FocusOn: Malá obec, velká lekce pro Česko. Bělotín si vybudoval vlastní příjmy, byty i plán pro blackout

Jiří Böhm: Tady Jiří Böhm focuson.cz a pořad Green spin a naším hostem je Eduard Kavala, starosta Bělotína. Dobrý den.

Eduard Kavala: Dobrý den.

Jiří Böhm: My se budeme bavit o energetice, komunitní energetice a vůbec jakou roli v tom hraje nebo může hrát i obec, město, vesnice, protože vy se tím zabýváte a už vlastně něco pro to děláte. Vy jste starostou Bělotína už od roku 90, takže v podstatě...

Eduard Kavala: Je to pravda, od března 90.

Jiří Böhm: ... v podstatě celou tu dobu, kdy se u nás změnilo vůbec to politické klima v zemi. Co se za tu dobu nejvíc jako změnilo? Co vlastně po vás ti lidé chtějí? Dá se to nějak popsat? Protože ty změny byly docela radikální, od toho roku 90 až po ten rok 26, tak co byste jako vypíchl?

Eduard Kavala: Tak v prvé řadě za sebe chci říct, že v době, kdy jsem vstupoval do té komunální politiky, jsem měl představu opravdu – protože to bylo v březnu 90 ještě kooptací, ne přímými volbami, ty byly až v listopadu 90 – tak vlastně to zadání bylo úplně jiné. Lidé ze začátku po nás chtěli, abychom si v podstatě vyřizovali účty za ně. Aby oni, jak se říká, trošku zůstali za bukem a: „Vystrčme tam někoho, kdo si to vyřídí, ty naše animozity a vnitřní napnelismy, za nás.“ Já jsem měl to štěstí, že jsem měl kolem sebe lidi od prvního dne zkušené, oni tam přišli úplně stejně jako já, protože to vedení obce naší bylo geniální akorát v tom, že se proslavilo tím, že vracelo peníze. Takže jsme prostě si řekli, že je potřeba si vytyčit nějaké cíle a já jsem strašně rád, že po 36 letech mohu říct, že ty tři hlavní směry, které jsme si tehdy vytyčili, jsme nemuseli vůbec měnit. A myslím si, že to se teďka zúročuje.

Jiří Böhm: Vy jste byl... nebo respektive jste získal ocenění nejlepší starosta a další ocenění. Co jako podle vás dělá to být tím dobrým starostou nebo dobře spravovat tu obec? Co je na tom to základní?

Eduard Kavala: Tak v prvé řadě musím vás trošku opravit. Já nejsem nejlepším starostou 22 až 26, ale v rámci této soutěže jsem získal ocenění laureát vlastně soutěže Osobnost venkova za rozvoj samosprávy, za přínos k rozvoji samosprávy. Ono je to trošku odlišné, protože já jsem se celou dobu angažoval jak v práci ve Svazu měst a obcí a 18 let jsem vedl Spolek pro obnovu venkova České republiky. Pro ty, kteří to neznají, tak je možná známější náš takový nejčučavější projekt nebo výkladní skříň, a to je soutěž Vesnice roku.

Jiří Böhm: Vaše obec byla vyhlášena i jako zelenou obcí. Tady už se trošku míříme k tomu, o čem se budeme bavit dál. Co to vlastně znamená být tou zelenou obcí?

Eduard Kavala: Myslím si, že když se podíváte na ten sestřih, který vlastně připravila ČSOB jako vyhlašovatel té soutěže, tak pochopíte, že to není o tom, jestli máme největší louky anebo nejvíc květin. Opravdu pro nás to znamená celý vějíř těch opatření, které se váží i na to, co jsem říkal před chvílí. To znamená, že jsme si vytkli ty základní body, týkalo se to hodnocení i bytové výstavby, týkalo se zadržení vody v krajině a samozřejmě i taky obnovitelných zdrojů.

Jiří Böhm: Vy jste se stali akcionářem společnosti EnVyS, která vlastně buduje nějakou tu komunitní energetiku napříč obcemi. Proč jste do toho šli? Jaký je ten důvod, co vás k tomu vedlo?

Eduard Kavala: Já musím trošičku ze širšího, protože já jsem se vlastně energetikou jako takovou začal zabývat v okamžiku, kdy se u nás začalo mluvit nejen o fotovoltaikách, ale i o větrných zdrojích. A tam jsem narazil na jednu věc, kdy naše zastupitelstvo jako jeden muž odsouhlasilo, že teda v žádném případě nebudeme zastavovat pole fotovoltaickými panely, že pakliže se budeme do fotovoltaiky angažovat, tak přes střechy anebo prostě brownfieldy a podobně. Ale zas na druhé straně jsme se zajímali o větrnou energii, ale mohu říct, že v těch prvních počátcích to byla demagogie a prostě byl to těžký střet. A my jsme tehdy, přesto, že jsme to měli i v zastupitelstvu odsouhlasené, že do toho jdeme, tak jsme zjišťovali, že je to boj s větrnými mlýny a prakticky 10 let to trošičku spalo. Spalo to z toho pohledu, že jsme nepokročili v té vlastní přípravě, ale sbírali jsme informace. Já jsem měl to štěstí, že jsem se souborem, ve kterém jsem od roku 79 procestoval celý svět a nikdy jsem nebyl hotelovým hostem. Byli jsme mezi lidmi, měli jsme možnost s nimi mluvit, měli jsme možnost poznávat jejich život a taky jejich strasti, slasti. Takže já jsem o té energetice alternativní věděl mnohem dříve, než se tady o tom začalo veřejně mluvit. A snažil jsem se získat podklady pro to, abych mohl tomu zastupitelstvu předložit věci, které jsou akceptovatelné. Takže třeba pro nás jako pro Bělotín je vlastně větrná energetika odsouhlasená všemi 11 z 11 zastupitelů. Samozřejmě ta příprava té samotné vlastně výstavby je běh na dlouhou trať, ale to nic nebrání tomu, abychom se v této věci angažovali. A v mezičase děláme to, co se teďka v podstatě rozjelo, a to jsou ty fotovoltaiky, tepelná čerpadla, bateriová úložiště.

Jiří Böhm: Takže vy jste se na tom vlastně jednomyslně shodli, že půjdete tímhle směrem. Takže ti občané jsou taky pro? Protože já se ptám, že ještě tím víc v dnešní době, i tím, jaká je teď politika, myslím ta vládní, tak se třeba i na ty větrníky dívá trošku jinak, tak jestli jo, jsou tam nějaké jako animozity?

Eduard Kavala: Jestli si myslíte, že 100 lidí ze 100 bude pro, tak to jste na omylu. To jako naprosto souhlasím a mě strašně mrzí ta záležitost, že v tom vlastně veřejném prostoru běhá vedle informací, které jsou podložené, taky spousta těch nepodložených. A lidé jsou často chytlavější na ta nepodložená tvrzení, to se asi nemusíme přesvědčovat. A je zajímavá komunikace právě i přes EnVys, který vlastně udělal dvě veřejná slyšení u nás k větrné energii. Byli osobními pozvánkami pozváni všichni občané. Je zajímavé, že ten průřez – zajímají se o to většinou, tak jak i o vlastně komunální politiku obecně, ti starší, ale byli tam i mladí. A za mě, tak jak bylo to celé vlastně jednání vedeno a vlastně, kdy mohli se vyjadřovat, sbíraly se podklady, pak se to vyhodnocovalo, je to veřejně přístupné a podobně, tak jsme nenarazili. A to, že se někdo ozve, že s tím nesouhlasí... ale jako když vám někdo napíše, že „já s tím nesouhlasím v celé ČR“, tak jako to je sice jeho právo a možná i povinnost vnitřní, ale to pro nás nebylo v daném okamžiku relevantní. A když jsem se toho člověka, který mně tady toto sdělil, zeptal, z čeho vychází... „No na to jsou podklady.“ A říkám: „Pošlete mi je a řekněte mi zdroje.“ No, tím pádem to je konec diskuze, protože vlastně žádné takové zdroje vám on nepošle. Jo, to je prostě, on to tak cítí, on je o tom přesvědčen a to je tahle záležitost. A pak je tam druhá záležitost a za to jsem velmi tomu rád, že střední a starší generace říká: „Na co jsme vás volili, když to neděláte? Když vy máte od nás mandát, tak dělejte.“ Já jsem právě přemýšlel, že ti, co tam jak kdyby byli takoví ostřejší na těch diskuzích, tak jsem myslel, že jsou proti. A oni říkali: „Ale ne, my jsme se vás přišli zeptat, když jste si to teda odsouhlasili, my jsme vám dali mandát, tak prosím vás dělejte.“ A staří lidé ještě říkali jednu věc: „Pane starosto, myslíte si, že se nás někdo ptal, když nám stavěli ty sloupy vysokého napětí na pozemku? Že teda toto, nic z toho nemáme, nikdy jsme z toho nic neměli, tady z toho něco může být... a tak dále, nás se nikdo neptal, nám to tady postavili. Podívejte se v zemi, máme vysokotlaké plyny, nikdo se nás neptal. Postavili nám tady dálnice, železnici, teď se bavíme o vysokorychlostní trati. Naštěstí s odchodem pana Zemana spadl labsko-odersko-dunajský průplav, který taky přes nás měl jít a těch lidí se nikdo neptal. A když někdo nesouhlasil u nás s dálnicí, co vy myslíte, že udělali? Prostě mu to vyvlastnili. Prostě peníze mu dali bokem jako do úschovy a prostě se těch lidí neptali.“ Tak oni říkají: „Tak teď se nás zeptali, my jsme vám odpověděli, tak čiňte. Jak to dopadne, protože teďka měří vítr a tak dál, to je otázka.“

Jiří Böhm: Vy jste tam zmiňoval „tady z toho něco může být“. Tak co si vlastně od toho slibujete, jak by ta budoucnost třeba té vaší obce právě vzhledem k té energetice, obnovitelným zdrojům měla vypadat?

Eduard Kavala: Tak dívejte se. Já si celou dobu myslím, přestože čerpám dotace, protože kdybych je nečerpal, tak 36 roků je zbytečných mého života, tak je čerpám, ale celou dobu si myslím, že obce mají mít vlastní příjmy a mají na tom něco stavět. Takto se to neděje v této zemi. Pořád se tady... tady je generace dokonce starostů, kteří přicházejí do toho vlastně, do toho dění a zastaví se za vámi, protože vy jste tam dlouho, ušetří nás svých řečí a řeknou na rovinu: „Kde jsou peníze, víc nás nezajímá.“ Jo, takže tato, takhle jsme si vychovali i novou generaci starostů a já celou dobu i přes ten Svaz měst a obcí i přes Spolek pro obnovu venkova říkám, že je to dohledatelné, že prostě si myslím, že bychom měli stát na vlastních nohou. My tak činíme, máme poměrně vysoké procento vlastních příjmů, ale ty na nás nespadly. My jsme si je celou dobu budovali. Takže já jsem byl třeba rád, když nám paní z ČSOB vysvětlovala na tom vyhlášení, že je potřeba jít k dostupnějšímu bydlení formou družstevního bydlení, tak jsem za ní zašel a říkám: „Ale my jsme to začali dělat před 25 lety a my máme za sebou 20letou zkušenost.“ Jo, čili to pro nás není nic nového. My jsme si ty cíle stanovili a my jsme se trefili, jako řekněme na rovinu. Jako jestli si myslíte, že jsem v 90. roce byl Einstein, to není pravda. Ale díval jsem se a s otevřenýma očima a snažili jsme se přijmout to, co jsme kde viděli dobrého, aplikovat to. Když to šlo, jsme to přenesli a můžu říct, že dneska máme rozpočet, o kterém se mi v 90. letech ani nesnilo, a nejsou to jen daňové příjmy.

Jiří Böhm: Takže výrazně vám narostl ten rozpočet. Dá se říct kolikrát? Protože já nemám vůbec představu, jo? Tak vy jste malá obec, nejste Praha, nejste Brno, tak v jakých se pohybujeme částkách a jak vlastně s těmi penězi tedy jako pracujete?

Eduard Kavala: Ty daně, které jsou státní, se dají lehce dohledat, ty jsou dohledatelné. Stejně tak se dá dohledat, musí být veřejně přístupný, náš rozpočet. Na to se můžete podívat. Nicméně naše filozofie celou dobu byla, že ty peníze, které máme od toho státu, tak ty máme na to hospodaření plus ten normální provoz, řekněme, v té celé, v tom celém vějíři. A to, co se nám podaří získat na dotacích (a můžu říct, že jsme byli úspěšní nebo jsme úspěšní), tak se snažíme kofinancovat právě z těch vlastních zdrojů. A těmi vlastními zdroji u nás je to kamenolom, který jsme neprodali a nezavřeli, u nás je to skládka, kterou všichni chtěli zavřít a my jsme ji nezavřeli a roky to neneslo nic, dneska to nese nějaké peníze. A máme hlavně byty. Máme 108 obecních bytů a teď jsme získali peníze na dalších 8. Jo, to... a pořád držíme regulované nájemné a už to není prodělečné. A to jsou ty peníze, které my přidáváme k těm penězům, které se nám podaří získat, takže tím, jak kdyby, trošku zrychlujeme a doháníme ten hendikep, protože říkám, 40 let jsme byli obcí na odpis.

Jiří Böhm: Hm, ne, rozumím. Já se vrátím zpátky k tomu, že jste nebo že jste vstoupili do akciové společnosti. Není to úplně běžný krok, aby jako obec vstoupila do akciové společnosti. Jak se na to zase tvářili ti zastupitelé, případně další občané, jak jste obhajoval tyto kroky, proč podle vás by se to mělo udělat?

Eduard Kavala: Ale zase, u nás zastupitelstvo, i když mám teďka – my jsme tam v podstatě dva staří, jak se říká, a 9 mladých – a jsem za to velmi rád, protože to je taková pracovní skupina jako neuvěřitelná, prostě ti lidé se dívají víc jak na špičku svého nosu a to je strašně dobře. Se vám potom jinak pracuje. Tak pro nás to, pro nás akciovka nebyla nová záležitost. My jsme akcionáři VAKu. A já 30 let jsem... 30 let, abych nelhal, 30 let jsem členem představenstva, poslední roky místopředsedou představenstva VAKu. A podařilo se nám husarský kousek, že jsme dvakrát zabránili, že se vodárna neprodala, protože velká města měla svého času tendenci to prodat, většinou Veolii. A u nás se to takhle, na první pohled to nešlo, tak to udělali přes obce a skoupili 25 % akcií přes Českou spořitelnu. A my jsme vyhráli soud a vlastně postupně jsme od těch obcí ty akcie, nebo se jim zase zpátky vrátily i s prodělkem. Ale dneska naše vodárna je komunální podnik, řekněme patřící komunitám. A já jsem tomu strašně rád, protože co je základem života, je voda. Takže v té, co tam 30 let se angažuji a mám vždycky mandát od zastupitelstva, takže pro nás jako akciová společnost není nový pojem. Já tam těch 30 let odpovídám celým svým majetkem, bez jakéhokoliv honoráře. Takže je to jako tak, jak to je. Takže jsme do toho vstoupili. A když jsem se ptal jednotlivě (já to nedělám tak, že prostě zvedne ruka, ale musím se ptát u těch komplikovanějších případů zastupitelů), tak jsem měl radost z toho, že ta reakce byla formou: „A už jsi viděl někoho na světě, který se nespletl?“

Jiří Böhm: Rozumím, rozumím. Vy v tom EnVysu jste 2 roky.

Eduard Kavala: 2 roky, ano.

Jiří Böhm: Co vám to tedy jako přineslo? Jako zase se chci zeptat proč tam vlastně jste a co z toho budete mít?

Eduard Kavala: Dívejte se, finančně nic. Já se za to nestydím, protože tak toto prostě v začátcích bývá. To, že se můžete netrefit, to jsem taky už říkal. A dívejte se, já mám rád historii a mám rád i pivo. A řeknu na rovinu, ty impulsy pro vznik plzeňského pivovaru a českobudějovického pivovaru jsou téměř identické. Lidé se složili, postavili si pivovar a ten pivovar byl dobrej. Ti druzí, když to viděli taky, tak si to složili, tam to byli Němci, tam to byli čeští, budějovičtí Češi a vybudovali něco, ale oni se na to museli složit. Podobně to dělali zemědělci s cukrovary a podobně. Ten EnVys stojí na stejném principu. Jenomže ta doba se pohnula, máme za sebou to předchozí období, my s tím neumíme pracovat. Kdo z těch akcionářů, kteří vstoupili do těch... zakládali ty podniky, věděl, že to dopadne dobře? My to taky nevíme. Já jenom chci říct, že pro nás ten impuls bylo to, že ta myšlenka je za mě velice dobrá. Ale opatrnost mých kolegů je prostě bohužel někdy takovou tou brzdou.

Jiří Böhm: Takže, ale samozřejmě tomu logicky věříte, že jo, jinak byste to neudělali, navíc jste byl zvolen i do dozorčí rady, takže to nějakým způsobem budete i kontrolovat. Jakým směrem to jde, vůbec ta práce s tou řekněme energetikou komunitní nebo jak to nazvat... Někdy se mě, někdy se mě ptají, jestli to není riziko to svoje jméno jak kdyby tím, prostě riskovat to své jméno v této společnosti nebo tak.

Eduard Kavala: No, ale dobře, tak jako, jak to, jak to chcete potlačit dopředu, když jste přesvědčen o tom, že to je dobré? Já, já si myslím, že to je dobře. A podívejte se, my máme spoustu partnerů... a spoustu, tři velké partnery dlouhodobé, dlouholeté, dokonce 37leté v Bavorsku, 30leté v Hesensku a teď zhruba 15leté v Polsku, kde máme spoustu projektů za sebou. Kontaktujeme se opravdu téměř co čtvrt roku, školy a hasiči a tak, teď jsme tady měli všechny, když jsme otevírali novou hasičárnu, a já se jich tak samozřejmě ptám, protože se tam mění starostové a mění se tam vedení a tak dál. A ta komunitní energetika není samospasitelná ani v Bavorsku, ani v Hesensku, ani v tom Polsku. Ale ti Poláci, kteří jsou v tom řekněme hodně daleko, tak říkají, když jsme začínali, všichni se nám smáli. A před zhruba měsícem a půl byl seminář a byli jsme tam zvaní, abychom se podělili o ty své zkušenosti a Poláci tam zvou Němce, kterým ukazují, jak oni to dělají. Jako, ta doba se opravdu posouvá a já jsem tomu strašně rád a budu, jsem optimista. Dívejte se, jako když se mě zeptáte, jestli je v první kole efektivní fotovoltaika, není. Přesto ji máme. A já na tom buduju jednu věc. My jsme měli šestkrát postižení povodní. Naposledy jsme měli vodu včera. To jako byl docela průšvih, tak jsem se telefonicky spojil s hasiči a kontrolovali jsme všecko, zatopený podjezd a podobně, naštěstí ne sklepy. Ale víte, co je problém? Že tato země je naprosto bezbranná v okamžiku, kdy vám vypnou proud.

Jiří Böhm: No to určitě, ano.

Eduard Kavala:Takže my jsme dneska po těch zkušenostech prostě máme vlastní zdroje elektřiny pro pohon vody, abychom dostali to... Ta hasičárna je vybudována právě proto, aby jsme k lidem dostali prostě vodu v těch kubíkových nádržích. My potřebujeme, aby lidé si dobili telefony. Když nám ustřihnou proud, tak prostě nic nejede, jo? Ten operátor si doveze dole agregát, ale vy když máte vybitej telefon, tak co uděláte? Vám nepomůže. Jdete si ho dát do auta. Takže my chceme, aby měli možnost se ubytovat, aby měli možnost se stravovat, přespat a aby si mohli dobít telefon. To jestli budou tam poslouchat hudbu, to mě nezajímá.

Jiří Böhm: Ten model EnVys stojí vlastně na tom, že ji spoluvlastní, tu firmu spoluvlastní a fakticky ovládají ti zákazníci, tedy obce a lidé. Proč je pro vás jako důležité – nebo vy už jste to trošku vlastně i tady zmiňoval – abyste to ovládali vy anebo respektive v tomhle případě vy, a aby nad tou energií jste vlastně měli tu kontrolu? Aby to nebyla jenom nějaká ta nadnárodní nebo nějaký ten nadnárodní koncern?

Eduard Kavala: Dívejte, já jsem stál u diskuzí ohledně rozpočtového určení daní. Já jsem nesl první petici proti diskriminaci venkova panu Pithartovi. Dneska jsou rozpočtové určené daně úplně jinačí. Víte, že včera se taky odehrál jistý bod, že to krajům neschválili. Byl jsem u toho. Kdyby oni u toho seděli od začátku, tak se to včera to co to vůbec nemuselo odehrát. Ale oni tam prostě nejezdili. Jo, já jsem tam seděl, a oni tam nejezdili. Pak se to udělalo tak, jak se to udělalo. Teď jim to nevychází. Já naprosto chápu a souhlasím s nimi, no ale tak jak my jsme dostali odpověď od soudu „řešte to politicky“, dostali oni včera úplně stejnou, naprosto stejnou odpověď. Čili to je jedna záležitost. A druhá záležitost je, abychom... prostě když, když nic nebudete, tak jsme začínali s poštama, tak jsme začínali s venkovskýma školama a podobně. To se odehrálo, obchody. To se odehrávalo u nás v obci, ta počáteční jednání. Ale potom to prostě, nemáte tu sílu, ne my si jako Bělotín, ale ani ten náš Spolek, ani Svaz. Takže se dali Svatoplukovy pruty, sdružení místních samospráv, Svaz měst a obcí, Spolek pro obnovu venkova, samozřejmě musíte najít i odpovědné politiky. A máte šanci to protlačit a není to čínský skok, jsou to postupné kroky, ale ten výsledek je dneska vidět. A já si myslím, že to je i s tím EnVysem. Až to prostě, jak se říká, se odzkouší, věřím, že to dopadne, jak s těmi odpady a podobně. Když jsme byli teďka naposledy v Polsku, tak nám Poláci ukazovali, jak to všichni hanili, jejich třídění a nový systém, my už ho taky máme, a teď se tam všichni hlásí a oni už nemají tu kapacitu a podobně. A říkají: „Co jste dělali v prvním kole?“ Že jo, to neřešme, řešme... teďka máme EnVys, zkusme to. Jsem optimista, když to klapne, tak to prostě bude tahák i pro ty ostatní, a to je dobře.

Jiří Böhm: Poslední věc: Kde vy vidíte tu komunitní energetiku v Česku třeba za 10 let? A právě i v té roli, jakou roli v tom budou hrát ty obce?

Eduard Kavala: Vy jste se mě ptal před chvílí, kolik mi to přinese. Tak já vám chci říct jednu věc, že když se o větrných elektrárnách jednalo před těmi 10, 12 lety, tak ty podmínky pro ty, smluvní podmínky pro ty obce, byly, řekněme, velmi špatné. Slušně. Dneska ty smlouvy s těmi, často developery, jsou úplně o něčem jiném. Bohužel to zatajování a podobně, myslím si, že není správné, to jsou věci veřejné. Na jedné straně máme mít všecko transparentní a na druhé straně prostě nevíme napříč republikou, co, kde, kdo nabízí. Tak je to takové trošku divné, za mě. To podle mě není žádná tajná informace nebo hospodářská nějaká informace, která by měla být zatajována. Takže si myslím, že už to zase bude za těch 10 let někde jinde. A ukáže se, zda to je cesta správným směrem, nebo není cesta správným směrem. Nicméně, za mě, je to to doplnění toho účka těch solárů, to je bezesporu, to nikdo nemůže popřít. To, že občas nefoukne a prostě vždycky jsou z toho palcové titulky, že teď to celé stojí. Já jsem v životě neřekl, že nechceme atomovou energii, přestože jsme měli mít jadernou elektrárnu Blahutovice za humny. Ta tam měla stát. Ono to tehdy bylo kvůli vojenským účelům, dneska se to dělá zase zpátky v těch Dukovanech kvůli ochraně a tak. Tomu já rozumím, ale my jsme s těmi občany jeli, když tam všichni řvali, že nechtějí atomovou elektrárnu v Blahutovicích, tak jsme naložili občany do autobusu, jeli jsme se podívat do těch Dukovan, aby viděli, že na to se dá sáhnout, že to prostě tam lidé pracují, tam nikdo neumírá a podobně. Ty kecy, co kolem toho byly, byla to slova neslušná, která kolem toho byla, tak to prostě je zbytečné. Takže tak jsme to udělali i s větráky, že jsme naložili lidi do autobusu, ať si to prolezou, ať jim to vysvětlí, ať to slyší hlavně. Ať vidí, že tam ta tráva roste, že tam ty šišky nevyskakujou a nepáchají sebevraždu nad zemí, jak to často tady slýcháme. No a ukáže čas. A myslím si, že každá obec by měla mít svůj malý segment pro tu bezpečnost. A větrák taky nemůže stát v každé dědině. Já jsem člověk, který chtěl studovat lesnictví, nemohl bohužel za minulého režimu, takže jsem rád tomu, že to nebude na kopcích, když lezu do Beskyd, abych všude měl větráky. Ani to tam, kde fouká, ale kde je průmysl a kde mně nevadí komíny, vysoké napětí a nevím, co všecko. Ty hrůzy, kolikrát i zemědělské haly, ale tři vrtule jim tam budou vadit, jo? Tak je to složité. Jeden důchodce mi řekl a to je 100% pravda. Oni se na to lidi dívají tak, že když se narodili se sloupem, tak jim nevadí. Když by se narodil s vrtulí, tak mu to taky nebude vadit. Možná až se zeptáme, až někdo udělá průzkum v tom Rakousku, kde mně se to taky nelíbí ta... to množství těch malých vrtulek (už se to dneska nahrazuje většími a tak dál), tak se zeptat těch dětí, jak jim to vadí. Podle mě jim to vadit nebude, protože se s tím narodily. To je, to je jako za mě, ale já neříkám, že to je recept. Je to prostě jedna z možností. Říkám ani v tom bohatém Německu, ani v tom Rakousku, ani v tom Polsku, čili jsou to naši bezprostřední sousedi, to není univerzální recept. Kdyby byl, tak už je to plošně.

Jiří Böhm: To byl Eduard Kavala. Přeju hodně úspěchů a děkuji za rozhovor.

Eduard Kavala: Já děkuji za pozvání a mám radost z jedné věci, když jsem k vám vstupoval, tak dveře, které jsem otevíral, jsou vyrobené u nás ve firmě a můj bratr se na tom podílel. Takže díky.

Jiří Böhm: No tak to není zač. Tak děkujeme.