8. Epizoda: S Ing. Alešem Jiráskou

24. července 2025

24.7.2025

Hostem osmé epizody je Ing. Aleš Jiráska ze Zdravotního ústavu, odborník na hluk a akustiku. Pan Jiráska se problematice hluku věnuje od roku 1995 a má dlouholeté zkušenosti s měřením a analýzou hluku v komunálním prostředí, včetně větrných elektráren, průmyslových objektů či dopravy. Se společností EnVys dlouhodobě spolupracuje – zpracovává pro nás hlukové studie a osobně vystupuje na veřejných projednáních, kde vysvětluje výsledky měření i jejich dopady na obyvatele. Ve své práci propojuje fyzikální principy s praktickými dopady na každodenní život a vzdělává veřejnost o limitech hluku, šíření zvuku a moderních metodách měření, přičemž klade důraz na informované rozhodování a uvědomělý přístup k energetickým projektům.

Klíčové poznatky

Úvod do tématu:

Hlavním tématem epizody je hluk v komunálním prostředí a jeho dopad na obyvatele, zejména v kontextu větrných elektráren.

Definice hluku:

Hluk je nepříjemný zvuk, fyzikálně podélné vlnění, které lze změřit v decibelech (dB). Příjemné zvuky se nazývají zvuky, zatímco nepříjemné zvuky jsou hluky.

Akustický tlak:

Hluk se měří v Pascalech a převádí na decibely pro zjednodušení. Různé hladiny a frekvence hluku ovlivňují, zda je zvuk vnímán jako příjemný nebo nepříjemný.

Hlukové limity:

Venkovní limit pro hluk v noci je 40 dB, aby se zajistil klid pro spánek. V průmyslovém prostředí je limit 85 dB, nad kterými je třeba používat ochranné pomůcky.

Šíření hluku:

Hluk se šíří různě v závislosti na frekvenci: nízké frekvence se šíří na větší vzdálenosti, zatímco vysoké frekvence jsou rychleji pohlceny překážkami.

Vzdálenost od zdroje hluku:

Optimální vzdálenost od větrných elektráren pro zajištění klidu v noci se pohybuje mezi 600 a 800 metry, v závislosti na počtu a uspořádání elektráren.

Vlivy dalších zdrojů hluku:

Hluk z dopravy (silnice, tramvaje) je obvykle vyšší než hluk z větrných elektráren, což může ovlivnit vnímání obyvatel.

Inovace v měření hluku:

Moderní technologie umožňují měřit hluk digitálně a používají akustické kamery, které vizualizují zdroje hluku.

Společenské obavy:

Aleš Jiráska zdůrazňuje, že je důležité, aby lidé nepanikařili ohledně větrných elektráren, protože tyto zdroje jsou nezbytné pro udržení energetiky a ochranu životního prostředí.

_________________________________________________________________

Celý podcast:

Ondřej: Dobrý den, ahoj, vítejte u naší osmé epizody. Já jsem tady s kolegou Marianem a máme tady vzácného hosta, odborníka na hluk, Aleše Jirásku. Já vás, Aleši, zdravím, dobrý den.

Aleš Jiráska: Dobrý den.

Ondřej: Aleši, prosím vás, my jsme se tady bavili nějakou dobu před tímhle tím natáčením. Vy jste vlastně říkal, že se věnujete hlukům od 1990...

Aleš Jiráska: 1995.

Ondřej: 1995. Tak povídejte, jak jste se k tomu dostal? Co vás k tomu vedlo? Jaký to je?

Aleš Jiráska: No tak dostal jsem se k tomu náhodou, protože jsem jel na opušťák z vojny – já jsem ještě zažil vojnu – a stopnul jsem svého budoucího vedoucího, když jsem jel na chalupu. Takže stopem jsem se k tomu dostal.

Ondřej: A slovo dalo slovo a najednou celý život děláte hluk.

Aleš Jiráska: Ano.

Marian: Co to vlastně hluk je, pane Jiráska?

Aleš Jiráska: No tak fyzikálně je to teda podélné vlnění a je to, je to... lidově je to každý nepříjemný zvuk. To znamená, že příjemné zvuky se nazývají zvuky a nepříjemné zvuky jsou hluky.

Ondřej: Jak moc se to odlišuje? Co tohlencto způsobuje, jestli je hluk příjemnej nebo nepříjemnej?

Aleš Jiráska: Tak je to hladina akustického tlaku, takže je tam jakási, jakási velikost, jednociferná veličina, a potom ještě frekvence. Na jaké frekvenci to je. Takže vadí různé hladiny na různých frekvencích vadí různě. Takže není to, není to úplně jaksi lineární záležitost, jo, ale záleží, jestli jste v pracovním procesu. Takže když pracujete v nějaký práci jako soustružník, tak se pohybujete někde okolo 85 decibelů, takže všechno, co je pod 85, tak je pro vás příjemné. Co je nad 85, tak už byste měl mít nějaký ochranný pomůcky, abyste postupně neohluchl. A zase naopak, když chcete si odpočinout nebo když chcete spát, tak se ty hodnoty velmi snižují. Takže 40 decibelů už vám může dělat problémy. Takže proto je limit ve venkovním prostoru v noční době 40 decibelů, protože vlastně simuluje to, že vy se chcete vyspat a otevřete si okno, abyste neměl vydýchaný vzduch ve své místnosti, abyste tam měl příjemně. Takže v ten moment těch 40 decibelů by mělo být maximum. A samozřejmě lepší je, když je to míň. A zase nelze si představovat, že dole na té stupnici je nula, protože nulu vlastně nezměříme běžným zvukoměrem. Ty zvukoměry mají nějaký vlastní šum, takže se pohybujeme, řekněme, od 17 decibelů.

Marian: Děkuji. Narážíte vlastně na decibely. To by bylo dobré možná posluchačům vysvětlit. Je to teda nějaká jednotka a nějak se to měří, ten hluk? Chápu to správně?

Aleš Jiráska: No, tak zase, je to trošku složitější s tím vysvětlením. Takže decibel není jako jednotka pro hluk jenom, je to například i pro vibrace. A je to víceméně matematická konstrukce, kde to je vlastně čitatel a jmenovatel. V případě hluku je ve jmenovateli $2 \cdot 10^{-5}$ Pascalu. Takže hluk je akustický tlak, proto se měří v Pascalech. A aby jsme neudávali zbytečně mnoho nul, protože nízké hluky by byly velmi desetinná čísla, jak jsem říkal $2 \cdot 10^{-5}$, a naopak větší hluky by zas byly exponenty kladný, tak aby jsme furt nemuseli psát ty exponenty, tak si to převedeme na ty decibely a tu stupnici máme zjednodušeně od nuly do 130 decibelů, tam, kde se pohybujeme. Takže ty čísla jsou příjemný, že tam teda nelítáme v těch exponentech.

Marian: A kdybychom to měli třeba přiblížit? Co to je 30 decibelů, co to je 100 decibelů? Jaké jsou to hodnoty?

Aleš Jiráska: No, takže ten základ, teda těch 85 decibelů je ten pracovní proces. Takže já nevím, 130 decibelů už opravdu je jako hluk, který vám může poškodit bubínek. Takže s nějakýma 100 decibelů plus se můžete setkat při startu tryskového letadla nebo třeba na železnicích, když se vyrovnávaly kontejnery zevnitř, tak si člověk vzal nějakou ohromnou palici a bušil do toho kontejneru vevnitř. Takže v ten moment tam je taky číslo přes 100 decibelů. Takže to jsou extrémní čísla, který se běžně nevyskytujou. Textilka třeba, to je nějakejch 93, 95. Bruska úhlová může bejt taky někde na tý úrovni, možná i o lehce víc. Motorová pila taky přibližně v téhleté úrovni. No a postupně teda jdeme dolů. Takže 50, 60 decibelů je normální hlas. Takže když byste byli v kavárně, tak ten základ třeba může bejt 50 decibelů, 60 decibelů už je o něco zvýšenej. Když budete v tý kavárně a ty stěny budou hladký, tak třeba musíte vyvinout až 70 decibelů, protože jinak byste slyšel lidi od toho sousedního stolu a neslyšel byste souseda. Takže tam se pohybujete někde v tom rozmezí 50 až 70 decibelů. No a v tom klidu běžně ve městě naměříme tak někde kolem těch 30 decibelů. Níž už se asi nedostanem. Na té vesnici jsme schopni se dostat i pod těch 20 decibelů venku.

Ondřej: Jinak teda, když se bavíme už takhle, tak vlastně limit u těch větrných elektráren je vlastně 40 decibelů u prvního baráku. Takže potom tady máme nějaký jako srovnání. Mně na tom přijde hrozně zajímavý, že to, co předtím jste povídal, že jste se to dozvěděl stopem v autě a dokonce jste si řekl, že se tomu budete věnovat. To mně přijde úplně nejzajímavější na tom všem.

Aleš Jiráska: Tak jako to nebylo jasný, že jo, že se tomu budu věnovat. To jenom bylo jako nabídka a protože jsem z Ústí nad Orlicí, kde jsem se narodil, tak vlastně to je textilní průmysl a textilní průmysl asi každý tuší, jak skončil. Takže jako práce v textilním průmyslu mě nelákala. Naopak ta technika mě lákala a protože matematika, fyzika mě bavila. Na začátku, jako na základní škole mě teda taky nějak zvlášť nebavila, ale na gymplu už mě bavila víc a na vysoký škole vlastně mě bavila ještě víc. Takže postupně jsem jako se dostal k tý matematice a fyzice a to se potom hodí u tý akustiky.

Ondřej: Pane Jirásko, co všechno vlastně ovlivňuje šíření hluku, ať už v krajině nebo nebo vlastně v těch kavárnách? Jak vlastně ten zvuk reálně funguje? Jsou to nějaké jako... jak to je?

Aleš Jiráska: No tak tam právě záleží na těch vlnových délkách. Že nízké frekvence nebo dlouhé vlnové délky, tak se šíří na velké vzdálenosti. To znamená, že klasický, co jsou známý, že jo, tak jsou indiánské tamtamy nebo nebo sloni, jak se dorozumívaj, takže to je všechno na dlouhé vzdálenosti. Takže ty mají útlum malý. A naopak čím ty frekvence jsou vyšší, tak jsou vlnové délky menší a ten útlum potom už je výraznej. To znamená, že nějaké ultrazvuky, kterýma se, že jo, orientujou netopýři, tak ty už jsou na velmi krátké vzdálenosti.

Ondřej: Co ovlivňuje, jestli něco slyším třeba přes okno nebo přes zeď? To je právě ta vlnová délka?

Aleš Jiráska: Ano, ano. Je to ta, je to ta vlnová délka nebo ta frekvence. Že jo, to je vlastně jako inverze vlnové délky. To znamená, že přes okno ty nízké hluky budete slyšet, zatímco když pod oknem někdo bude pískat, tak když to okno bude mít poměrně velkou neprůzvučnost, tak už to pískání slyšet nemusíte.

Ondřej: Protože ta vlnová délka je prostě krátká. Ta vlna je prostě malá na to, aby prošla tou hmotou. Takhle nějak tomu rozumím?

Aleš Jiráska: Ano. Jo, takže že jo, okno máte nějaký milimetry, stěnu máte centimetry, takže ta vlnová délka už je opravdu jako v těchto krátkých vzdálenostech. Takže se jakoby zanikne v tom, v tom, v tý hmotě.

Ondřej: Jaký znáte třeba, jaký je zvuk, kterej je schopen projít třeba, nevím... je nějakej zvuk, kterej umí projít, nevím, pětimetrovou zeď? Třeba.

Aleš Jiráska: No, jasně. No, takže že jo, bioplynové stanice v podstatě. Je to motor, kogenerace nebo bioplynové stanice, je motor z náklaďáku zavřenej do kontejneru. Ideálně umístěný je v kravíně, kde kde je nějaká díra, aby krávy mohly dejchat. A v ten moment to vlastně vypustíte nějakých těch 50 Hz, jo, nebo něco, něco v tom stylu, že to máte nějakých 3000 otáček za minutu. Ten motor vám jede furt tak jako na na konstantní otáčky. No a vy vlastně tou dírou z toho kravína to pustíte na nějakej barák. To znamená, že když je barák třeba 300 metrů, tak ty lidi potom jsou nešťastní v tom baráku. A velmi je to velmi obtížný potom jakoby to nějak řešit, protože vlastně ty limity jsou dodrženy a přesto ty lidi uvnitř mají ten vážnej problém, protože ty frekvence proniknou přes tu obálku toho objektu dovnitř.

Ondřej: Jak se vlastně zvuk měří? Jak to dneska vypadá? My jsme se ještě před začátkem bavili o tom, že vlastně ty stávající směrnice vycházejí z nějakých 80. let, kdy to bylo napsaný poměrně prozíravě. Jak se dneska hluk měří a za tu dobu, kdy vy jste v tom oboru, co všechno jako nové?

Aleš Jiráska: No tak ono se to zase tolik nezměnilo, protože ta digitalizace teda už už proběhla předtím, než jsem nastoupil. A teďka vlastně jako nemáme, máme možnosti měřit více věcí současně, zaznamenávat události, takže to všechno předtím se dělalo na papír. A dneska se to všechno už dá do těch měřáků, takže ty měřáky jsou vlastně počítače víceméně, kde část je o tom zvuku, o tom zpracování zvuku, a další část je o té dokumentaci toho měření. Takže teoreticky můžete tím měřákem i fotit ty věci, ale samozřejmě každej dneska fotí mobilem, takže nepotřebuje fotit měřákem. A můžete nasadit více měřáků, už jsou třeba měřáky, který jsou schopný obsloužit více mikrofonů. To znamená, že už máte nějakou základnu, že jo. S tím, jak se to dostává do mobilů, tak už by se dalo i to nějak dálkově ovládat přes mobil, ty měřáky. Existují akustické kamery, což je taková zajímavá věc, že vlastně to je něco jako termokamera, že vy to namíříte na na ten objekt, kterej chcete měřit, a ono vám to objeví nějakou díru, kterou vy nejste schopnej sluchem okamžitě odhalit. Musel byste jakoby skenovat celou plochu toho objektu, abyste věděl, kdežto tím, že na to namíříte tu kameru, tak vlastně vám to ukáže červenou barvou tam, kde je největší hluk, ta emise, a ten zbytek je třeba nějakýma žlutýma a zelenýma barvama, takže to máte voškálovaný.

Marian: Takže zvuk jde vidět?

Aleš Jiráska: Ano, jde to vidět, ale má to jednu velkou nevýhodu, že potřebujete hodně mikrofonů. Takže vlastně to akustické pole má standardně nějakejch 80 mikrofonů, možná dneska už jich je víc. Takže to máte takovýho pavouka vlastně, kterýho rozložíte před tím a na základě rozdílů vzdáleností, který jsou nepatrný, jo, ale tam jde o nějaký milisekundy při tom zpracování, tak dokážete určit ten směr. Protože Pascal, akustickej tlak je skalár, jo, a intenzita je vektor. Takže vy už musíte měřit trochu jinak, abyste se trochu zorientoval v tom, v tom umístění. Takže to je trochu jinak, ale problém je, že fyzikálně jste omezený těma frekvencema a to, co nás zajímá, ty nízký frekvence, tak tou kamerou právě měřit nelze, protože ten pavouk by musel bejt strašně velkej. Jo, takže na toho běžnýho pavouka změříte frekvence od 200 Hz vejš a to znamená, že už je to jako blízko tomu standardnímu nebo tomu pískání. To tam změříte bez problémů, ale to bručení s tím máte s těma zobrazovacíma technikama problém.

Ondřej: Když to vztáhneme na větrný elektrárny, tak chápu z toho teda, že když měříme hluk, tak vlastně měříme více hluků. Kolik hluků vlastně třeba měříme u té větrné elektrárny? Jak to vlastně jako v reálu vypadá?

Aleš Jiráska: No tak zase to se to se teda v čase měnilo, že vlastně počátky větrných elektráren byly problémy s mechanickým hlukem u těch elektráren. Takže mohla to bejt převodovka nebo generátor, tak to už dneska je vlastně všechno pryč, todlencto, protože ty výrobci, pokud byli špatní, tak zanikli a vlastně ty dobrý to uměli už dříve a takže to umějí teď.

Ondřej: Ono se to vlastně pak, ono se to vlastně začlo potom soustružit jinak, že jo, že ty zuby do sebe nezapadají jako celek, ale zapadají do sebe vlastně postupně a tím vlastně spadl ten ten samotnej rotor už není tolik slyšet, jako byl dřív. Ne?

Aleš Jiráska: Tak spíš, spíš já si myslím, že to byly problémy s modální analýzou, jo, že vlastně, že jo, když by někdo dal nějakýmu studentovi vysoký školy spočítat modální analýzu někdy v 90. letech, tak on by mu spočet, že ta elektrárna je špatně navržená a že by teda měl tu převodovku nějak opravit. Jo, takže to jsou spíš takový jako, jako oldtimer nebo stará léta, kdy se to ještě neumělo. Takže dneska už se tohleto všechno umí a samozřejmě venku asi to, jako ze zahraničí, co ty výrobci přišli sem, tak ty to všichni už uměli. Takže proto se prosadili a ty český zanikly, že jo. U těch převodovek, tady vlastně byly planetový převodovky, který jsou tišší, takže zase se o tom nějak licitovalo s tím, jestli teda budou ty planetový převodovky. Samozřejmě některý technologie jsou bezpřevodovkový, Enercon, takže tam jako nemá smysl se bavit o tý převodovce. Jo, ale výsledkem teda je, že se vlastně potom už řešil jenom ten aerodynamickej hluk. No a ten se vyřešil vlastně díky, řekněme, letectví, že se tam zkoušely nějaký nějaký winglety jako u křídla letadla. A dneska vlastně fungujou takový, já tomu říkám netopýří křídla, jakýsi zoubky na odtokové hraně, který vlastně umožňujou, aby to proudění bylo víc laminární, aby tam nevznikaly turbulence. Jo, takže vlastně díky tomu, ačkoli se ty větrný elektrárny zvětšujou a zvyšujou, tak vlastně ta emise hluku je pořád stejná, protože se přišlo na tenhleten trik na té, na té odtokové hraně. Jo, takže ono ty větrný elektrárny mají dost společnýho s letectvím, protože list rotoru je vlastně analogie křídla letadla.

Ondřej: Takže hluky, který potom jako měříme u toho, co všechno, jaký hluky, co bude výstupem vlastně vašeho měření? Na co, co já vlastně jako zjistím z toho měření? Co všechno za hluk to vlastně umí produkovat?

Aleš Jiráska: No, tak že jo v podstatě už to jsou jakýsi svisty, takže kdybych to chtěl rozdělit, obecně to je aerodynamický hluk, kterej už dál jako nerozdělujeme. Ale kdyby jsme teda jo chtěli, tak vlastně jedno je ta ta obvodová strana, vlastně ten konec tý lopatky, kterej teda buď je opatřenej nějakým wingletem nebo není, takže vlastně je to jakýsi svist, řekněme z rychlosti, kterej je pořád přibližně stejnej. A druhý, a druhý je průchod okolo stožáru, takže tam je jakási sinusoida, jo. Takže tomuhle se říká amplitudová modulace a to já si myslím, že těm lidem vadí nejvíc, ta amplitudová modulace. Že ten zvuk není konstantní, ale že je jako pravidelná sinusoida. Takže to dělá takový fu-fu-fu a ta pravidelnost je trochu nepříjemná.

Ondřej: Jo.

Aleš Jiráska: Samozřejmě záleží to, jak fouká vítr. To znamená, když fouká víc, tak se ta elektrárna točí rychlejc a ta amplituda je potom jako častější. Když fouká míň, tak se otáčí pomalu. To znamená, že to tam třeba vůbec nevznikne.

Marian: Já jsem tuhle stál za novou elektrárnou asi 200 metrů teda od ní a postavil jsem se autem vlastně okýnkem k té elektrárně. A měl jsem zapnutej motor, ventilátory, ale stahoval jsem okýnka a elektrárna se normálně točila a vlastně jsem to vůbec neslyšel. Slyšel jsem motor. Slyšel jsem motor auta, potom jsem to vypl, pak jsem teda musel vypnout i svý vlastní ventilátory a až potom jsem vlastně slyšel nějakou formou až tu elektrárnu. Nakolik se ten zvuk vlastně potom ztrácí v tom okolním vlastně hluku? Tak pokud na 200 metrů slyším víc ventilátor v autě na normální jako, nepočítám jako pětku, jo, prostě tak jak normálně jsme všichni asi zvyklí jezdit, tak jaký tam je to porovnání?

Aleš Jiráska: No protože vy jste uvnitř, uvnitř toho auta a máte ten hluk uvnitř, jo. To znamená, že vlastně ta karoserie toho auta vám dělá ten tlumič. Jo, takže byste musel stáhnout okýnka, vypnout motor a vypnout, vypnout tu klimatizaci nebo tu ventilaci, aby to bylo seriózní porovnání, jo. Takže v tomhletom případě to jako není úplně košer porovnání.

Marian: Ne to já jsem měl stažený okýnko. To jako jo.

Aleš Jiráska: Hm. No, ale ale zase, že jo, vy jste v tom autě, to znamená, že jako při řízení... ne, že by, jako samozřejmě slyšíte, když někde něco troubí a je to teda potom nějakejch 70 decibelů, takže toho si všimnete. A když jedete autem, že jo, tak nepředpokládáte, že budete mít, že budete v absolutním klidu. Zatímco u tý elektrárny ten, kdo tam chce spát, tak předpokládá ten absolutní klid. Takže potřebujete tu hodnotu nižší na těch 40 decibelů. Takže ve dne 40 decibelů jako není žádná míra, ale v noci už to ta míra je.

Marian: Pane Jiráska, děkuju. Tím se dostáváme vlastně k tomu bodu, jaká je ta bezpečná vzdálenost, když to řeknu, pro ten klid v noci pro ty občany od té větrné elektrárny? Dá se to takto nějak generalizovat?

Aleš Jiráska: No, takže dělám to nerad hrozně, protože ta vzdálenost záleží od počtu větrnejch elektráren, od emisních hodnot, od jakýho si layoutu, uspořádání těch větrných elektráren. Takže to není žádná konstanta. A od toho se dělá ta hluková studie, aby se dalo říct, jak to má bejt vzdálený. To znamená, že když máte čtyři vesnice a já nevím, pět elektráren, tak to pro každou vesnici může být malinko jiné podle toho, jak jsou ty elektrárny uspořádány. Takže není jedno, jestli ty elektrárny jsou v řadě nebo jestli tvořej nějakou hvězdičku. Takže zpravidla jsou teda v tý hvězdičce a samozřejmě když máte nějakej hřeben, máte to na nějakým kopci a ten kopec má nějakej hřeben, tak tam si nemůžete dovolit tu hvězdičku. Takže tam to uděláte v tý linii za sebou. A když do toho koukáte z jednoho bodu a vidíte všechny ty elektrárny, tak ten hluk máte větší, než když do toho koukáte z boku a vidíte jenom tu první.

Marian: Rozumím, to znamená má vliv počet elektráren, jejich umístění a tyto věci.

Aleš Jiráska: Ano, ano. Pokud by, pokud bych řekl nějakou vzdálenost, tak 600 až 800 metrů je tak optimum. Že když je jedna elektrárna, tak je to přibližně 600 metrů, ale to neznamená, že nemůže být míň. Jsou v republice i situace, kde kde to je míň než 600 metrů, ale řekněme, že to je taková dobrá hodnota těch 600 metrů. A 800 metrů je zase dobrá hodnota, když těch elektráren je, řekněme, pět. Pokud by bylo víc, tak zase už by to mělo bejt o něco víc. Ale naštěstí ty větrné elektrárny mají možnost redukce výkonu. To znamená, že neznamená to... Redukce výkonu nemusí znamenat to, že když ta elektrárna má nějaký nominální elektrickej výkon 5 megawattů, takže ji stáhnete na jeden megawatt. To už jako je příliš stažený, ale řekněme, že ji můžete stáhnout na nějaký 4 megawatty nebo 3 a půl megawattu, protože vy to stáhnete jenom v tý noční době. Takže přes den vám běží ta elektrárna naplno a v noční době běží o malinko míň, dělá toho výkonu malinko míň, ale nedělá ten hluk, kterej by byl přes 40 decibelů k těm lidem, který bydlí okolo.

Ondřej: Můžeme říct s ohledem na tu vzdálenost třeba, že když máme tři větrné elektrárny, kdy nejbližší je kilometr... Můžeme říct, že to jako z hlukovýho hlediska na základě nějakých desetiletých zkušeností, že to jako v pořádku?

Aleš Jiráska: Ano.

Ondřej: Pane Jirásko, ještě ten dotaz. Kdy jste měřil svoji první větrnou elektrárnu?

Aleš Jiráska: No tak asi hnedka v tom, hnedka jak jsem nastoupil, v podstatě. Takže 1995, 1996. Nový Hrádek teda, jestli můžu říct rovnou, protože protože byla výhoda, že Česká republika měla ohromnou výhodu, že měření první větrný elektrárny byl hrozný problém. Takže díky tomu, že vlastně jsme začali problémem, tak v té době ještě nebyly ty limity. Vlastně když se měřila ta větrná elektrárna, tak ještě nebylo jasný, jestli se přikloníme k těm standardním limitům 50, 40, a nebo jestli budem kopírovat ten evropský standardní model, že by to bylo zónování, takže by mohl bejt ten limit i těch 55, 45. No a tenkrát náchoďský hygienik rozhodl, že to bude 50, 40 a z dnešního pohledu udělal dobře.

Ondřej: Takže naše limity jsou vlastně, co se týče Evropy, přísnější? Třeba o 15 %?

Aleš Jiráska: Patří, patří k těm přísnějším, ale dneska jsem zrovna čet, že myslím ve Finsku to mají podobný. Takže jako existují státy, který to mají podobně, a existujou zase jiný státy, který to mají jinak.

Marian: Pane Jiráska, co nejzajímavějšího jste měřil za vaši kariéru?

Aleš Jiráska: No, tak asi jadernou elektrárnu Dukovany.

Ondřej: Jak se to měří, prosím vás?

Aleš Jiráska: No tak to se neměří celá elektrárna, že jo. To bylo, že že vlastně byl telefon paní z Lhánic, což je vesnička, která je 6 a půl kilometru od jaderné elektrárny. Přišla s tím, že jí něco v noci vadí a a všichni říkali, jako 6 a půl kilometru, včetně mě teda, 6 a půl kilometru, to už je zatraceně daleko na to, aby aby to jako mělo nějakej prob... nějaký vlivy, nějakej problém. A pak se ukázalo, že opravdu jo, že teda paní asi byla jaksi velmi citlivá, že samozřejmě to záleží, když je někdo dřevorubec, tak tak mu takovýhle jako jemné jemné zvuky nevadí. Takže tam vlastně paní, když jsme, když jsme přišli, tak jsme to změřili u ní, zjistili jsme, že tam nějaké nízké frekvence jsou, takže by se dalo říct, že teda paní má v něčem pravdu. Pak nás zaujalo, že že vlastně ta ložnice byla na opačné straně od té od té jaderné elektrárny, tak jsme si říkali, tak to je taky trochu divný. Ale naproti ní zrovna byl nějaký vyšší rodinný domek, takže zřejmě tam došlo k nějakýmu odrazu. No a když jsme teda šli na ulici v noci – všechno se samozřejmě měří v noci – tak jsme zjistili, že to tam je taky, ty frekvence, jako byly vevnitř. Potom jsme šli na Mohelenskou hadcovou step, u vesnice Mohelno, což je asi tak na půlce cesty mezi těma Lhánicema a Dukovanama. Tam jsme to naměřili taky, ještě zesílený. No a pak už jsme přijeli před ty Dukovany a tam jsme zjistili, že tam stojí, já teďka nevím kolik jich bylo, jestli čtyři, ohromné transformátory shodou okolností z Ukrajiny ze Záporoží. No a ty teda měly taky někde přes těch 100 decibelů. Jo, takže pak už nám to bylo jasný, když jako postupně jedete po té po té linii, že vám ten hluk roste, tak jako tušíte, že to asi dopadne dobře. Když se takhle neblížíte, tak tak jako potom váháte, kde to, kde to máte zjistit. Takže je dobrý, když, když ten stěžovatel nebo ten člověk, kterýmu to vadí, má nějaký návrhy, co by to mohlo být, protože tím nám hodně pomůže.

Ondřej: Takže víme, respektive nevíme, jaký hluk generuje štěpení jádra, ale víme, jaký hluk generuje přenos elektřiny.

Aleš Jiráska: No jasně, že jo, tak to, že jo, to to jádro je někde uvnitř tý elektrárny v nějakým sarkofágu, takže tam je předpoklad, že to nám vadit nebude.

Ondřej: A když jste třeba pracoval, tak tohlencto bylo třeba nejzajímavější, co jste měl třeba nejadrenalinovější zážitek při měření hluku? Kdy jste si říkal, pane jo?

Aleš Jiráska: To mě, to mě úplně nenapadá. To mě úplně nenapadá, jako samozřejmě občas se vám stane, že že jako jede kolem policie a že že jako říká, co jste zač, tady co tady děláte? Takže měli jsme situaci, kdy jsme měřili taky nějakou stížnost někde u Jevíčka a protože tejden před tím tam někomu, já nevím, jestli hrušky nebo jablka otrha... otrhali nějaký nějaký lidi nezbedný, tak na nás vlastně vyběhli ty policajti a ruce na kapotu, tak jsme dali ruce na kapotu a říkali jsme, ale my tady měříme hluk. Tak se nám potom omlouvali, že teda došlo k náhodné situaci, kdy předtím tam byli nějaký zloději a my jsme teoreticky mohli bejt taky ty zloději.

Marian: Takže i měření hluku může být adrenalinová záležitost.

Aleš Jiráska: No tak jako je to, jsou spíš takové veselé veselé příhody z natáčení. Když když to mají herci, tak i akustici občas mají nějakou veselou příhodu.

Marian: Já bych se teďkom dovolil to vztáhnout k nám, teda k EnVysu, protože spolupracujeme společně. Jak vnímáte návrhy, které vám dáváme, co se týče našich třeba větrných elektráren?

Aleš Jiráska: No tak občas vám říkám, jestli nechcete nějakou elektrárnu přidat. Takže držíte se celkem při zdi.

Marian: Děkuju.

Ondřej: Děkujem. Pane Jirásko, děkujem, že jste přišel a že jsme tady mohli povídat o hluku. Asi poslední věc, je něco, co byste vy sám chtěl říct, co by mělo zaznít z vašeho úhlu pohledu?

Aleš Jiráska: No, tak byl bych rád, aby ty lidi nepanikařili. Jo, tady teďka je jako velká velká panika ohledně větrných elektráren. To znamená, že to je jakási akce a reakce. Že ten stát, aby aby nějakým způsobem udržel tu energetiku, tak potřebuje ty obnovitelný zdroje. To znamená, že to je jakýsi řetězec, že samozřejmě byla nějaká diskuze, jestli jádro ano nebo ne. Takže jsme se dohodli, že ano. Proč ne? Ale problém je postavit to jádro. Takže stejně budem potřebovat nějaký nějaký zdroje, který budou jiný než ty jaderný. U těch fosilních paliv máme ohromný problémy teda s s tím, co to dělá v prostředí. Takže já třeba teďka jsem si pořídil skleník. Ve skleníku mám rajčata a okurky a teďka je problém, že mně to začíná usychat, protože je ohromný vedro. Utchána máme brambory, ty natě, to jsou všechno prostě žlutý natě, žádný zelený. Takže jako pokládám samozřejmě to to oteplování nebo zvyšování teplot za jasně prokázaný i teda jaksi vědcema, že to nemusí bejt jenom zkušenost na zahrádce, ale takže v ten moment je problém prosazovat dále nějaké fosilní zdroje, protože tím si zaděláváme na problémy do budoucna. Už teďka je ty problémy máme a všechno má ohromnou setrvačnost. Takže běžný člověk neuvažuje jaksi nějakých 20, 30 let dopředu, že ještě pořád to bude trvat ta situace, než se jako nějakým způsobem, řekněme, saturuje nebo nebo dostane na nějakou úroveň, kdy se už ta teplota nebude zvyšovat. Takže je potřeba pořád myslet do budoucna a nemyslet jenom v tom současným čase. Takže mně vadí jaksi na dnešní situaci, že všichni myslí pouze na současnost a nemyslí na tu budoucnost.

Ondřej: Jo. Takže je otázka, jestli je lepší mít větrnou elektrárnu na dohled nebo hořící zeměkouli.

Aleš Jiráska: No, že jo, ta ta elektrárna je takový jako trošku zlo, že zatím jsme nevymysleli žádnou jaksi super lepší technologii. Že samozřejmě můžeme se bavit o těch solárech, že ty soláry asi tolik hlučný nejsou. Ale jak jsem říkal, ty bioplynky nebo kogenerační jednotky, tak zase jako technologie to je celkem zajímavá, ale pořád je to hlučný. Takže za mě bydlet 300 metrů od bioplynový stanice je horší varianta než bydlet kilometr od větrné elektrárny. Ale samozřejmě ty lidi si to neuvědomí, protože nemají to srovnání. Takže já mám jaksi výhodu v tom, že mám to srovnání, protože měřím podobné situace nebo i jiné situace, kde dokážu říct, že to je horší situace než u těch větrnejch elektráren. Zatímco ty běžný lidi vlastně řeknou: no, to je, ono to je vyšší než náš kostel a takže to nebude úplně dobrý. Samozřejmě tím, jak je to vysoký, tak to slyší celá vesnice, že pokud by, pokud by ten hluk, pokud by ten zdroj byl nízký, tak vlastně to slyší jenom ta první řada v tý vesnici. Tím, že to je vysoký, tak to slyší i druhá a další řada. Takže ty lidi z toho maj obavy, ale zatím se ukazuje to, že většinou ty obavy jsou příliš nadsazené a že potom, když se to realizuje, tak ty lidi mají ty obavy jaksi už menší nebo už si už se s tím nějak sžijou. Takže potom reálně to není takovej problém, jak to vypadá ze začátku. Takže doporučuju, aby se ty lidi jeli kouknout na nějakou situaci, která je poblíž, kde jsou podobné, ideálně podobné větrné elektrárny, jaký se budou instalovat. Tam se případně zeptali těch místních, jak oni to prožívali, ten ten přechodovej proces a když potom zjištěj třeba, že to je dobrý, tak už proti tomu nemusej tolik bojovat, jak se jim teďka jeví.

Ondřej: Jak to třeba ještě vypadá třeba s hlukem vlastně od silnice, že jo. Protože silnici, automobilovou dopravu to zná každej. Ve větších městech třeba jezdí tramvaje v podstatě hnedka po ulici, že jo. Jak to vlastně je srovnání třeba se silnicí a potažmo třeba s projíždějící tramvají? Což netvrdím, že by každýmu měla jezdit před barákem tramvaj, že jo, ale...

Aleš Jiráska: No tak že jo hluk samozřejmě u tý, z té dopravy je větší. V podstatě téměř v každým případě. Samozřejmě přesně záleží na té vzdálenosti. Takže pokud máte tu silnici dál, tak může bejt situace, kdy pokud byste byl blízko tý větrný elektrárny, tak máte větší hodnotu, ale zpravidla to tak není. Takže obecně, když když porovnám v nějaké lokalitě, kde se staví větrné elektrárny a vede tam silnice, tak ta silnice je zpravidla hlučnější. Samozřejmě výjimkou může bejt nějaká silnice třetí třídy, kde teda jede těch aut málo. Takže v momentě, kdy jede auto, tak to je hlučnější, ale v tom průměru už to potom nemusí bejt tak jistý. Ale pořád je ta pravděpodobnost větší. Jo, takže samozřejmě, když řeknete Pražákovi, že by jako měl někde bydlet u větrné elektrárny, tak Pražák vám řekne: to je príma, protože já bydlím, jo, někde na nějaké silnici v Holešovičkách nebo nebo, jo, nějaká exponovaná situace. Takže Pražák by jako byl rád, kdyby bydlel, nebo Brňák, prostě obyvatel velkého města by byl rád, kdyby třeba bydlel u větrné elektrárny. Ale zase pro pro ty lidi na vesnici zas řeknou: co nám je do Pražáků, my my tady jako pojo... pokud tady nemáme nějaký zemědělský družstvo nebo nebo nějakej seník, kde si dovedeme představit ten hluk, jo, pro toho, pro toho vesničana, že jo, ten traktor je jako běžná součást. Takže ačkoli ten traktor je hlučnej, tak on to nepovažuje za jakýsi, za jakéhosi vetřelce, kterej na vesnici nepatří.

Ondřej: Jasně. Pane Jirásko, moc děkujeme.

Marian: Děkujeme a ať se vám daří a děkujeme za návštěvu.

Ondřej: Mějte se hezky, díky za poslech a hezkej den.

Aleš Jiráska: Není zač. Na shledanou.

Marian: Na shledanou.