12. Epizoda - S doc. Ing. Zdeňkem Kekenem, PhD.

30. září 2025

30.9. 2025

Hostem dvanácté epizody je doc. Zdeněk Keken, Ph.D., odborník na posuzování vlivů na životní prostředí a ochranu krajiny. Zdeněk se problematice věnuje desítky let, působí na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity a spolupracuje na EIA studiích pro větrné elektrárny, energetiku a další infrastrukturu. Ve své práci propojuje akademický výzkum s praktickým posuzováním projektů, klade důraz na rovnováhu mezi energetickými potřebami, ochranou krajiny a kvalitou života obyvatel. Zdeněk se věnuje komplexním studiím – akustika, vliv na zdraví, krajinný ráz, ochrana ptáků a netopýrů, dopravní a naturové studie – a přináší moderní řešení, která minimalizují dopady větrných elektráren na přírodu i komunitu.

To nejdůležitější z podcastu:

EIA není blokace, ale nástroj rovnováhy

Posuzování vlivů na životní prostředí pomáhá hledat kompromis mezi energetikou, ochranou krajiny a kvalitou života obyvatel.

Historické chyby poškodily vnímání větrné energetiky

Nevhodně umístěné projekty z minulosti vedly k nedůvěře veřejnosti a vysokému počtu negativních stanovisek EIA.

Každý projekt musí vycházet z detailních studií

Akustika, vliv na veřejné zdraví, krajinný ráz, biologické průzkumy, ptáci, netopýři, doprava i Natura 2000.

Lidé nejvíc řeší hluk, krajinu a světelné efekty

Tyto vlivy jsou dnes přesně modelovatelné a technicky řešitelné.

Lesy nejsou vhodné místo pro větrné elektrárny

Zakrytí stromy je zanedbatelné, rizika pro přírodu a krajinu jsou vysoká – důležitá je prevence už v návrhu.

Moderní technologie výrazně snižují dopady

řízení stroboskopického efektu (flicker)
detekce a eliminace námrazy
přesné akustické limity
ochrana ptáků a netopýrů

Nové aviační značení omezuje světelné znečištění

V noci jsou elektrárny zhasnuté a rozsvítí se jen při průletu letadla – více než 98 % noci bez blikání.

Natura 2000 má evropskou úroveň ochrany

Pokud nelze vyloučit vliv projektu, následuje samostatné odborné posouzení autorizovanou osobou.

Recyklovatelnost větrných elektráren se výrazně zlepšuje

Nové technologie umožňují recyklaci lopatek a zapojení větrných elektráren do cirkulární ekonomiky.

Ochrana přírody a energetika se nevylučují

Pokud se projekty připravují odborně, s respektem k místu a s otevřenou komunikací s veřejností.

_________________________________________________________________

Celý podcast:

Ondřej: Dobrý den, já vás tady zdravím u dalšího podcastu. Tentokrát jsme v našem jihlavském studiu přivítali pana docenta Zdeňka Kekena, Ph.D., což je shodou okolností kolega pana Dražila, se kterým jsme natáčeli epizodu číslo 10. Pan Keken s panem Dražilem nám pomáhají při nejrůznějších EIA studiích a celkově s pohledem na krajinu a ochranu životního prostředí. Pane Kekene, já vás zdravím, dobrý den.

Zdeněk Keken: Dobrý den.

Ondřej: Jak jste se vlastně dostal k ochraně krajiny a k tomu, co děláte? A co vlastně děláte?

Zdeněk Keken: Myslím, že u mě to byl takový postupný přerod. Jsem možná stále ještě srdcem lesník, protože jsem vystudoval Střední lesnickou školu v Písku. Dlouhou dobu jsem si říkal, že lesařina je ten směr, který bych rád v životě následoval. Ale je pravda, že při finálním rozhodování ve čtvrťáku na střední škole, co dál – jestli jít do zaměstnání, nebo ne – se mi ještě úplně nechtělo ten studentský život opouštět. Současně jsem viděl, že ochrana přírody nebo environmentalistika obecně by mohla být směrem, který by mi vyhovoval asi více než ta čistá lesařina.

Ve finále to vedlo k tomu, že jsem se přihlásil na Fakultu lesnickou a environmentální na České zemědělské univerzitě. Nakonec jsem vystudoval inženýra a shodou okolností můj vedoucí práce byl v té době proděkan pro rozvoj, pan docent Martiš. Díky tomu, že mi nabízel spolupráci v rámci pozice doktoranda a další spolupráci, tak jsem se přes Mirka Martiše dostal k problematice posuzování vlivů na životní prostředí, obecně analýze dopadů, únosného zatížení a tak dále. Myslím si, že on mi ukázal ten svět kombinace pedagogiky – předávání informací studentům – a současně toho, že jsme ty jednotlivé projekty v reálu posuzovali. Neučili jsme jen teorii, že bychom si přečetli zákon nebo metodiku a vyprávěli studentům, co jsme načetli, ale už v té době mého doktorského studia jsem se s Mirkem podílel na posuzování ať už větrných elektráren, nebo jiných staveb. Ta pestrost reálných zkušeností a možnost předávat je dál v kombinaci s výzkumem se mi postupně ukazovala jako nejvhodnější a ve finále jsem v ní zůstal.

Ondřej: Co nejzajímavějšího jste zpracovával v rámci EIA studií? Protože když jsme tady měli pana Dražila, říkal, že byl v týmu, který se podílel na EIA studii pro jadernou elektrárnu Temelín. A já vím, že Česká zemědělská univerzita je v rámci České republiky volána, pokud je potřeba posoudit něco opravdu velkého a složitého. To představujete právě vy. Tak co zajímavého máte za sebou?

Zdeněk Keken: Když se vrátím ještě k tomu Temelínu – když jsme se s Mirkem Martišem bavili o nějakých kontroverzích nebo situacích, které byly specifické, tak velmi často vzpomínal třeba na veřejné projednání ve Vídni právě k Temelínu. Tam byl doprovázen kordony policistů a bylo to dosti ožehavé. Já sám jsem zažil některá veřejná projednání, kdy na nás z pódia létaly nějaké předměty a nebylo to vždycky jednoduché. Mirek vzpomínal, že byly situace v těch 90. letech, kdy utíkali oknem nebo opouštěli prostory oknem, takže se mi to vždycky jevilo jako docela divoká situace.

Z mého pohledu asi jeden z těch nejzajímavějších záměrů, které jsme posuzovali – nebo nejkomplexnějších – bylo vedení vysokého napětí, záměr V412, zdvojení dvojitého vedení v úseku Hradec u Nechranické přehrady (transformovna) do transformovny Řeporyje. Což je zhruba 100 kilometrů. Ten záměr měl své varianty a díky té komplexnosti a subvariantám tam bylo přes 350 stožárových míst. Museli jsme se k tomu nějak komplexně postavit, jak ve vztahu k těm novým stožárovým místům, tak ve vztahu k té celkové koncepci vedení. Myslím si, že to byl velmi zajímavý projekt, který mi v tom úvodu dal poměrně dost zkušeností a dost mě naučil.

Ondřej: Oni ty čtyřstovkové stožáry, to není nic malého. Jak je to velké?

Zdeněk Keken: Záleží na typu stožáru. Jestli se bavíme o stožáru nosném, nebo kotevním, a potom o tvaru – jestli se jedná o „Dunaj“ nebo „Portál“. Jsou to různé typy konstrukcí. Ty nosné stožáry mohou dosahovat až 80 metrů, takže se doopravdy dostáváme na poměrně velmi vysoké konstrukce. Samozřejmě jednou z klíčových témat u takového posouzení je posouzení krajinného rázu a zpracování veškerých vizualizací, což si myslím, že je velmi podobné i tomu, na čem spolupracujeme u větrných elektráren.

Ondřej: Tam už asi není takový rozdíl mezi 80 metry u stožáru a třeba 117 metry u gondoly té větrné elektrárny...

Zdeněk Keken: Možná je to u těch stožárů ještě specifičtější v tom, že tam není jen ta konstrukce stožáru, ale pořád tam jsou ještě ty vodiče, které se tou krajinou táhnou. Velmi často u takto vysokých konstrukcí ta vzdálenost mezi stožáry bývá v řádech stovek metrů, dejme tomu 300–400 metrů, jsou i delší vzdálenosti. A přece jenom ten vodič – v okamžiku, kdy máme dvojité vedení, tak jsou tam tři svazky po třech vodičích na každé straně – je v té krajině signifikantní. Nejen z hlediska vizuálních efektů, ale samozřejmě i jako případná bariéra v rámci migračních tras to je problematické.

Ondřej: Jak dlouho jste toto zpracovávali? 100 kilometrů vedení, to zní jako neuvěřitelné množství papíru a neuvěřitelné množství práce.

Zdeněk Keken: Musím říct, že mnohem komplexnější bylo to, že pokud to chcete udělat dobře, tak byste měli udělat fyzickou rekognoskaci na celý rozsah toho záměru. V určitých etapách jsme si vždycky vytipovali jednotlivé úseky a snažili se do toho území dostat, protože to, co je klíčové při posuzování vlivu na životní prostředí, je umět nacítit tu lokalitu, umět nacítit dotčené území a vnímat ho.

Samozřejmě tam byly úseky, kde jsme šli pod stávajícími stožáry, protože v tom úseku je stávající jednoduché vedení, které má být měněno za to dvojité. Ale potom v určitých úsecích se ta varianta vychyluje mimo osu stávajícího vedení a vystožárovává se nové vedení. Tam potom ta orientace byla už horší. Je pravda, že možnosti té přípravy a papírové práce jsou v současné době poměrně velké. Je to na jednu stranu dobře, protože člověk si může udělat velmi kvalitní přípravu, může si do GISu pomocí WMS serverů propojit různé vrstvy. Je schopen si to území nějakým způsobem „osahat“ už z těch online zdrojů a toto všechno může mít s sebou v tabletu. Teprve když tím územím prochází, může si zaznamenávat ta specifická místa, která z těch online zdrojů není možné načíst. Potom ta rekognoskace je poměrně dobrá, detailní a člověk tu orientaci má.

Na druhou stranu musíme počítat s tím, že takové záměry bývají velmi často veřejně projednávány a my tam potom docházíme do kontaktu s lidmi, kteří jsou místní, kteří to území mají načtené. Pokud bychom byli neustále překvapováni nějakou novou informací, o které jsme vůbec nevěděli, tak by to samozřejmě nevrhalo příliš dobré světlo na naši práci. Takže se snažíme maximálně vytěžit nejprve ty online zdroje, což je časově náročné, a v okamžiku, kdy je ta „kancelářská“ příprava hotová, jdeme do terénu a snažíme se to doplnit o to, co reálně vidíme a co považujeme za podstatné pro získání závěrů a definování míry rizika.

Ondřej: Ono vlastně to, co jste teď popsal velmi detailně, de facto přesně charakterizuje to, jak my postupujeme těmi procesy schvalování těch větrných elektráren a dosahování vytyčených cílů. Ono je to velmi stejné.

Zdeněk Keken: Ono to de facto je přesně to, co v takovém tom prvním boomu výstavby větrných elektráren v tom období 2003 až dejme tomu 2008–2009 přesně chybělo. V té době – nechci úplně generalizovat – ale spousta investorů se snažila vybrat ty nejlepší lokality, kde ale velmi často byly konflikty se zájmy ochrany přírody nebo konflikty z hlediska zájmů ochrany veřejného zdraví. Snažili se to tlačit na sílu.

Pak možná i díky těmto zkušenostem vznikla ta situace, že větrné elektrárny byly velmi často laickou veřejností dost odmítány, nebo prostě nebyly úplně kvitovány jako řešení, které dává smysl. Z toho i vyústila situace – kterou já velmi často používám na přednášce, když se bavíme o EIA – že v médiích je EIA prezentována jako nástroj, který něco blokuje, neustále zdržuje. Občas je vytvářen dojem, že těch negativních stanovisek z EIA jsou velké stovky. Ale ono to tak samozřejmě není, těch negativních stanovisek jsou de facto zlomky procent z těch celkově posuzovaných záměrů.

Když jsme dělali nějaké analýzy, tak bylo zajímavé, že v období mezi roky 2002 až 2017 bylo posuzováno plus mínus 128 (něco kolem 130) vydaných stanovisek k větrným elektrárnám. A negativních stanovisek k té EIA bylo celkem 26. Což je poměrně vysoké číslo na to, že větrná elektrárna má být nástrojem přiblížení se k udržitelnosti. Jenom pro srovnání – pokud bychom si vzali druhý typový záměr, který měl největší počet negativních stanovisek, tak se jednalo o těžbu nerostných surovin a počet těch negativních stanovisek v tom období byl 6. To znamená: větrné elektrárny 26, těžba 6. Takže ve finále asi ne úplně vhodným přístupem investorů v té historii vznikl ten dojem, že ač je větrná elektrárna záměr přiblížení se k udržitelnosti, historicky se jedná o záměr, který má nejvíc negativních stanovisek v České republice z procesu EIA. Což je specifické. A jenom pro přiblížení, ten celkový počet negativních stanovisek v tom období byl něco pod 80, to znamená, že větrné elektrárny tvořily téměř necelých 40 %. Takže to je zajímavý obrázek toho, že ta historie nebyla asi úplně dobře uchopena a teď je potřeba s tím racionálně pracovat.

Ondřej: Tam jednoznačně musíme dneska všichni vidět, že jsme něco v rámci České republiky zkrátka nezvládli. Když se podíváme na to, kolik procent elektřiny vyrábíme z obnovitelných zdrojů – a chraň bůh, já jsem vystudoval ekologii na střední, ale na rovinu my naši komunitní energetiku neděláme kvůli ekologii, je to fajn, je to něco vedlejšího, ale nám jde o to, aby lidi měli levnou elektřinu. Ale v každém případě vidím to neuvěřitelné zaspání. Dodneška vyrábíme 1 % z větru. Támhle Dánsko vyrábí 47 %, Rakušani mají snad sedmkrát víc větrných elektráren na kilometr čtvereční než Česká republika... Takže je to i ta negativní konotace související s těmi záměry a my se s tím setkáváme vlastně i teď.

Já teda musím říct, že na tom počátku, když jsme oslovili Českou zemědělskou univerzitu, potažmo proběhla první schůzka s panem Dražilem, tak říkám: "Hele, tady jsou prostě záměry, které jsou třeba 30 metrů od lesa, nebo jsou v lese. My to chceme dělat slušně, s těmi obcemi a řekněte nám, co je vlastně slušný návrh." A teď se mnohdy setkáváme s tím, že stojí nějaká větrná elektrárna, my se zeptáme: "A co tahle větrná elektrárna?" A přijde takové zajímavé stanovisko: "No ta vůbec neměla vzniknout." Ať už je moc blízko lesa, nebo blízko ptačí lokality. Je to takové zajímavé, že mnoho dnešních investorů třeba vůbec nedodržuje metodiku. Vy jako lesník musíte přece vidět, že je velká snaha o umisťování větrných elektráren do lesa. Jak se na to díváte ze své pozice?

Zdeněk Keken: Já se přiznám, že nemám na tuto strategii umisťování do lesa zatím vyhraněný názor. Ten argument, že část té stavby je do jisté míry zakryta stromy, akceptuji, ale bavíme se o výšce stromů zpravidla 30, 35, maximálně 40 metrů. V současné době instalace větrníků bývá 200 metrů plus mínus. To znamená, bavíme se o zakrytí rámcově nevýznamné části, a ještě té nepohyblivé části. Z mého pohledu bych se spíš zatím snažil lesním komplexům vyhnout. Ono potom strašně záleží na těch dílčích studiích, které jsou zpracovávány v té před-EIA fázi, kdy probíhají monitoringy. V ideálním případě ten monitoring není měsíční, dvouměsíční, ale máme leté monitoringy, a ty nám jsou schopny říct, jaká rizika lze očekávat a jestli to v tom území je akceptovatelné, nebo neakceptovatelné. Z mého pohledu bych se snažil spíše těm lesním komplexům vyhnout, i z hlediska zachování nějaké komornosti těch lesů jako takových.

Ondřej: Já si myslím, že kdyby mě napadlo umístit větrnou elektrárnu do lesa, tak můj otec vyleze z hrobu a od toho dne, co mě to napadlo, mě bude strašit. Takže tomu se vyhýbáme jako čert kříži.

Pane doktore, chtěl jsem se zeptat v rámci větrných elektráren a celkově jejich schvalování: jaké všechny studie musíme jakožto investor splnit, abychom na konci v té EIA studii, nebo v jednotném environmentálním stanovisku, měli řečeno "ano, tento zdroj je dobrý"? Co ti lidi od toho můžou čekat? Mluvil jste o veřejném projednávání, létají boty, létá kde co... Ty lidi, ještě s ohledem na ty akcelerační zóny, mají najednou pocit, že větrné elektrárny budou růst jako houby po dešti bez EIA. Což samozřejmě víme, že i když tam není EIA, tak se všechny ty studie musí udělat. Co všechno to musí splnit, aby se na konci řeklo: Ano, tady ten to může postavit.

Zdeněk Keken: Pro lidi je asi klíčovou studií studie z hlediska akustiky, to znamená posouzení akustických efektů. Ta nám dává odpovědi na to, jestli ta akustika může ovlivňovat jejich zdraví, ale současně i nějaký faktor pohody a obecně "well-being" v tom daném území. Ty studie akustické bývají součástí potom ještě vyhodnocení vlivu na veřejné zdraví, kde se v rámci veřejného zdraví neposuzuje čistě jen ta akustika, ale posuzují se třeba i vizuální efekty typu "flicker efektu" (stroboskopický efekt) a dalších efektů, které mohou nastat za určitých okolností.

To znamená: akustika, vyhodnocení vlivu na veřejné zdraví – to je klíčové pro obyvatele. Potom velmi často pro ty obyvatele je samozřejmě klíčové i posouzení vlivu na krajinný ráz. Protože přece jenom tu stavbu mají, když to řeknu, "za humny", a chtějí vidět, jak se jim ty pohledové expozice změní a jak se jim změní ten pohled do krajiny. To je asi to, co nejvíc zajímá běžného člověka.

A potom se samozřejmě dostáváme do úrovně, kdy máme nějaké orgány ochrany přírody a další úrovně v té oblasti ochrany přírody a krajiny. Kde určitě zajímá biologický monitoring – abychom měli detailní představu o druzích, které by byly na té úrovni toho terénu (protože ta stavba je spojená s tím, že tam bude muset být poměrně zásadní zásah do terénu z hlediska založení větrné elektrárny, ale i jejího připojení do sítě). A potom to, co je ještě významnější, je ten biologický monitoring avifauny (ptáků) a letounů (netopýrů), abychom viděli, jaká rizika by případně mohla být v tom vzduchu z hlediska potenciálních kolizí s těmi rotujícími listy.

Samozřejmě nesmíme zapomenout i na to, že součástí těch studií jsou dopravní studie, které precizují a detailně popisují veškeré úpravy, které na stávající dopravní infrastruktuře, ale třeba i na nově budované infrastruktuře, musí vzniknout, tak aby se ty části větrné elektrárny dostaly na to místo. Pokud není vyloučen vliv na lokality Natura 2000, musí vzniknout naturové posouzení.
Ondřej: Naturové posouzení, to znamená co? Zřejmě asi všichni víme, že Natura 2000 byla o tom, že se z laického pohledu vyhnali ochranáři do všech koutů České republiky a zmapovalo se, co kde létá a běhá, a na základě toho se označily nejrůznější migrační koridory. A to, o čem mluvíte, to je co?

Zdeněk Keken: Obecně lokality soustavy Natura 2000 se skládají z evropsky významných lokalit a ptačích oblastí. Pokud se bavíme o systému ochrany přírody a krajiny, tak bychom je neřadili do té národní dimenze (jako velkoplošná a maloplošná zvláště chráněná území), ale řadí se do té evropské dimenze. Specifikou těch lokalit Natura 2000 je, že ony netvoří systém, nejsou vzájemně propojené tak, jako třeba bývá ÚSES (územní systém ekologické stability). Nicméně ty lokality Natura 2000 nám reprezentují evropsky významné druhy ptačí v rámci ptačích oblastí a evropsky významná stanoviště, popřípadě druhy v rámci evropsky významných lokalit. Je to specifické i tím, že pokud bychom měli záměr, který by nějakým způsobem zraňoval nebo poškozoval ty evropské významné lokality, tak ty případné výjimky nejsme schopni udělovat my na té národní úrovni, ale jsou v té evropské úrovni.

V okamžiku, kdy my jsme na začátku zpracovávání toho procesu EIA (který je zahajován takzvaným Oznámením), tak jeho nedílnou součástí je odůvodněné stanovisko od orgánu ochrany přírody a krajiny k tomu, zdali ten záměr samostatně nebo ve spojení s jinými záměry může představovat významný negativní vliv na integritu, popřípadě na předměty ochrany jednotlivých lokalit Natura 2000. A pokud by nastala varianta, že ten orgán ochrany přírody zareaguje tak, že nevyloučí ten významný vliv, tak my s tím Oznámením bychom museli předložit i samostatně vypracované vyhodnocení vlivu na ty lokality Natura 2000, autorizovanou osobou k tomuto pověřenou.

Ondřej: Tohle jsme vlastně řešili na jedné lokalitě v Pardubickém kraji, kdy se obyvatelé báli toho, že pokud jedna větrná elektrárna splní tyto studie, tak se nebudou zohledňovat ty ostatní záměry. Což samozřejmě budou.

Pane Kekene, my jsme poslední dobou, poslední rok, ve spolupráci hlavně s vámi a naši kolegové pracují na změně aviačního značení větrných elektráren v České republice. V posledních 14 dnech jsme byli na Úřadu civilního letectví, který k těm změnám dal pozitivní stanovisko. Co to je to aviační značení? Proč jsme na tom v posledním roce strávili tolik času a úsilí? K čemu to vlastně vede?

Zdeněk Keken: Je potřeba počítat s tím, že tím, jak nám narůstá výška větrných elektráren, tak – tak jak mohou v určitých lokalitách představovat překážku pro koridory migrujících ptáků – tak samozřejmě za určitých okolností mohou tyto větrné elektrárny představovat překážku v rámci leteckého provozu. Nebavme se o leteckém provozu jen tom plánovaném, ale mnohem častější a problematičtější může být, že složky záchranného systému (Letecká záchranná služba nebo Policie ČR) letí na místo, kde může být nějaká specifická událost. V tom případě je potřeba splnit to, aby ta větrná elektrárna byla dostatečně spolehlivě a bezpečně rozpoznatelná pro ty piloty, tak aby nebránila bezpečnému a spolehlivému leteckému provozu. To je klíč k tomu aviačnímu značení.

Ondřej: To aviační značení je vlastně barevné označení těch větrných elektráren, kdy vlastně jsme spolupracovali na vytvoření studie k tomu, že ptáci a nejrůznější živočichové vnímají různé barvy různými způsoby. Ukazuje se, že třeba oranžová barva je vnímána jako jedovatá, a proto třeba když je něco oranžové, tak ti ptáci to vezmou velkým obloukem. Takže i z hlediska ochrany krajiny a kolizí s těmi ptáky, tak to má taky nějaký pozitivní vliv?

Zdeněk Keken: Určitě. Defacto, pokud bych to měl charakterizovat v nějakém kontextu, tak je prokázáno, že ptáci vnímají barvy odlišně než člověk. Vnímají i v UV spektru. Velmi často je právě ta červená nebo oranžová barva v přírodě spojována s aposematickým zbarvením, to znamená s výstražným zbarvením (například u jedovatého hmyzu). Takže to určitě svůj význam má. Nicméně to denní značení – ty pruhy na listech nebo na tubusu – je primárně určeno pro zajištění bezpečnosti letového provozu za dne.

Ondřej: A co v noci? Protože velmi často, když jedete do Rakouska nebo do Německa, tak vidíte takovou tu „diskotéku“ na horizontu. Všechno to bliká červeně. Je to jeden z takových těch laických argumentů: „Hele, my to tady nechceme, protože nám to celou noc bude blikat do oken.“ Já vím, že jsme na tom pracovali a že dnes už existují technická řešení, která to dokáží eliminovat. Jak to funguje?

Zdeněk Keken: Přesně tak. To, co jste popsal, ten stávající stav, kdy to bliká celou noc bez ohledu na to, jestli v tom prostoru nějaké letadlo je, nebo není, tak to je něco, co už nová legislativa a nové předpisy překonávají. Dnes se bavíme o systémech, které jsou zhasnuté. Ty větrné elektrárny v noci nesvítí viditelným světlem, svítí pouze v infračerveném spektru, což lidské oko nevidí, ale piloti vybavení přístroji pro noční vidění to vidí.

A teprve v okamžiku, kdy se do prostoru té větrné elektrárny nebo větrného parku přiblíží letadlo, které není vybaveno tímto zařízením, tak systém detekce (ať už na bázi radarů, nebo pasivní detekce signálů z odpovídačů letadel) vyhodnotí, že se blíží objekt, a ta světla se na nezbytně nutnou dobu rozsvítí. Jakmile ten objekt ten prostor opustí, světla opět zhasnou. Takže se bavíme o tom, že po drtivou většinu noci – a bavíme se o více než 98 % času noci – ta větrná elektrárna bude zhasnutá a nebude emitovat žádné světelné znečištění. Což je obrovský posun oproti té historii.

Ondřej: To je pro ty lidi strašně důležité. Protože když jim řekneme: „Nebojte se, nebude to blikat, blikne to jenom, když poletí vrtulník záchranky,“ tak je to pro ně velká úleva.

Další věc, na kterou se lidé ptají, je takzvaný „stroboskopický efekt“ nebo „flicker efekt“. Že když svítí sluníčko, vrtule hází stín a dělá to v oknech diskotéku. Jak se toto řeší?

Zdeněk Keken: Flicker efekt, neboli stroboskopický efekt, je fyzikální jev. Vzniká v situaci, kdy je slunce nízko nad obzorem, my jsme v určité pozici vůči větrné elektrárně a list rotoru periodicky protíná sluneční paprsky, čímž vrhá stín. Dobrou zprávou je, že je to jev, který se dá velmi přesně matematicky modelovat. My přesně víme, kde ta elektrárna stojí, kde stojí ten dům, a známe dráhu slunce po obloze během celého roku.

V rámci těch studií, o kterých jsme se bavili, se zpracovává studie vlivu stroboskopického efektu. Ta nám přesně spočítá, kolik hodin ročně a kolik minut denně by teoreticky mohl tento jev na fasádě konkrétního domu nastat. Existují na to hygienické limity nebo doporučené hodnoty. Pokud by ten výpočet ukázal, že by tyto limity mohly být překročeny, tak se nasazuje takzvaný modul řízení stínu.

To znamená, že ta elektrárna má v sobě software, který ví: „Teď je ten den, teď je ta hodina, slunce svítí, rotor se točí.“ Elektrárna se v tu chvíli buď zastaví, nebo se natočí tak, aby ten stín nevrhala na ten konkrétní dům. Takže dnes je to technicky plně řešitelné a pro obyvatele to nepředstavuje žádné riziko obtěžování.

Ondřej: A co opad námrazy? To je taky častý dotaz. „Spadne na mě kus ledu, když půjdu kolem.“

Zdeněk Keken: U námrazy musíme rozlišovat dva termíny: „ice throw“ (odhoz ledu za provozu) a „ice fall“ (opad ledu, když elektrárna stojí). Moderní větrné elektrárny jsou vybaveny systémy detekce námrazy. V okamžiku, kdy ta čidla zjistí, že se na listech tvoří námraza, tak se ta elektrárna automaticky odstaví. To znamená, že riziko, že by se ten led odhodil z točící se elektrárny někam do dálky, je u moderních strojů minimalizováno téměř k nule, protože ta elektrárna s námrazou prostě neběží. Navíc moderní listy mají často vyhřívání, takže se ta námraza rovnou odstraňuje.

Pokud ta elektrárna stojí a je na ní námraza, tak samozřejmě může dojít k tomu, že ten led povolí a spadne. Ale spadne kolmo dolů pod tu elektrárnu. Proto se v zimním období nedoporučuje pohybovat se přímo pod tubusem větrné elektrárny. Ale bavíme se o prostoru v bezprostřední blízkosti věže, ne o tom, že by to ohrožovalo někoho, kdo jde po cestě 200 metrů daleko. Tam to riziko nehrozí.

Ondřej: Poslední věc, která se často objevuje v diskuzích, je recyklovatelnost. Lidé říkají: „Fajn, vyrobí to čistou energii, ale co potom s těmi lopatkami? To je sklolaminát, to se nedá recyklovat, zahrabe se to do země.“ Je v tomhle nějaký posun?

Zdeněk Keken: Určitě. Je pravda, že historicky to byl problém. Ty listy jsou kompozitní materiály (skelná vlákna, uhlíková vlákna, pryskyřice) a jejich recyklace byla obtížná. Často se to řešilo energetickým využitím (spálením v cementárnách) nebo v horším případě skládkováním, což ale v Evropě už ustupuje.

Nicméně výrobci si to uvědomují. Například Siemens Gamesa už přišel s technologií takzvaných „RecyclableBlade“, což jsou lopatky, kde je použita speciální pryskyřice, kterou lze pomocí chemického procesu s využitím mírně kyselého roztoku a tepla oddělit od těch vláken. To znamená, že na konci životnosti té elektrárny (což je 20–25 let, možná i více) budeme schopni ty materiály oddělit a znovu využít. Ta vlákna se dají použít znovu v průmyslu, ta pryskyřice se dá taky využít. Takže směřujeme k tomu, aby ta větrná elektrárna byla plně recyklovatelná a zapadala do principů cirkulární ekonomiky.

Ondřej: To je skvělá zpráva. Pane Kekene, já vám moc děkuji za rozhovor. Myslím, že jsme probrali ta nejdůležitější témata, která lidi trápí. Je vidět, že ten obor jde dopředu, že to není jen o tom postavit stožár, ale že je za tím obrovské množství práce, studií a technologií, které mají zajistit, aby to soužití té elektrárny s lidmi a přírodou bylo co nejlepší.

Zdeněk Keken: Já také děkuji za pozvání. Jsem rád, že jsem mohl některé ty mýty nebo obavy snad trochu vyvrátit nebo uvést na pravou míru. Ochrana přírody a rozvoj obnovitelných zdrojů nemusí jít proti sobě, naopak by se měly doplňovat, pokud se to dělá rozumně a s respektem k té lokalitě.

Ondřej: Díky moc a na shledanou.

Zdeněk Keken: Na shledanou.