu, kterou za ať už je to zboží nebo služba, ten klient zaplatil, tak aby byla vnímaná jako férová na obou stranách. Protože to je ta nutná podmínka pro to, aby to podnikání, ať už živnostníka nebo malý firmy vůbec existovalo a pokračovalo.
Druhá věc, kterou bych lidem poradil, aby si našli, co možná nejdřív dobrýho a spolehlivýho účetního, daňaře a právníka. U těch projektů, který jsem viděl, tak pokud v těch prvních dvou, třech letech tohle ti podnikatelé neudělali, tak za to potom zaplatili, ať už penězma, nervama, energií, šedinama.
A třetí věc, zrovna u těch služeb, o kterých jsem teď mluvil, neplatí nutně, že drahý je dobrý. A myslím si, že v okamžiku, kdy člověk startuje vlastní podnikání, tak je výrazně jednodušší najít si účetního jednoho, dvě, z nějakýho malýho města, který pracujou třeba z domova a nejsou ti nejdražší na trhu. V okamžiku, kdy pak to podnikání expanduje, rozroste se do nějakejch milionů nebo desítek milionů, tak je dobrej nápad zvážit výměnu účetních, protože samozřejmě s tím, jak rostou objemy transakcí a jejich počty, tak už to přestává být zvládnutelný malýma účetníma firmama. To znamená, když to zkusím shrnout, aby podnikatelé, který začínaj, aby si našli rozumnýho účetního, daňaře a právníka přiměřený tomu, jak velký to jejich podnikání je, a aby nezanedbali to, že když se dostanou na větší objemy, větší důležitosti, tak aby nezapomněli, že je dobrý toho právníka, daňaře a účetního taky čas od času vyměnit.
Ondřej: To bych, to bych podepsal krví, tohleto. Víťo, k tobě se vlastně dostává naprostá většina firem, který jsou buďto střední nebo velký. Jaký nástroje nejčastěji vaši poradci do těch firem dneska zavádí? Když přijdete do té firmy jako první věc, je něco, co se dá říct, že vždycky zkrátka je z vašeho pohledu krok jedna, dva, tři a pak se prostě vidí, co bude dál?
Víťa: Samozřejmě záleží na tom, jak velký a zavedený ten klient je. Trošku jiný přístup máme u firem, který jsou tady 10, 20, 30 let a mají desítky, stovky zaměstnanců. A trošku jiný přístup máme k startupům, který možná za dva roky nebudou existovat vůbec a nebo budou, nebo to budou ty takzvaný jednorožci. Většinou je ale pravdou, že začínáme u účetnictví. To znamená, že se s klienty bavíme o tom, jaký mají účetní software, jaký mají účetní postupy, směrnice, proto, že to účetnictví, ať už to podnikatelé chtějí nebo nechtějí slyšet, tak je jakýsi jazyk, kterým se ta firma popisuje a říká, jaká vlastně je. V České republice můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom diskutovat, ale to je tak jediný, co s tím můžeme dělat. Je účetnictví vedeno primárně pro stanovení základu daně, která má být zaplacena, teprve sekundárně se do toho mohou promítat další aspekty jako že třeba akcionář chce vědět, jakou hodnotu ta firma má a nebo banka chce vědět, jestli ta firma má na splácení úvěrů a tak dál. Ale to jsou věci, který se z účetních softwarů a směrnic dají vybudovat a vykonstruovat jenom tehdy, pokud to účetnictví skutečně dává věrnej a poctivej obraz a není to fráze.
Druhá věc, na kterou se díváme velmi často, tak je to, co se jedním slovem dá říct, popsat jako reporting. Reporting v tom nejzákladnějším slova smyslu může být například rozvaha a výsledovka, příloha a přiznání, který se dává na finančák. A smyslem tady toho reportingu pro správce daně je, aby si ověřil, jestli to všechno bylo správně přiznáno a vypočteno. Naše klienty tohle samozřejmě velmi zajímá, protože jsou to peníze, který tahaj buďto ze svých kapes nebo z bankovních účtů společnosti. Nicméně je pravdou, že výrazně zajímavější reportingy se dívají na to, kolik je tržeb, jaký je, jaký jsou pohledávky, jaký jsou závazky, jaký má společnost cashflow, jinými slovy od koho máme ty peníze dostat a kdy, a na druhý straně komu máme zaplatit a jestli by to nešlo později.
Ondřej: Todlencto jsou vlastně finanční reportingy. Jak Apogeo vnímá narůstající se tlak na ESG reporty? Velký firmy už to vlastně vykazují od roku 2025, teďka dejme tomu ty střednější firmy do 250 zaměstnanců, to myslím budou vykazovat poprvý za letošek a malý firmy to budou vykazovat vlastně se zavedením tý ETS dvojky poprvé v roce 2027.
Víťa: Já teď budu mluvit ne úplně jako poradce, budu mluvit jako člověk, který se pohybuje v podnikatelským prostředí jednak jako akcionář poradenský skupiny a prokurista, jednak jako člen Asociace malých a středních podniků a živnostníků Český republiky. Já se musím přiznat, že to, co jsme od celé té agendy ESG nebo ESG očekávali, tak do značné míry splasklo jako bublina. A mám intenzivní pocit, že to není takové drama, jak to ještě před pár lety vypadalo. Není to jenom tím posunem od jakéhosi Green dealu k Real dealu. Není to ani tak o tom, že by se ty, ať už jsou to emisní povolenky nebo cokoliv, že by se, že by se to nějak dramaticky změnilo. I když samozřejmě jakejsi posun tady je. Primárně v tý mý branži, kdy v tom našem týmu jsme samozřejmě museli vyškolit auditory na ESG certifikace, museli jsme samozřejmě navázat strategický partnerství s firmama, který se pohybujou v oblasti měření uhlíkových stop a tak dál, tak valná většina těch malých a středních podniků z toho vyjde relativně bezbolestně, protože jim ve finále bude stačit jakýsi software, podobně jako se kupuje účetní software, do toho se nasypou čísla a ono z toho něco vypadne. A tenhle ten produkt bude mít prostě nějakou cenu.
Když jsme před nějakýma dvěma, třema lety rozjížděli právě tu naši produktovou linii poradenství v oblasti ESG, tak jsme měli velká očekávání a minimálně na tý finanční bázi se ukázalo, že to naše očekávání bylo příliš velký. Myslím si, že pro malý a střední podniky ESG představuje bohužel zase další kus byrokracie a administrativy, který tady máme, ale nemyslím si, že by to bylo něco, díky čemu by malý střední podnikání kolabovalo nebo nebo muselo končit.
Ondřej: Já bych si tady možná trošičku přihrál polívčičku, protože NVIS vlastně vznikl kvůli transformaci energetiky a naprosto šíleným cenám elektřiny, ale i vlastně kvůli emisním povolenkám, kdy elektřina z našich zdrojů půjde k těm zákazníkům napřímo a nebudou tam ty vlivy burz, ani cen emisních povolenek. A bude se to poměrně pozitivně promítat do tědlenctěch reportingů, protože jedna megawata vyrobená z větrné elektrárny, tak oproti uhelný elektrárně ušetří 2 tuny oxidu uhličitýho, což potom má pozitivní vliv na tu uhlíkovou stopu, ať už to bude jakkoliv, tak pro ty konečný odběratele tenhle ten způsob nákupu elektřiny bude určitě, určitě lepší.
Víťa: Já s tím souhlasím. Myslím si, že bez ohledu na to, jaký emoce a jaký diskuze se v tuhle chvíli vedou, ať už v Česku nebo v Evropský unii, tak se vlastně všichni podle mě musí ve finále shodnout na tom, že je dobrý, aby Evropa, potažmo Česká republika, byly země, kde se dobře žije, kde není velký znečištění a kde se žije příjemně a pohodlně třeba proto, že tady nejsou nadprodukce skleníkových plynů a tak dál. Přijde mi, že relativně zajímavej aspekt tady toho celého ESG a emisních povolenek a tak dál, tak vytváří tlak na celej systém vytváření hodnoty toho value chainu, kdy já v praxi vidím, že velký nadnárodní fondy, který umísťujou svoje investice, tak se prostě jednoduše koukaj na to, jestli ty peníze posílají a investujou do takzvaných zelených projektů. A pro mě je zajímavý sledovat, jaký startupy tady dneska vznikají, který vlastně dokážou vytrasovat v světě financí a v tom reálným světě, kterej je tam venku za oknem, jestli ta konkrétní cihla ve finále je nebo není zelená. Je to o tom, že někde v zahraničí se některý z těch asset manažerů rozhodne, že umístí peníze do zelených dluhopisů. My potřebujeme mít jistotu, že ty dluhopisy jsou zelený, takže se musíme podívat na fungování té společnosti. A když se podíváme třeba na developery, což je nejčastější případ, ať už je to Central Group, Finep, JRD a další a další Sekyra Group, to jsou ty, který mě napadly na první dobrou, tak samozřejmě je potřeba se podívat na tyhle ty firmy i na jejich dodavatele a vlastně projít celej ten value chain s tím, že mně přijde, že tohle je vlastně ve finále fajn, protože potom volá trh a ne proto, že to rozhodl někdo někde támhle v kancelářský budově, ať už teda v Bruselu nebo nebo v New Yorku nebo Washingtonu.
Ondřej: Víťo, dneska asi už není tajemstvím, že Apogeo, potažmo ty, NVISu pomáháš, v podstatě dejme tomu od jeho začátku, už od transformace na tu naši akciovou společnost. Co je pro komunitní energetiku NVIS specifický z hlediska řízení financí a celkovýho toho nastavování?
Víťa: Specifický oproti jiným klientům, které máme, je to, že i když je NVIS akciová společnost, jako korporace, které jsou dle zákona zakládány proto, aby dosahovaly a udržovaly zisk, tak specifikum NVISu je jednak to, že s ohledem na základní kapitál je to velmi velká společnost už teď. A to logicky znamená, že musí být pod poměrně velkým drobnohledem všechno to, co představenstvo, dozorčí rada, akcionáři dělaj, nedělaj, chtějí vidět. Jinými slovy, z mého pohledu je to společnost, která sice navenek nevypadá nějak zvláštně, ale je specifická tím, jakou míru dohledu ten auditor musí na ty jednotlivý konkrétní transakce vynaložit. Druhá věc je velmi specifická už jenom samotným předmětem podnikání a motivací NVISu a.s. Když jsme před nějakou dobou asistovali s přeměnou a navyšováním základního kapitálu, tak mně velmi zajímavým momentem přišlo to, že smyslem NVISu je zajistit nízký a stabilní ceny energií a jiných komodit. Valná většina mých klientů si, pokud si teda vůbec dávají dohromady nějaké vize a mise, tak si tam samozřejmě dávají úplně jiný hodnoty jako například vydělat peníze.
Ondřej: Jo.
Víťa: A to je něco, co NVIS výrazným způsobem odlišuje od těch ostatních energetických klientů, který mám.
Ondřej: Ono je to vlastně založený hlavně na tom, že vnímám tu potřebu prostě mít levnou energii jako takovou. A ty lidi prostě dneska reálně nemaj peníze na to, aby to prostě platili. A vlastně to přirovnávám k té vodě, kterou dneska třeba ty Vaky, že jo a podobný prostě akciovky, vlastní ty obce, kdy na rovinu, kdyby nám zdražili všichni vodu jako pětkrát, tak zřejmě se nepřestaneme sprchovat, nepřestaneme vařit vodu, prostě budeme pořád tu komoditu odebírat. A na stejnou úroveň vlastně stavím tu elektřinu, jo, že z mýho pohledu prostě jde si spočítat, jaký jsou výrobní náklady na elektřinu. To prostě všichni víme, že nejsou jako velký. A potom k tomu dát přiměřenej zisk a poslat to prostě zákazníkům do světa je něco, co mi prostě dává smysl, no. A, ale nutně to neznamená, že bychom byli snad neziskovka. To, to ne.
Víťa: S tím, s tím souhlasím. A vidím to i na ostatních projektech, kde se angažuju, že proto, aby ty věci fungovaly, tak tam prostě a jednoduše musí proudit peníze. Nemusí to nutně znamenat, že ty projekty jsou super výdělečný, můžou mít jako prioritu právě věci jako má NVIS, což je právě to zajištění stabilní ceny elektřiny. Může to bejt i za účelem společensky odpovědnýho podnikání, může to bejt cokoliv.
Ondřej: Ono to bude znít asi jako patos, protože už třeba Tomáš Baťa říkal, že vlastně firma by měla sloužit potřebám těch obyvatel a měla by bejt prostě založená za účelem toho, aby těm lidem řešila nějakou prostě jejich, jejich bolest.
Víťa: Jo, je to tak. Já to vidím na celý řadě těch projektů, kde se angažuju. Je potřeba, aby v tom ty peníze proudily prostě proto, že to je jakýsi oběživo, je to jakási míra věcí, kterou jsme zvyklí používat. A jsem bytostně přesvědčenej, i když vím, že spousta lidí by se mnou nesouhlasila, že prostě bez tohohle měřítka a bez těch peněz to nejde. Na druhou stranu, peníze skutečně nejsou všechno a NVIS je toho živoucím důkazem. Já jsem přesvědčenej o tom, že pro NVIS je výrazně důležitější to, aby se akcionáři, klienti nemuseli obávat o dodávky elektřiny. Je to pár let zpátky, kdy jeden z těch prodejců elektřiny tuším zkrachoval a..
Ondřej: Odešel.
Víťa: Odešel, ano, děkuju. A spousta, spousta lidí si najednou uvědomila, že elektřina je něco, co řešit musí. Řešily to fyzický osoby, právnický osoby, řešily to města, obce, municipality a ukázalo se, že najednou nikdo vlastně neví, od koho a jakou elektřinu si kupuje a vlastně neví, z jaký elektřiny si nabíjí ten svůj vlastní mobilní telefon. U NVISu vidím velkej moment právě v tom, že zatímco domácnosti, fyzický osoby se můžou s ohledem na velikost svojí peněženky rozhodovat de facto, jak chtějí, můžou si vybrat dodavatele podle servisu, podle ceny, podle kombinací, tak když se bavím s starosty, primátory, tak oni se takhle jednoduše rozhodovat nemůžou, prostě proto, že jsou vždycky vázáni pravidly jednak rozpočtový kázně logicky a druhak, což je důležitý tím, že na valné většině těch radnic existuje nějaká opozice, která jim to samozřejmě, když se rozhodnou špatně, tak jim to dá náležitě najevo.
Ondřej: Nám se v tomhlenstom dobře jedná s těma menšíma obcema, protože tam ta politika tolik není a furt tam prostě vítězí zdravej rozum a, a třeba včera jsem byl ve městě Litomyšl, kde pan starosta říkal, že díky tomu, že vlastní ty vodovodní řády, tak jsou schopni poskytovat obyvatelům snad třetí nejlevnější vodu prostě v Český republice. Takže, jo, jako bez těch peněz to nejde, tak ty víš sám, že jsme upsali akcie za 200 milionů, kdy vlastně právě kvůli tomu, aby někdo jako neodešel, nezdrhnul a tak dále, tak pouštíme primárně ty obce do té akciové společnosti, protože ty obce nechtějí maximalizovat zisk, stejně jako to nemaximalizujou na té vodě, nemaximalizujou to na odpadovým hospodářství, tak z mýho pohledu prostě tady musí bejt někdo, kdo bude nějak relativně normálně poskytovat prostě tu elektřinu, no.
Víťa: Já tohlencto znám z vlastní zkušenosti. Já jsem z Českýho Krumlova, což je poměrně malý město, a mý rodiče, prarodiče jsou taky z Krumlova nebo z ještě menších vesnic. Moje babička léta letoucí bydlela na vesnici kousek od Tábora a mně bylo vždycky strašně divný, už jako klukovi, když mi bylo nějakejch těch 12, 15, tak jsem přemýšlel, jak je možný, že v Krumlově večer ty lampy svítí furt, pořád, celou noc, zatímco v tý Vlčevsi ne. A přišlo mi strašně zvláštní, že se lidi v Krumlově začali ozývat v okamžiku, kdy se nasvítila zámecká věž, protože lidi křičeli, že to bude hrozně drahý. A já jsem si tehdy uvědomil, že jsou prostě a jednoduše obce, městyse, města, který prostě a jednoduše nemají tolik peněz na to, aby mohly svítit v noci. Což pak ale znamená, že lidi, jakmile je víc než 10 nebo 11 večer, tak už prostě nejdou ven. Můžou si samozřejmě vzít čelovku, ale co si budem povídat, procházet se po černočerný vesnici není nic moc příjemnýho a není to příjemný ani pro děti, ani pro dospělý. A tohle jsou věci, který pak ovlivňujou kvalitu života způsobem, kterej se podle mýho názoru dá ovlivňovat jenom velmi nepřímo a velmi složitě. Proto jsem rád, že firma jako NVIS existuje a dává těm starostům možnost přístupu k cenově dostupný elektřině.
Ondřej: My častokrát slýcháme, třeba na setkání s těma starostama, potkáváme se samozřejmě s celou řadou lidí a víme všichni, že lidi jsou prostě lidi, tak slýcháváme, že vlastně podnikání NVISu je nelegální, že NVIS nemůže nemaximalizovat zisk, že vlastně okamžitě budeme, bude nastávat poškozování akcionářů a tak dále. Jak na todlencto, prosím tě, Víťo, jakožto finanční guru Český republiky nahlížíš?
Víťa: Tak já bych se mírně ohradil proti tomu finančnímu guru, tak jsem se rozhodně necítil a byl bych nerad, kdyby mě tak někdo někdo vnímal. Já si myslím, že lidé v tom NVISu vidí něco, co neznají, je to pro ně nové a samozřejmě je lidskou přirozeností k novým a neznámým věcem se stavět opatrně. A samozřejmě existuje sorta lidí, která je prostě nějak statisticky četná, která se k neznámým věcem staví apriori jako k něčemu nebezpečnýmu, zlýmu a je pro ně vlastně přirozený, že proti tomu takhle brojí. Já na to koukám z úplně jinýho úhlu pohledu. Přijde mi, že všichni tihle ti, kdo mají výhrady, tak ty výhrady v principu nejsou založený na racionálním základě, jsou to spíš emotivní důvody a přijde mi, že NVIS díky lidem, jako je třeba Jitka a další a další, tak v těch obcích vlastně dělaj poměrně důležitou práci, a sice vysvětlujou lidem, jak ta komunitní energetika funguje, co z toho můžou mít. A přijde mi, že bez ohledu na to, jestli si lidi, kteří jsou pořád jenom lidmi, myslí o NVISu co chtějí, tak v průběhu času je vidět, že se v celý řadě obcí ta myšlenka větrných elektráren a úložišť a tak dál, tak se stává součástí nějakýho běžnýho společenskýho dialogu. A ty lidi si to už nepředstavujou jako nějaký bláznění zelených fanatiků, ale začínají si to představovat jako tři koruny za nějakej objem elektřiny. Což podle mýho názoru je to nejpodstatnější. Myslím si, že bez ohledu na to, co si člověk myslí o zelené energii, komunitní energetice, jestli je vzdělán tak či onak a jestli je stár nebo mlád, jestli je bohatý nebo chudý, tak ve finále si dokáže říct, jestli z tý peněženky teda opravdu vytáhne pětistovku nebo pětikorunu. A to je to, co si myslím, že je neoddiskutovatelný. Akorát je samozřejmě potřeba ještě spoustu práce a ještě budeme muset chvilku počkat, než to NVIS opravdu rozjede.
Ondřej: My jsme vlastně k tomuhlenctomu přichystali chartu společnosti, kdy jsme popsali, jak ta společnost vlastně má fungovat, čím je vedení té společnosti vázáno a co jednotliví akcionáři můžou od nás všech jako očekávat. A s tím musí každý akcionář souhlasit. Jinak není možné ty akcie získat a nabýt. Takže veškerý ty procesy, který tam máme, tak jsou zkrátka popsaný a vycházíme hlavně z toho, že celosvětový výrobní náklady na elektřinu z větru je 900 korun za megawatu. Potom koukat na složenku, kde je ve vyúčtování 3 a půl tisíce korun za megawatu, tak je pro mě něco, co absolutně nehodlám prostě akceptovat. A i kdybychom měli na tom trhu být menšími hráči, tak furt si myslím, že to, co děláme, prostě má smysl a ten efekt tam prostě mít bude.
Víťa: Já s tím souhlasím, koneckonců to byl jeden z důvodů, proč mi projekt NVISu od počátku přišel sympatický. Myslím si, že jiná situace je pro lidi, který žijou ve větších městech, ať už je to Jihlava, Plzeň, Brno, Praha. A jiná, v jiný situaci jsou lidi, který bydlí na vesnicích a na samotách. V okamžiku, když se člověk z mnoha důvodů rozhodne bydlet v malým městě nebo na vesnici, tak pro něj je naprosto klíčový, aby byl ve celý řadě věcí soběstačný. A přijde mi, že valná většina lidí dřív nebo později začne přemýšlet o tom, kde, a kde vzít elektřinu. S tím, že v dnešním světě může být do značný míry jedno, kde bydlíte, ale vždycky budete potřebovat vodu, vždycky budete potřebovat elektřinu, vždycky budete potřebovat spojení s okolním světem. A to se bez tý elektřiny dělá strašně, strašně špatně.
No a valná většina těch lidí, kteří bydlí a mají vlastní nemovitost, tak dřív nebo později dojdou k závěru, že možná by nebyl tak špatnej nápad mít na střeše solární panely. A když se jich dá dohromady víc, tak si řeknou možná, že by nebylo úplně dobrej nápad obestavět vesnici solárníma panelama, páč to bude vypadat hnusně a bude to vůbec jako špatný. Ale možná není špatnej nápad si tam postavit jednu nebo dvě větrný elektrárny. No a když se takhle rozhodne dostatečnej počet obcí, tak dřív nebo později dojdou k závěru, že by asi bylo fajn, kdyby se výroba a spotřeba tý elektřiny nějak koordinovala. No a v tu chvíli je tady od začátku do konce NVIS, kterej dle mýho soudu tu expertízu má a co se mi líbí asi nejvíc, že i tyhlety z mýho pohledu strašně složitý věci, kilowatty, megawatty a silný, slabý proudy, převádí do řeči, která je srozumitelná normálnímu člověku.
Ondřej: Tak jo, děkujem, děkujem. Díky moc, Víťo. Chtěl jsem se tě ještě zeptat, posledně vlastně, měl bych na tebe dvě věci. Je něco, co bys chtěl říct, na co jsem se nezeptal a chtěl bys říct? Nebo jsme témata nějak vyčerpali?
Víťa: Možná je tady jedna, jedna věc. NVIS vzniknul v hlavách několika konkrétních lidí, ať už je to to know-how, který maj nebo ať už je to ta píle a úsilí, se kterým se tomu věnujou, věnujete, věnuješ, věnujeme. A přijde mi, že tohle je něco, co by NVIS měl opakovat a lidem vysvětlovat. Že to není nějakej stroj na peníze, který si vymysleli zmundění finančníci a brokeři s elektřinou. Že tohle to je projekt, kterej je tady kvůli konkrétním vesnicím a že jsou to konkrétní lidi. To znamená, není to žádnej korporát, je to projekt, kterej je postavenej na dlouhodobosti, udržitelnosti a na tom, že je to prostě společensky odpovědný podnikání. Že to je prostě a jednoduše společensky odpovědný podnikání.
Ondřej: Taky nás ten přerod na ten korporát čeká, jo, co se týče zavádění procesů a tak dále. Buďme realisté, ono to k tomu jako dojde.
Víťa: To, to samozřejmě, to samozřejmě ano. Už třeba jenom proto, že ty finanční toky, na kterých je v tuhle chvíli NVIS závislý, tak jdou z celý řady municipalit a městysů a tam je prostě potřeba mít stoprocentní jistotu, že se ty peníze utrácí způsobem, kterej byl dohodnutej a definovanej.
Ondřej: Jo. No já bych k tomu řekl, že vlastně NVIS projde za letošním rokem svým prvním auditem s ohledem na to, že máme investory a zákazníky, ty obce, kdy usilujem o to, aby to bylo co nejvíce transparentní. Máme skvěle postavenou dozorčí radu, máme vlastně členy představenstva zástupce těch obcí a ta transparentnost je prostě něco, co tam zkrátka musí být. Protože do nějaký větší či menší míry my tam nechceme pouštět soukromý investory. Byť ty nabídky tady prostě jsou, tak do nejzazší chvíle, kdy to bude možný, a závisí to samozřejmě na těch obcích, jak aktivní budou, tak chtěli bychom, aby ta společnost fungovala tak, jak jsme to před těma dvěma, třemi lety zkrátka navrhli, no.
Víťa: Já s tím naprosto souhlasím a souzním. A tohle je koneckonců jedna z rolí auditora, krom toho, že ověřuje to, zdali to účetnictví podává věrný a poctivý obraz, tak skutečně kompetentní auditor se samozřejmě nezastaví pouze a jenom u číselných hodnot, ale zajímá se také o to, jakým způsobem ta společnost funguje, jaký má nastavený procesy, jakým způsobem předchází možnostem zneužití, podvodů, tunelování, zpronevěr a tak dál. Což u velké většiny nebo podstatné většiny podnikatelů jsou věci, které jsou sice nutný, ale valná většina, přinejmenším malých středních podniků, na tahle ta opatření moc nedá, z toho titulu, že prostě a jednoduše jsou to podniky, kde funguje dohromady pět lidí. V okamžiku, když se podívám na NVIS, tak ta společenská odpovědnost vůči municipalitám a obcím je výrazně větší, než v okamžiku, když si představím jednu účetní kancelář o pěti lidech.
Ondřej: Jo, ono my jsme to museli popsat kvůli tomu, že vlastně Jeff Bezos říká, že každou firmu musíte koncipovat tak, aby to ta firma přežila, až ji bude řídit nějakej idiot, protože dřív nebo pozdějc ji nějakej idiot řídit bude. Takže museli jsme to popsat, museli jsme to popsat. Víťo, poslední věc. Kdybys ses nevěnoval financím, čemu by ses věnoval?
Víťa: Tak to je asi ta nejtěžší otázka, kterou jsem za posledních pár let dostal. Já se musím přiznat, že, že bych se asi ničemu jinému moc nevěnoval. Ono se mnou je to totiž tak, že sice jsem v branži poradenství, ať už účetní, daňový, transakční a tak dál, ale ta moje role je navazování a rozvoj obchodních vztahů s klientem a s dalšíma obchodníma partnerama. Takže já se domnívám, že bych asi dělal nejspíš něco podobného, možná pro jinou firmu, ne pro svoji, možná bych to dělal pro někoho cizího, ale nedovedu si vlastně po těch nevím dvaceti letech, nebo pětadvaceti letech si nedovedu představit, že bych se nebavil s lidma, že bych nezkoumal, co chtějí, co potřebujou, co si přejou. A asi by mě jiná práce nebavila, takže dělal bych to samý.
Ondřej: A co tě na tvý práci baví nejvíc?
Víťa: Nejvíc mě baví to, že potkávám velkou spoustu zajímavých lidí, kteří v tom svým oboru podnikání dosáhli něčeho výjimečnýho. Buďto proto, že byli chytří, že byli šikovní, zdatní, protože byli ve správný čas na správným místě, jak se říká. Mně vlastně na té mé práci nejvíc baví ty, ty lidský příběhy. Přijde mi, že spousta lidí, když se dívá na účetní výkazy a na výroky auditora, tak v tom vidí jenom papíry. Já tam vidím ty příběhy. Do dneška si pamatuju jednu pobočku zahraniční firmy, která dělala, dělá pořád ještě klimatizační jednotky. A v tom účetnictví bylo vidět, že měli v jednom období relativně velkej počet cestovních příkazů pro místního člověka do zahraničí. Pak se ukázalo, že se ta zahraniční společnost rozhodla změnit organizační složku na s.r.o.čko. Pak se u s.r.o.čka objevil úvěr od matky. Ten úvěr byl zčásti použitej na stavbu nějaký haly, zčásti na pořízení služebního bytu. Po nějaké době ty cestovní příkazy utichly, místo toho se pořídil služební byt. A ukázaly se tam výdaje na všelijaký jako školky a takovýhle věci. No a ten lidskej příběh, kterej za tím je, je vlastně celkem prozaickej. Místní jednatel se zamiloval do finanční ředitelky ve Švédsku. Po nějaké době jim přestalo stačit, že se vídají často, chtěli spolu bejt pořád. Takže se finanční ředitelka ze Švédska přestěhovala do Čech, založili tady rodinu a tohleto se všechno v těch číslech toho s.r.o.čka za pět, deset let dá najít. Tak to je to, co mě na tom vlastně baví nejvíc.
Ondřej: Super. Díky moc, Víťo, žes dorazil k nám do studia do Jihlavy do kanceláře a díky, že nám pomáháš a že jsme na té lodi tak nějak spolu.
Víťa: Děkuju mockrát za pozvání a přeju vám moc hezkej den.
Ondřej: Na shledanou, ahoj.
Víťa: Ahoj.