S Marianem o větrných elektrárnách

16. července 2025

Host - Marian Vráblik

Hostem čtvrté epizody podcastu EnVys s názvem Nová naděje je Marian Vráblík, technický ředitel EnVysu a dlouholetý odborník na obnovitelné zdroje energie. Energetice se věnuje více než 15 let a má za sebou zkušenosti s větrnými, solárními, vodními i bioplynovými projekty v Česku i zahraničí. V rozhovoru otevřeně vysvětluje, proč má větrná energetika v České republice obrovský nevyužitý potenciál, jak se dnes navrhují moderní větrné elektrárny, proč je klíčová citlivost ke krajině i obyvatelům obcí a jakou roli hrají špičkové technologie, odborné studie a poctivá komunikace s veřejností.

To nejdůležitější z podcastu:
Hostem 4. epizody podcastu Nová naděje je Marian Vráblík, technický ředitel EnVysu a odborník na obnovitelné zdroje s více než 15 lety praxe.
Marian popisuje svou cestu k energetice a zkušenosti s větrnými, solárními, vodními i bioplynovými projekty v Česku i zahraničí.
Vysvětluje, proč je větrná energetika v ČR dlouhodobě zanedbaná a proč dnes stojíme na chvostu EU.
Přibližuje, proč je příprava větrných elektráren nejnáročnější ze všech OZE a kolik limitů je nutné zohlednit.
Představuje filozofii EnVysu: citlivé návrhy, respekt ke krajině, obcím i odborným metodikám (ornitologie, chiropterologie).
Vysvětluje rozdíl mezi megalomanskými návrhy konkurence a moderním přístupem s menším počtem výkonnějších turbín.
Mluví o moderních technologiích – jedna nová turbína dnes nahradí několik starších.
Popisuje výběr výrobce Vestas jako světové špičky ve větrné energetice.
Zdůrazňuje roli odborných týmů v terénu, EIA studií a spolupráce s předními institucemi.
Klíčovým tématem je otevřená komunikace s veřejností, odbourávání mýtů a poctivý přístup bez zkratek.

Celý podcast zde:
Ondřej: Dobrý den, ahoj, já vás vítám u epizody 4, což, jak všichni víme, je „Nová naděje“. Ty díly natáčíme tak, jak nám sem chodí hosté, a dneska tady máme kolegu technického ředitele, s kterým spolupracujeme v rámci EnVysu snad poslední dva roky. Tak já tě vítám, Mariane, ahoj.
Marian: Ahoj, dobrý den.
Ondřej: Tak nám řekni, kdo jsi a jak ses dostal k EnVysu.
Marian: Tak já vás všechny zdravím, děkuji. Mé jméno je Marian Vráblík, jsem rodák z Ostravy. Věnuji se energetice, a to konkrétně obnovitelným zdrojům, vlastně už přes 15 let. Začal jsem už na střední, ve čtvrťáku před maturitou, tím, že jsem zářijový, takže jsem měl 18, takže to už jsem zakládal první firmu a takhle pomaličku jsem se začal věnovat tomuto tématu.
Ondřej: Jaká byla ta cesta k tomu větru? Protože vítr se tady nějak nerozvíjel, že ano, to víme všichni. Tak jaký obnovitelný zdroj? Čím vším sis prošel?
Marian: Cesta byla klikatá. Tak, jak asi všichni vědí, tak ty obnovitelné zdroje měly jakousi delší pauzu v Česku. Řekl bych, že to je přes 10 let, co se tady v zásadě moc nerozvíjely. Ty poslední větrné elektrárny se stavěly v tom boomu někdy v letech 2006 až 2012, 2013. Potom v zásadě se nic nedělo skoro 10 let a teď se pár projektů nějak postavilo. V zásadě to jsou všechno starší projekty, recyklované. Dneska máme na území České republiky jedinou elektrárnu, která má výkon 4 MW, jinak všechno to jsou v zásadě technologie, které vycházejí z koncepcí 10 a více let zpátky.
Ondřej: Já jsem vlastně teď zaznamenal, že Česká republika je snad úplně poslední v rámci celé Evropské unie v rámci využívání elektřiny z větru, což tak nějak napovídá, jak na tom jsme a kolik se tu toho postavilo, no.
Marian: Je to tak. V Česku tuším, že je nějak kolem 350 MW instalovaná kapacita ve větru. My jsme se hodně zaměřili na solární elektrárny. Ono samozřejmě vydevelopovat nebo postavit solární elektrárnu je násobně jednodušší. Já jsem se historicky věnoval různým zdrojům, ať už větrné, vodní, solární energetice i nějakým bioplynkám, takže mám to porovnání napříč těmito zdroji a je teda pravda, že ta příprava větrné elektrárny je ze všech těchto čtyř zdrojů, které jsem jmenoval, nejnáročnější.
Ondřej: No pro mě to vždycky bylo jenom o profilu výroby toho zdroje a dokud to nebylo v síti a neprodukovalo to elektřinu, tak vlastně mě to nijak nezajímalo, jo, což je vlastně pro mě i pro tebe vlastně, jak jsme se potkali, že jo, tak je to úplně jiná stránka té energetiky.
Marian: Ano, každý jsme to měli úplně z toho druhého konce.
Ondřej: Jo. Prosím tě, ty jsi vlastně stál nebo spolu jsme stáli za nějakou prvotní filozofií navrhování těch elektráren, kdy jsme si na té první schůzce naší řekli, jak to budeme dělat, jak to bude vypadat. Tak jestli bys nám mohl přiblížit tu filozofii, co jsou vlastně v rámci těch našich návrhů ty „červené linie“, za které třeba nejdeme, a jak to vlastně celé vypadá? Jak jsi to třeba potom i delegoval na technický tým a jak s tím vlastně v rámci EnVysu pracuješ?
Marian: Ano, děkuju. Tak v zásadě shodli jsme se na tom, že budeme respektovat platné metodiky, ať už jsou to chiropterologické nebo ornitologické. To znamená 200 metrů od lesa minimální odstup. Od obydlí my dneska víme, že při naší technologii, ke které se potom vrátíme později, máme splněné limity hygienické a akustického hluku zhruba při 600 metrech vzdálenosti od turbíny. Nicméně tak, jak jsme nad tím uvažovali, tak není možno tu turbínu postavit na hranu tohoto limitu. Je třeba počítat s tím, že ta obec se potřebuje po dobu životnosti toho zdroje dále rozvíjet, třeba i směrem k té turbíně. To znamená, všechny návrhy, které připravujeme, jsou 800 a více metrů od obydlí, tak aby zde byla nějaká ještě rezerva. Dále samozřejmě výška těch turbín. Tam jsme se shodli, že nepůjdeme přes 200 metrů. Má to taky spoustu rovin, ať už na krajinný ráz nebo samozřejmě na Úřad pro civilní letectví, Ministerstvo obrany a všechny tyto věci. To znamená těch kritérií, s kterými se musíme popasovat v rámci té přípravy, jsou desítky. Je to opravdu multikriteriální analýza. Nicméně dopředu jsme věděli, kterým směrem chceme jít a o to to bylo potom jednodušší.
Ondřej: My vlastně narážíme mnohdy u těch starostů i u těch lidí, že jo, že třeba některá z konkurencí, byť třeba nikdy energetiku nedělali, tak přijdou do nějakého území, vykreslí tam 11 turbín 240metrových. My v tom území máme jednu 170metrovou. Mohl bys nám k tomu něco říct? Je to takový nepoměr, protože některé lokality jsme i historicky ztratili, protože konkurence tam prostě dává třeba menší odměnu za tu turbínu, ale nakreslí tam tři, byť nikdo netvrdí samozřejmě, že to vznikne. My tam třeba máme jednu. Čím to je, že vlastně my těch turbín obecně vlastně nemáme nakreslený žádný větrný park, že jo, velký?
Marian: Je to asi tím přístupem. My se to snažíme dělat citlivě jak k té krajině, tak k těm občanům. A také je třeba si uvědomit, že dnešní moderní turbíny, nové, které navrhujeme, mají výkon 4 až 6 MW. To znamená, dneska ta jedna turbína má výkon jako kdysi tři. To znamená, není třeba jich do toho území umisťovat tolik a stále není problém té ekonomiky i třeba vyvedení toho výkonu, jak často slýcháváme tento, řekněme, mylný argument. Nicméně problém je v tom, že většina těch investorů – někteří jsou i historicky třeba z oboru, což mě mrzí, si ten domácí úkol prostě nesplní a nakreslí do toho území, jak jsi řekl, přesně 6, 11 turbín. Čímž vznikne logicky trošku panika, ti občané se začnou děsit, že tam vznikne nějaké monstrum. A ono vlastně ani vzniknout nemůže, protože když my se na to podíváme na tu lokalitu, tak zjistíme, že polovina těch zdrojů se škrtne hned, že tam jsou třeba nějaké koridory, jo, prostě velkých savců nebo jiné limity. A v zásadě zbytečně se tam rozvíří nějaká voda v tom území a potom se velmi těžko dále to urovnává, jo. Protože ti lidé nejsou obecně proti větrné energetice, oni jsou spíše proti nějakým nekoncepčním a megalomanským návrhům, které, které často nemůžou vzniknout. Ještě jsi tady zmínil 240metrové turbíny a tak dále. To jsou zase, já tomu říkám, „zbožná přání“ těch investorů. Takovouto turbínu do Česka jako dovést i co se týče dopravní studie a tak dále je téměř nemožné. Je minimum lokalit, kde jsme schopni vůbec dovést takovéhle monstrum. Takže zase to naráží na spoustu dalších limitů a často buď neznalost a nebo nepřipravenost těchto návrhů. Takže v zásadě potom se ty návrhy stejně redukují a dostávají se někde, někde prostě úplně jinam.
Ondřej: Mě vlastně překvapilo na těch turbínách vlastně v prvopočátku, že ty tubusy vlastně nejsou oproti těm starým o tolik větší, že jo. Že dřív třeba byla, já nevím, 105metrový stožár, dneska se bavíme o 119metrovým, což jako vlastně není takový velikostní rozdíl, ale ten zdroj je schopný vyrobit třikrát více elektřiny. Tak to je vlastně zajímavé. Kdy tohleto vlastně vzešlo? Což mě i navádí na to, tys od začátku, kdy jsme se potkali, tak jsi prostě řekl: „Hele, budeme mít prostě tohohle výrobce, s nikým jiným se vlastně bavit nebudeme.“ Jaké turbíny používáme nebo máme v úmyslu používat? Jak to vlastně celé vypadá?
Marian: Ano, je to pravda. Je to možná pro některé naše posluchače taky novum nebo zajímavá informace. Opravdu ty moderní turbíny nové nejsou, ty jejich tubusy nebo ty věže, nejsou o tolik vyšší, pouhým okem to nepoznáme. Tam, kde je vlastně rozdíl, je v té lopatce. Ta lopatka se zdelšila. To znamená, ten princip je takový, že vlastně ta přeměna té kinetické energie větru vlastně v tu elektrickou probíhá na té lopatce, tam ten tlak větru vytváří vlastně ten potenciál energetický, který se potom dále převádí přes převodovku na generátor a do trafa a tak dále. To už jsou ty technické věci. Nicméně tam vlastně vzniká ta větší plocha, na kterou tlačí ten vítr, to je ta lopatka. A co se týče vlastně toho výrobce, kterého jsme si zvolili, tak já historicky, jak jsem dělal i v zahraničí, protože tady byla dlouhé roky pauza, jak jsem zmínil, tak jsem se hodně pohyboval na Baltu a v Polsku, kde ta větrná energetika je daleko. A tam jsem vlastně měl možnost se setkat s rozličnými výrobci, ať už to byl Siemens Gamesa, Nordex, Enercon a jiní. A v zásadě mi z toho vyplynul jako nejlepší Vestas, což je dánský výrobce, je to světová jednička, evropská, a s tím vlastně dále spolupracujeme i tady v rámci EnVysu. Máme tam ten přesah historický. Dneska vlastně centrála pro střední a vlastně severní Evropu, kde jsou dneska velké trhy, Litva, Lotyšsko, je vlastně ve Varšavě v Polsku. Takže tím, že já i plynule hovořím polsky a tak dále, tak tam máme jakoby otevřené dveře, když to takto řeknu, a jednají s námi přímo technici a takto. Takže za to jsem rád.
Ondřej: Celý ten koncept EnVysu, tak vlastně od začátku jsme vlastně do toho šli s tím, že se budeme bavit jenom vlastně s předními odborníky na větrnou energetiku, že vlastně to nebudeme nějak jako ohýbat a tak dále. Ale já jsem se chtěl pobavit vlastně o těch lidech jako takových, že jo. Protože co se týče třeba České společnosti na ochranu netopýrů, EIA studie nám bude dělat Česká zemědělská univerzita… Jak se takovýhle tým vlastně dává dohromady? Protože řekněme, že větší polovinu jsi určitě dal dohromady ty, tak jak to vlastně probíhá?
Marian: Děkuji. Je to za ty roky, no. Ono je třeba, asi to znají všichni, prostě když tu práci děláte dlouhodobě a děláte ji dobře, tak v tom oboru získáte nějaké jméno, když to takto řeknu, a ti lidé se k vám vrací a nebo vám prostě důvěřují. Takže mně bylo jasné, že pokud chceme i v rámci EnVysu uspět, musíme spolupracovat s těmi nejlepšími, prostě s těmi odborníky a byla jasná volba, koho oslovíme. Taky mně bylo jasné, že zde vzniká nějaký nový boom větrné energetiky, a proto máme například v rámci EnVysu uzavřenou rámcovou smlouvu s Českou společností pro ochranu netopýrů a máme prostě garantovány i na budoucí roky kapacity těchto odborníků, kteří provádí ty terénní průzkumy a všechny tyto věci, protože zkrátka bez nich, a to bych chtěl zdůraznit, bez těch lidí, kteří chodí do toho území a provádějí ty monitoringy, se to nedá udělat. To znamená, my máme tu papírovou válku, ale do toho terénu v létě, když je 30 stupňů, v zimě, když je mínus 10, prostě chodí ti lidé. Já jsem s nimi s technickým týmem a kolegy osobně v kontaktu a víme, že to jsou prostě stovky hodin, které jsou odpracované na každé té lokalitě a tímhle bych jim chtěl na dálku ještě jednou poděkovat, že se tomu opravdu věnují. A i pro ně je to důležité, oni mají ten zájem chránit ty cílové druhy a vlastně pomoct nám najít ty lokality, které jsou zase pro nás zajímavé a najít vlastně ten průsečík, jo, na těch miskách vah prostě, kde to je, kde to je správné.
Ondřej: Jak se ti v EnVysu pracuje? Jak se ti tu prostě dělá?
Marian: Dělá se mi tady dobře. Musím říct, že to je nejlepší kolektiv, který se podařilo i tvojí zásluhou, Ondřeji, sestavit. A máme tady opravdu kvalitní lidi a dobré lidi na dobrých místech a hlavně ty dobré lidi, to bych chtěl zdůraznit. Ono když děláte na dobrém projektu, to je jeden pilíř úspěchu, ale bez dobrých lidí se to nedá dodělat. To znamená, EnVys má za mě veškeré předpoklady k tomu, aby do té cílové mety dokráčel. A dělá se mi tady opravdu dobře.
Ondřej: Super. Je něco, co bys ještě posluchačům, lidem, starostům, v podstatě komukoliv chtěl něco říct?
Marian: Chtěl bych říct, abychom nedogmatizovali. Existuje spousta fám kolem větrné energetiky. Myslím si, že bysme měli diskutovat o svých obavách, o svých představách. My to v EnVysu děláme. Snažíme se najít a nacházíme úspěšně odpovědi na veškeré dotazy a veškeré podněty, které k nám z toho území chodí. Myslím si, že to je ten klíč – správná komunikace. My si stojíme za tím, že děláme dobré návrhy na dobrých místech, že máme dobrou technologii, že máme ty správné odborníky v terénu, ale samozřejmě bez těch lidí to nejde. To znamená komunikace s občany a zkrátka dělat to, dělat to poctivě. Ono nefungují zkratky, prostě musíte to odedřít, jak se říká, takže…
Ondřej: Hledáš někoho na konkrétní pozici do technického týmu? Kdyby náhodou…
Marian: Já si myslím, že vždycky jsou cesty otevřeny. Neustále přijímáme mladé a schopné lidi, kteří chtějí se učit, chtějí přispět ke zlepšení energetiky v této zemi.
Ondřej: Super. Mariane, díky a mějte se hezky.
Marian: Já ti taky děkuju, Ondřeji, a i posluchačům. Pěkný den.

ZDROJ