Zpět na všechny články

10. Epizoda - O ochraně krajiny a životního prostředí s Ing. Vladimírem Zdražilem, Ph.D

To nejdůležitější z podcastu:

• Ochrana přírody je v ČR legislativně velmi silná
  Opírá se o národní zákony, evropské právo i mezinárodní úmluvy (např. Natura 2000, EIA, SEA).
  
• Posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) je klíčové
  Slouží k včasné identifikaci a minimalizaci negativních dopadů projektů na krajinu, přírodu i lidi.
  
• Akcelerační zóny výstavbu nezjednoduššují na úkor přírody
  Posuzování se přesouvá na koncepční úroveň, odborné studie a ochrana citlivých území zůstávají zachovány.
  
• Každý projekt a lokalita jsou individuální
  Nelze stavět „plošně“ – rozhodují konkrétní podmínky území, výskyt chráněných druhů a kumulace vlivů.
  
• Natura 2000 má v Česku vysokou ochranu
  Hodnotí se i nepřímé vlivy projektů, například hluk, světlo nebo vizuální dopad.
  
• Česko zaspalo v rozvoji obnovitelných zdrojů
  Důsledkem jsou špatná politická rozhodnutí, obavy z minulých chyb a nedostatečné dlouhodobé plánování.
  
• Větrná energetika se dá dělat šetrně
  Při správném umístění, kvalitních datech a zapojení odborníků lze vlivy na přírodu výrazně snížit.
  
• Moderní ochrana krajiny je týmová práce
  Zapojení specialistů na ptáky, netopýry, hluk, krajinu i zdraví je dnes nezbytné.
  
• Přístup EnVys: prevence místo konfliktů
  Projekty vznikají ve spolupráci s odborníky už od začátku, otevřeně a transparentně.
  
• Inovace ve prospěch přírody
  Testování nového barevného značení turbín s cílem snížit riziko střetů ptáků a netopýrů.
  

______________________________________________________

Celý podcast:

Ondřej:
Dobrý den, ahoj. Já vás tady vítám u naší desáté epizody, která se bude věnovat ochraně životního prostředí. A máme tady k tomu snad toho nejpovolanějšího, pana doktora Vladimíra Zdražila, tajemníka Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. Nespletl jsem to, že ne? Dobrý den.

Vladimír Zdražil:
Ne, ne, dobrý den, mám přání. Nespletl, ano, pracuji na Fakultě životního prostředí a pokud to bude v mých silách, tak rád vám budu odpovídat na všechny otázky.

Ondřej:
Pane Zdražile, my jsme se poprvé vlastně potkali před asi už dvěma lety, kdy jsme teprve zakládali ten spolek, který bude dělat komunitní energetiku. Představovali jsme vám ten náš záměr. Jak to na vás celé působilo na tom začátku?

Vladimír Zdražil:
Mě to zaujalo, protože vlastně celou svoji životní profesní kariéru hledáme investory nebo organizace, se kterými chceme spolupracovat, které přicházejí ještě před fází skutečného vyprojektování záměru. To znamená s lidmi, se kterými se můžeme bavit a postupně optimalizovat tu aktivitu, tu činnost, kterou v tom území, v krajině chtějí dělat. Takže jsme to považovali už tenkrát, když jsme se opravdu před těmi dvěma lety potkali, jako jednu z možností, jak ukázat, co je možné v krajině udělat tak, aby ty případné vlivy – mluvím teď o vlivech potenciálně nepříznivých – byly buď, aby se jim předešlo, a nebo se alespoň minimalizovaly.

Ondřej:
Ten náš záměr Envysu je takový, že nepotřebujeme nutně vydělat na elektřině jakožto základní komoditě co nejvíc, ale zároveň chceme dávat i peníze do životního prostředí. Proto nás koneckonců spoluvlastní ten spolek obcí, kdy teda ta ochrana životního prostředí je pro nás důležitá. I z pohledu investora, kvality lidí, obyvatel a tak dále. Jak funguje v České republice ochrana životního prostředí?

Vladimír Zdražil:
No, tak to je hodně široká otázka. Samozřejmě máme tady nějaký legislativní rámec, máme tady základní zákon o ochraně přírody a krajiny, zákon číslo 114. Ale nepohybujeme se jenom na území České republiky, samozřejmě na nás působí i mezinárodní právo. Všichni asi znají, že existují nějaké předpisy z úrovně Evropské unie, ale není to jenom Evropská unie. Potom ještě samozřejmě máme nějakou sbírku mezinárodních smluv, kdy Česká republika přistoupila a ratifikovala některé typy mezinárodních smluv. Typická je například takzvaná Ramsarská úmluva, o které se mluví obecně v tisku, to jsou ty ochrany mokřadů a vodních ploch a tak dále.

Ondřej:
My jsme začali spolupracovat vlastně kvůli tomu, aby nás někdo nemohl podezřívat, že ty studie jsou nějak jako ohnuté a tak dále, což vaše instituce nám, doufám a věřím plnohodnotně, poskytuje. Co nejzajímavějšího jste vlastně dělal za vaši dosavadní kariéru?

Vladimír Zdražil:
No, ono by to šlo rozdělit vlastně na dvě etapy. Jedna věc je, že poté, co jsme se potkali, tak jsem nositelem autorizace pro posuzování vlivů na životní prostředí. Tenhle ten proces je často znám pod zkratkou EIA. A druhá ta část je vůbec fungování České zemědělské univerzity a Fakulty životního prostředí, která samozřejmě v rámci své široké působnosti – protože na Fakultě životního prostředí je zhruba 150 kmenových pracovníků v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání – tak tam samozřejmě ta šíře je široká. Takže pokud bychom se podívali na to, co dělá Fakulta životního prostředí z pohledu krajiny, tam, kde vy se pohybujete se svými aktivitami, tak v současnosti asi nejzajímavější téma je výzkum a aplikace principů takzvaných chytrých krajin. Kdy se snažíme skloubit ty aktuální moderní poznatky s principy fungování jednotlivých ekosystémů tak, aby ta krajina jednak fungovala z pohledu co nejkvalitnějšího života ekosystémů, tak ale samozřejmě, aby to byla krajina, ve které mohou žít lidé. To znamená, není to jenom o ochraně zjednodušeně kytek, živočichů a nebo třeba nějakého horninového prostředí, vody, ale je to i krajina, která umožňuje život lidí a aby ti lidé tam žili plnohodnotný život.

No a z pohledu mého, tak v oblasti EIA jsem byl členem týmu a nebo v některých případech jsem koordinoval věci jako mezinárodní posuzování dostavby jaderné elektrárny Temelín, posuzovali jsme různé dopravní stavby, dopravní infrastrukturu. Samozřejmě v rámci obecného posuzování se neposuzují jenom záměry, nějaké konkrétní aktivity a projekty, ale i koncepce. Takže za tu svoji historii jsme posoudili několik desítek koncepčních dokumentů, ať už v rámci finančních prostředků, které sem jdou z Evropské unie – třeba operační program doprava, všichni známe stavby dálnic, železnic a nebo i v současnosti realizace některých dopravních infrastruktur uvnitř velkých měst a obcí. No a potom samozřejmě i posuzování některých územních plánů obcí.

Ondřej:
Jak jste se k tomuhle všemu dostal? Jaká je cesta od malého dítěte až po tajemníka České zemědělské univerzity?

Vladimír Zdražil:
No, tak určitě už od dětství mě zajímala ochrana přírody, tak to bylo ještě opravdu v dobách socialismu, takže to jsem se účastnil různých biologických olympiád, Zlatých listů a podobných věcí. A poté, co jsem absolvoval studium na tehdy ještě Vysoké škole zemědělské v oboru agronom, pěstování plodin, tak jsem potom nastoupil na doktorát na tehdy Ústav aplikované ekologie a ekotechniky, který byl součástí Vysoké školy zemědělské. A tam jsem se dostal do velice zajímavého kolektivu lidí, kteří vlastně už z těch 70. a 80. let pracovali na ochraně přírody a snažili se ty principy prosadit už v dobách před rokem 1989.

No a potom vlastně na počátku těch 90. let, kdy jsem právě do na tuto pracoviště ještě přišel, do Kostelce nad Černými lesy, tak vlastně to bylo jedno z center, kde vznikala nová legislativa ochrany přírody a krajiny. Ať už na federální úrovni před rozdělením do roku 92, a nebo potom na národní úrovni. A tam jsem se právě seznámil i s procesem posuzování vlivů na životní prostředí, kdy právě tento kolektiv pracoval jako jeden na přípravě návrhu zákona o posuzování vlivů. Tenkrát ještě to byl zákon číslo 244 z roku 1992 a vlastně byl jsem potom jedna z těch prvních autorizovaných osob, která zpracovávala ta první vyhodnocení vlivů záměrů na životní prostředí.

Ondřej:
Takže všichni ochránci krajiny dneska stojí na vašich ramenou?

Vladimír Zdražil:
No, na mých určitě ne, ten tým byl velice široký. To rozhodně ne a já jsem tenkrát byl opravdu ještě mladý elév, takže spíš jsem nasával ty informace, znalosti. A poté vlastně, když se připravoval nový současný platný zákon, zákon 100 z roku 2001, tak tam se nám potom to podařilo zapracovat do toho návrhu nejdřív věcného zadání, pak paragrafového zadání. Samozřejmě každý, kdo se účastnil nějakého schvalování nějakého takovéhoto legislativního předpisu, ví, že když tento návrh potom projde vládou a jednotlivými komorami parlamentu, tak často se diví, co vlastně tam vzniklo, že vlastně někdy ani nepozná ten původní záměr, který vlastně do toho legislativního procesu poslali. Takže rozhodně ta podoba, která tenkrát vznikla v tom roce 2001 a potom se vyvíjela pomocí různých novel, tak v některých případech neobsahovala některé ty věcné záměry, které byly. Ke kterým jsme se potom vrátili, protože třeba v rámci různých legislativních procesů s Evropskou unií nás donutili některé věci tam vrátit nazpátek, za což jsme rádi. A některé... a doba šla od té doby dál, takže od roku 2001 do současné doby je to přece jenom dost dlouhé období a vše se posouvá.

Ondřej:
Já jsem se naučil nečíst zákony připravované před třetím čtením. Nemá to prostě žádný smysl.

Vladimír Zdražil:
Souhlasím, souhlasím. Já bych to odlehčil, můžu říct, že potom někdy jsme říkali té nové podobě ve sbírce, že vznikl jakýsi bastard, který obsahoval v sobě prostě věci, které jsme neradi viděli.

Ondřej:
My jsme absolvovali poměrně zajímavá kolečka po všech ministerstvech související právě s tou výstavbou a mnohdy už potom po několikátém jednání samozřejmě zaznělo: „No záměr byl nějaký a politická exekutiva byla prostě jiná.“ Čímž se vlastně pomalu dostáváme k té ochraně krajiny celoevropské, vlastně stávající podoby Green Dealu. Jaký máte, pane doktore, vy názor na Green Deal? Jak to celé hodnotíte?

Vladimír Zdražil:
No, tak jak to bývá, někdy ten záměr nebo ta myšlenka je zajímavá, mohla by přinést spoustu pozitivního, ale obávám se, že právě to věcné poslání se ztratilo v té byrokracii a v určitém vyhovování různým nátlakům různých lobbistických skupin, které – jejichž názory nemají oporu v té věcné náplni, co by to mělo přinášet. Takže za sebe v tu chvíli tu aktuální podobu nepovažuji za příliš dobrou, kvalitní a rozhodně se k ní aktivně nehlásím. To je tak, možná některé své kolegy úplně nepotěším, ale je to tak. Prostě nemyslím si, že se to dostalo do rukou těch, kteří už to vlastně ani pořádně nevědí, co bylo vlastně na začátku.

Ondřej:
Co se týče vlastně té energetiky, tak v následujících pár letech nás čeká související transformace energetiky. Se zavedením nových emisních povolenek nás čeká transformace teplárenství a vlastně i dopravy. A co se týče tedy té energetiky, tak my jsme v podstatě v posledních třech letech zjistili, že v následujících pěti letech nebudeme mít půlku výroben elektráren. Jak je tohle možné?

Vladimír Zdražil:
No tak to se asi musíte ptát někde jinde, třeba na Ministerstvu průmyslu a obchodu nebo na jiných institucích. To určitě za to nemůžou tady pracovníci vysokých škol nebo univerzit nebo nějakých odborných ústavů. Ale je to tak, no, prostě předchozí politické reprezentace nebo obecně stát, abych to nějak řekl obecněji – protože vždycky to je o nějakém dohadování – se promeškal dobu. A ačkoliv ty odborné studie byly k dispozici a ukazovalo se, že pokud prostě s vývojem ceny, ať už emisních povolenek a vůbec se situací na trhu (a to nikdo ještě nepředpokládal věci jako byl Covid nebo konflikt na Ukrajině a vlastně odříznutí od těch zdrojů z toho východního prostoru, čili z Ruska a původních prostorů vlastně Sovětského svazu), tak vlastně se ukazuje, že vlastně nemáme tu naši infrastrukturu dostatečně přizpůsobenou tomu. To co třeba někteří ti velcí soukromí majitelé hnědouhelných dolů a elektráren říkají, že prostě pokud se jim to finančně nevyplatí, tak jsou schopni nebo budou donuceni vlastně vypínat ty tepelné elektrárny v řádu jednotlivých let. Mluví se o roku 26, 27. Stát mluví o roku 2030 nebo 2033, to záleží na jaký dokument se podíváte. A ta míra nejistoty je ohromná.

Ondřej:
My vlastně v souvislosti s transformací energetiky jsme asi určitě všichni zaznamenali obrovský boom větrných elektráren. Objevila se nám tady snaha do nějaké větší či menší míry zrychlit výstavbu těchto zdrojů, právě aby alespoň nějaké byly schopny nahradit tu chybějící kapacitu v těch uhelných elektrárnách. Jak ono to vlastně je s těmi akceleračními zónami? Chápu, že je to velmi složité, neustále se to mění, ve finále možná spousta lidí dneska by nedalo ruku za ruku do ohně za to, že to bude. Co má vlastně přinášet akcelerační zóna v těch územích?

Vladimír Zdražil:
Akcelerační zóna by měla přinášet určitou míru jistoty, že pokud někdo přijde do oblasti, které jsou už stanoveny po schválení té akcelerační zóny – zanesení do těch základních plánovacích dokumentů – takže budou ty podmínky, které tam jsou, už nebudou měněny. A vlastně v řádu vyšších týdnů, pokud se bavíme jenom o čistě administrativním procesu, ne o tom přípravném procesu toho daného záměru, ten investor dostane buď vyjádření, zda je to proveditelné, nebo to není proveditelné. Dostane to dané povolení.

Ondřej:
Ale na základě provedených studií, které tedy bude muset absolvovat?

Vladimír Zdražil:
To jsem mluvil, to je o tom přípravném procesu. Ten přípravný proces samozřejmě ten investor bude vědět na základě těch stanovených podmínek, s jakými informacemi má přijít. Ať už ve formě studií nebo nějakých dalších dokumentů od expertních týmů, které vlastně tomu příslušnému úřadu nebo tomu schvalujícímu orgánu dají ty informace (kromě těch, který on sám vlastní a které má k dispozici), zda může postupovat podle toho přednastaveného procesu v těch akceleračních oblastech. Teďka nově schválený zákon mluví o oblastech, obecně se mluví o zónách, ale legislativci to nazývají teda oblasti.

Ondřej:
My se bavíme – tak jak se bavíme s Českou zemědělskou univerzitou, potažmo s Fakultou životního prostředí – tak se bavíme i s Českou společností na ochranu netopýrů s panem Bartoničkou a s Českou společností ornitologickou. A v zásadě nám přijde, že ty akcelerační zóny naráží na všechny tyhlencty další instituce, které vlastně není v ničeho zájmu uhýbat z ochrany té krajiny ve prospěch zrychlené výstavby větrných elektráren. Takže pozorujeme v realitě to, že vlastně všechny studie, které se musely dělat dříve, tak se budou muset udělat i nyní. Což je správně, ono nikdo asi nechce žít ve státě, kde vznikají větrné elektrárny podle toho, kde zrovna naprší. Ale přijde nám, že se ten proces příliš nezrychluje. Že to vlastně není ani možné z hlediska ochrany krajiny.

Vladimír Zdražil:
Vy nemůžete vyloučit bez jakéhokoliv posouzení to, že zrealizujete jakýkoliv typ záměru kdekoliv. To znamená, vlastně ten záměr legislativců, tak jak to teďka teda v té sbírce zákonů zveřejnili, tak vlastně ten, že oni to posouzení posouvají na vyšší úroveň, na úrovni té koncepční. Takže jak jsem tady mluvil třeba o procesu EIA, tak oni ho posouvají vlastně do toho procesu takzvané SEA, to znamená posuzování strategických dokumentů. Což ty akcelerační zóny, protože se staly (nebo by se měly stát) součástí nějakých územně plánovacích dokumentací... To znamená na úrovni státu v takzvané Politice územního rozvoje, na úrovni kraje v takzvaných Zásadách územního rozvoje, a nebo pokud nějaká obec se rozhodne mít na své, na svém území nějakou akcelerační oblast (zónu), tak to může být dokonce v územním plánu dané obce. To jsou ty tři úrovně akceleračních zón.

A to znamená, že to posouzení proběhne na úrovni včleňování do těchto územně plánovacích dokumentací. Tím pádem vlastně tam dojde k tomu posouzení vlivu na životní prostředí a tam budou stanoveny ty základní podmínky. Ale protože život je samozřejmě barevný a pestrobarevný, tak ano, potom se říká, že pokud budou splňovat tyto podmínky, tak EIA a případně další expertní procedury se nebudou muset dělat – ty, které jsou svázané s nějakými úředními termíny a úředními lhůtami. Nebavím se o těch čistě expertních posudcích, které musí ten investor předložit.

Tak stejně jsou tam určité pojistky, že v mimořádných případech, když přijde někdo s něčím, co může mít třeba takzvaný významný vliv na některé předměty ochrany. Zejména se to týká právě té legislativy z úrovně Evropské unie, třeba takzvaná soustava Natura 2000, taky se na to už často i v běžném projednávání lidé s tím můžou běžně potkat, to jsou ty takzvané Ptačí oblasti a Evropsky významné lokality. A tam je vlastně důležité to, že vlastně Evropa nebo evropská legislativa říká, že významný vliv může mít i záměr, který neleží v těch daných dvou oblastech (EVL a Ptačí oblasti), ale může být i relativně vzdálen. Ale těmi svými emisemi – ať už jakýmikoliv, nemusí to být jenom plynné, že jo, může to být hluk, světlo, vizuální stránka – mohou ovlivnit takzvaný předmět ochrany. A v tom případě i v těch akceleračních zónách ta EIA proběhne. Jo, ale to už jsou speciální výjimky. Jenom upozorňuji na to, že to není totální bianko, že už se tam nebude nikdy nic, protože to proběhlo. Ale pokud by se tam objevil typ záměru, který by byl extrémní nebo třeba v kumulaci s jinými už existujícími realizovanými záměry, tak samozřejmě to tam bude, ta legislativa to umožňuje.

Ondřej:
Já celé ty akcelerační zóny vlastně chápu tak, že to mají být nějaké vyčleněné oblasti, kde vlastně všechny ty průzkumy de facto proběhnou, tak jak mají, ale zkracuje se vlastně ten proces toho výstupu z hlediska toho úředního šimlu. Ale tak jak to vlastně sledujeme, tak každá ta lokalita je zcela individuální a to, že někdo není v akcelerační zóně, tak to neznamená, že tam větrná elektrárna například nevznikne.

Vladimír Zdražil:
No jasně, ale musíme si říct, že akcelerační oblasti jsou vlastně pro jenom určité typy záměrů, týká se to vlastně obnovitelných zdrojů energie. A vlastně v tomhle případě Evropa v rámci té platné směrnice (a potom dala teda nějaký prostor čas, aby každý členský stát to včlenil do své legislativy, což jsou právě tyhle ty akcelerační oblasti, to je průmět vlastně té evropské směrnice do našich legislativních norem), tak vlastně uplatňuje takzvaný princip zamezení dvojího posuzování. To znamená u aktivit, které potenciálně mají – nebo se předpokládá, že budou mít – v komplexu pozitivní vliv na životní prostředí (jako komplexu, samozřejmě vždycky tam je potřeba potom v rámci nějakých minimalizačních nebo preventivních opatření si to všechno ošetřit), tak lze říci, že na té obecnější úrovni posuzování, té takzvané SEA, lze stanovit ty podmínky a ty limity, za kterých tyto typy záměrů lze do té krajiny, která má nějaké hranice, jak jste říkal správně nějak vymezená, umístit.

Ondřej:
Takže se posuzuje, jestli je lepší mít větrnou elektrárnu za kopcem, nebo hořící zeměkouli pod nohama?

Vladimír Zdražil:
Ve zkratce se to dá i takhle takhle říct.

Ondřej:
Natura 2000. To vlastně chápu tak, že se všichni lidé, kteří rozumí životnímu prostředí, rozeběhli do všech koutů v České republice a popsali, co se kde děje. Chápu to správně?

Vladimír Zdražil:
Proběhlo takzvané mapování biotopů, což jsou vlastně území, lokality, místa, která se dají nějak charakterizovat, nějak popsat. A na základě tohoto mapování a samozřejmě už předchozích znalostí a informací vlastně došlo k vymezení těchto oblastí. Jak už jsem říkal, takzvané EVL, to znamená Evropsky významné lokality, a Ptačí oblasti. Ptačí oblasti už podle svého názvu jsou ty oblasti, kde je teda nějaký výskyt ptáků, a EVL, čili to jsou oblasti, kde najdeme jiné chráněné druhy organismů, ať už je to fauna nebo flóra.

A každá tahle ta vyhlášená oblast má takzvaný, právě popsáno, které druhy organismů tam chráníme, co je předmětem ochrany. A vlastně potom už se to hodnotí jenom, jestli to ohrozí ten předmět ochrany, nebo může mít takzvaně významně, mít významný negativní vliv. A pokud toto najdete, pokud ten odborný orgán, kterého se ptáte – které jsou stanoveny v rámci České republiky – tak ten investor, že jo, musí podat dotaz, ve kterém popíše, jaký typ záměru má, pošle to na ten daný státní orgán a ten na základě svých odborných znalostí (případně se může ještě, když tak s někým zkonzultovat) vydá dokument, ve kterém je napsáno: má, může mít významný vliv. On nestanoví velikost toho vlivu z pohledu jako konkretizace, ale řekne: „Domníváme se, že tento typ záměru v daném území nebo v blízkosti daného území s tím daným předmětem ochrany to může mít významný vliv.“

To znamená třeba, mluvíme o větrných elektrárnách, pokud předmětem ochrany bude nějaký vodní ekosystém, tak lze předpokládat, že větrná elektrárna z hlediska svého fungování principu významný vliv asi na tento typ předmětu ochrany mít nebude. Ale z hlediska třeba Ptačí oblasti, jak už jsme se tady bavili předtím, z hlediska výskytu některých chráněných druhů ptáků, případně letounů, čili netopýrů zjednodušeně nebo kaloňů, tak je vlastně potřeba tam mít třeba zvýšenou pozornost.

Ondřej:
Ve směs, co kolegové dělají návrhy větrných elektráren, tak jakmile je to mezi dvěma vodními plochami, tak v podstatě vždycky dojde ke škrtnutí. Ať už dřív nebo později, tak vždycky ta větrná elektrárna z toho papíru zmizí.

Vladimír Zdražil:
Jo, tak samozřejmě, protože, nebo samozřejmě... Je to prostě tak, že ta ochrana je relativně má velmi vysokou úroveň. Ono dokonce je to tak, že v minulosti se párkrát stalo, že třeba někdy došlo k rozhodnutí, že nemusí mít významný vliv a potom třeba některé organizace, které ve svém statutu mají ochranu přírody, tak se třeba odvolaly a upozornily orgány Evropské unie, že třeba oni se domnívají, že to tak je. A potom samozřejmě i z úrovně Evropské unie může dojít k rozhodnutí, že tady v rámci České republiky jsme pochybili a že je potřeba posoudit ten vliv na ten předmět ochrany té dané oblasti v rámci Natury 2000.

Ondřej:
Jak z hlediska vlastně evropského práva je dobrá implementace těch evropských norem do Česka? Protože ať už to sleduji napříč odvětvími, ať už je to energetika, ochrana spotřebitele a spousta jako věcí, GDPR, že jo, a tak dále. Mám pocit, že naprostou většinu implementace těch evropských směrnic jsme prostě nezvládli.

Vladimír Zdražil:
No, tak to už se dostáváme teda hodně do obecných otázek, ale dobře. Tak takhle, že jo, je potřeba si uvědomit, že doufám, že mě pak kolegové, kteří se zabývají legislativou, neokamenují, ale zjednodušeně řečeno, máme několik typů vlastně v uvozovkách zákonů a vyhlášek v rámci Evropské unie. Ty základní dva, na které asi každý někde narazil, pokud se někde na něco dívá, tak je vlastně směrnice a nařízení.

A v minulosti, teďka už se to tak často nestává, ale v minulosti bohužel tady naši, nebo lidé, kteří se starali o tu implementaci těch předpisů, nepostupovali úplně správně. Protože v rámci směrnice máte stanoveno, čeho se má dosáhnout. Jo, je tam často třeba i napsáno, jakými postupy, ale to vlastně pro ten členský stát, nebo pro to, na co je ta směrnice určena (protože to nemusí být jenom pro členský stát, to může být jenom pro určitou skupinu v rámci té orgánů v rámci Evropské unie nebo organizací nebo občanů), tak čeho se má dosáhnout. A pokud si ten členský stát zvolí jiný postup, který by dosáhnul toho cíle, tak je to možné. U nás bohužel často to tak nějak z hlediska byrokratického systému bylo přebíráno v plném rozsahu a ještě jsme si tam většinou něco přidali, takže jsme si to ještě jakoby zpřísnili.

Jo, to jsou potom takové ty spory třeba, co říkají zemědělci, že administrativní postupy z hlediska implementace třeba v rámci některých těch zemědělských povinností jsou výrazně přísnější než třeba v sousedních zemích, ať už je to Polsko nebo třeba i Rakousko a tak dále. A to se týká i v těch některých oblastech v ochrany životního prostředí. Potom jsme měli ty nařízení, ty samozřejmě platí v tom rozsahu, jak přesně vyšly. Nebo zase zjednodušeně, ale jako převážně to tak je. A je pravda, že prostě my si to ten proces často zesložiťujeme a děláme si ho zbytečně složitý a ať se podíváte zejména do těch starých členských států, tak tam uvidíte, že ten přístup je už jako daleko poučenější. No, tak samozřejmě v té Evropské unii byli dýl a nebo předtím v Evropských společenstvích a samozřejmě se naučili i s těmito procesy nakládat trošku, trošku rozumněji. Jinak tam, kde došlo k pochybení, tak orgány Evropské unie, ať už je to Evropská komise, nebo potom třeba soudní orgány, potom s námi můžou zahájit různé typy řízení.

Určitě zase proběhlo to i někdy v běžném tisku, ať už se to týkalo České republiky nebo Polsko, vzpomeňme si těžba tamhle hnědého uhlí u hranic s Českou republikou, kdy když ten stát něco včas neimplementuje, tak tam vlastně potom běží finanční pokuty nebo případně další nástroje. A ty finanční pokuty jsou zajímavé, protože vlastně jsou určeny každý... nebo každý den vlastně běží nějaká platba, která není v řádu nějakých desítek nebo stovek eur, ale jsou to v tisících nebo statisících nebo dokonce i v daleko vyšších částkách.

Ondřej:
S tou dobrovolností a svatečností, svatější než papež – určitě jsem to neřekl správně – tak my jsme si vlastně i sami zavedli do těch emisních povolenek v rámci ETS 2 železniční dopravu a lodní dopravu, že jo. Takže tam zase v rámci toho všeho, nejen že v rámci Green Dealu Češi zaplatíme poměrně jako už takhle dost, protože na obyvatele vypouštíme asi čtvrtý největší producenti emisí na obyvatele. Takže my tam produkujeme nějakých 11 tun na obyvatele, Slováci třeba sedm, takže už jenom nás jako Čechy dostat na úroveň Slováků bude drahý.

A tím se dostáváme oslím můstkem zase k těm větrným elektrárnám, kdy vlastně Česká republika je v rámci výroby elektřiny z větru v podstatě na konci toho všeho. Čím to je, že se to u nás jako vlastně obnovitelné zdroje, že se tomu nedařilo? Protože když se podíváme na Energiewende v Německu, tak posledních 10 let tam prostě do toho šlapou. Vidíme vedle nás Rakušany, vidíme vlastně Dány, že jo a tak dále. Čím to je, že u nás vlastně z hlediska ochrany krajiny ty větrné elektrárny dříve dostávaly poměrně rychlé zářezy a řeklo se, že ne.

Vladimír Zdražil:
Tak já jsem jako, je to tak, že vlastně aspoň teda moje zkušenost je, že ne vždycky... Vždycky tvrdíme, že všechno umíme skoro nejlíp v té Evropě. Takže velmi často nechodíme a nedíváme se, jak to dělají jinde, abychom se poučili z těch chyb, kterých někdo dosáhnul. To je první věc. My jsme se takhle několikrát spálili, vzpomeňme si na první boom solárních elektráren, na který do dneška doplácíme. Ne protože by ta myšlenka sama o sobě byla špatná, ale ta implementace a nakonec to skončilo na těch finančních otázkách. A i když byly jednoznačný signály tenkrát v parlamentu, že už prostě jsou ty částky někde jinde, tak prostě lobbistické skupiny nebo neschopnost se domluvit, to skončilo tak, jak to skončilo.

A totéž bylo u těch větrných elektráren. Tak když si vzpomenu na ty první úplně začátky instalace prvních elektráren, tak zpočátku, aspoň u těch prvních pár bylo nadšení, ale pak se ukázalo... a zase už byly zkušenosti z jinejch, jak evropských států nebo ze Spojených států. Prostě umísťovalo se to relativně blízko těch obcí, šlo se trošku na sílu. To je jedna věc.

Druhá věc je samozřejmě, jsou vůbec podmínky České republiky. Pořád jsme ve vnitrozemí, prostě Německo většina těch instalací, o co si budeme říkat, dneska šlo do Baltského moře, to asi nebudeme zastírat. Zase mají, oni mají jiné problémy. Rozhodně Němci říkali, že zvládnou skoro všechno, ale víme, v jakých jsou dneska problémech, nedokážou tu elektřinu z toho severu dotáhnout na ten jih do těch průmyslových oblastí. Vzpomínám si na ty první časové limity nebo termíny, do kdy chtěli mít ty velká elektrická vedení dotažená vlastně dolů do Bavorska a do podobných oblastí a to se samozřejmě ani jim nepodařilo. No, takže když zapomenu teda na to, že jsme teda vnitrozemský stát, kde přece jenom ty větrné podmínky jsou trošku, trošku horší z hlediska jako průměru než u těch přímořských států.

Tak druhá věc je, že vlastně potom převládl v České republice po tom prvním se spálení vlastně to, že kde to vlastně stavět. A když si vezmete vlastně ty takový ty největrnější lokality, většinou u nás tam byl nějaký předmět ochrany, ať už to byly národní parky nebo chráněné krajinné oblasti jako velkoplošné. Takže vám zbyly z hlediska toho, těch hraničních hor prakticky jenom Krušné hory, kde samozřejmě ten tlak byl relativně velký a ale i tam ty obce potom už se tomu bránily. Zase byla různá úroveň investorů a tak dále. Přístupy byly různé, někdo šel na sílu, někdo to zkoušel vyčekat a tak dále.

Ale takže vlastně potom vlastně ani ta vůle toho státu... každej už se bál, že už se spálil, ať už to byla, ať už to byla teda fotovoltaika nebo větrné elektrárny, každý už se bál vlastně dát nějaké větší plošné rozhodnutí. A některá... některá ty, ať už to byly kraje nebo obce, už preventivně si do svých územních plánů nebo jiných koncepčních dokumentů dávaly prakticky nesplnitelné podmínky. Takže tam při tehdejších typech technologií se vlastně nedalo dělat skoro nic.

Ondřej:
V mnohém se děje to, že politici, kteří dříve byli vlastně politici na těch menších celcích, tak dneska zastávají pozice vysoké a před deseti lety lidi, který byli striktně proti, tak dneska jsou striktně pro a schvalují akcelerační zóny, což je takové možná mírné nekoukání přes hranu stolu. Ale s tím už nic neuděláme.

Vladimír Zdražil:
No jo, ale zase řekněme si to na rovinu, akcelerační zóny... Než se promítnou do, až, že začnou být opravdu funkční a budou platit, to není otázka měsíce, dvou, to je otázka... já bych jako řekl, a možná, že jsem ještě optimista, že když budou platit za dva roky, tak tak to bude, tak tak to bude ještě dobré. Ale já se obávám, že to může být, zejména v případě některých krajů, které samy o sobě ten princip moc jako nechtějí, takže těch nástrojů, jak to celé zpomalit, je tolik, že, no a to... Ale na druhou stranu, pokud je nějaký kvalitní investor a bude splňovat ty ostatní podmínky, tak může jít mimo akcelerační zóny. A dokonce všichni pak můžou vidět, jestli to myslí opravdu vážně, jestli opravdu se nebude spoléhat na nějaké změkčí, v uvozovkách měkčí podmínky. Ale jenom v uvozovkách měkčí, protože jsme si říkali, to posuzování bude posunuto jenom o krok před. Tak, že vlastně hraje čistou hru a a jde do toho teda s otevřeným štítem, no.

Ondřej:
Tohleto je v podstatě náš přístup. My jsme si na tom začátku řekli, že budeme postupovat podle původních metodik a že pokud uvidíme nějakou slabou stranu těch našich projektů, tak okamžitě půjdeme do toho nejslabšího místa. To znamená, když jsme třeba měli větrné elektrárny u dálnice, tak hnedka jsme řešili, jestli hluk se bude řešit jakožto hluk v pozadí z té dálnice, nebo jestli se to bude přičítat. A vždycky vlastně chodíme po tom nejslabším místě. Vy jste, jak vy, pane Zdražile, hodnotíte naše záměry nebo náš přístup k větrné energetice?

Vladimír Zdražil:
No, záměry tam teprve začínáme, takže to rozhodně bych teďka nerad, a bylo by to neobjektivní, jako už dával jako zelenou nebo jinou barvu k jednotlivým typům záměrů. Ale přístup, jak už jsem říkal na začátku, mně se líbí. Já jako mám rád investory, které, kteří přicházejí a můžeme od počátku zasahovat, případně říkat: „Tady je to možné, tady z našeho pohledu je to bez problémů, tady máme nějaké podmínky, pojďme se po nich pobavit. A tady prostě za nás to vůbec nepřichází v úvahu, nebo je to velmi problematické.“ Jo, samozřejmě my je nemůžeme zakazovat, my se k tomu můžeme jako odborně vyjádřit, to už potom musí někdo jiný.

Takže za mě mně ten přístup vás jako investora jako jednak se baví a považuju ho za reálný. A na druhou stranu on on vlastně přináší všem stranám určitá pozitiva. Protože já vím, že kdybych si něco dělal, už to měl prakticky hotový, a pak přišel někdo a i kdyby měl pravdu a říká mi: „Ty to vlastně celé děláš špatně,“ tak už psychologicky a vůbec jako se tomu budu bránit, říkat: „Jak si můžeš říct, že jsem tady rok, dva nebo nějakou dobu dělal činnost, která je vlastně špatně?“ No tak když někomu někdo něco bourá, tak ta druhá strana se vždycky už jako to, takže... Pokud to spolu společně nějak stavějí, můžou se samozřejmě teoreticky rozejít, když se nedomluví, ale to nepředpokládám, že, že zatím ty zkušenosti s vaší stranou jsou zatím pak pozitivní, tak je to, je to výborné. A to se nám osvědčilo v minulosti i s jinými organizacemi, v současnosti i třeba některá ministerstva v rámci České republiky už některé ty svoje hlavní dokumenty, když zadávají jejich zpracování, ať už v rámci přímo ministerstva nebo nějakým odborným organizacím, tak si k tomu rovnou přizývají – ať jsme to my nebo jiné instituce odborné z pohledu vlivu na životní prostředí – a probíhá takzvaný kontinuální příprava dokumentu a jeho kontinuální posuzování. Což ušetří čas a i nervy, když to řeknu zjednodušeně. A v konečné podobě i finanční prostředky, že jo.

Ondřej:
Mně se mnohdy líbí, když máme nějaký videohovory a tak dále, kolik odborníků na všechny různý segmenty toho případného schvalování, jaký kapacity vlastně jsme k tomu stolu všechny jako dostali. Že z toho mám upřímně radost i díky vám, teda samozřejmě.

Vladimír Zdražil:
Ne, tak to, ta míra poznání se neustále rozšiřuje a ta potřeba toho komplexního přístupu je pořád čím dál tím větší. Takže opravdu dneska už nemůžete mít jenom botanika, zoologa a k tomu třeba doktora z hlediska vlivu na zdraví, ale jak už jste tady mluvil, máme specialisty a speciální posudky na ptáky, speciální specialisty na netopýry, samozřejmě a další specialistů na hluk, specialistů třeba na stroboskopické efekty a tak dále. Takže dneska už nemůže nikdo říct, že je specialista na životní prostředí a rozumí všemu. Pokud to někdo říká, tak bych se toho bál a asi bych začal prchat.

Ondřej:
Poslední odborník na všechno byl Tomáš Akvinský...

Vladimír Zdražil:
A třeba tak, třeba tak. A ale říkám, ta úroveň poznání byla opravdu někde jinde.

Ondřej:
Můžeme s klidným srdcem říct, že pokud větrné elektrárny bude stavět EnVys, samozřejmě s vaší spoluprací, že postavíme dobré elektrárny na dobrých místech?

Vladimír Zdražil:
No, mělo by to tak být a já doufám, že to tak bude. Já jsem expert, takže já se omlouvám, ale takhle, ten postup je takový, že si myslím, že ano. A předpokládám, že pokud my budeme u toho procesu posuzování a povolování dokonce, tak rozhodně, rozhodně budem, budeme to posuzovat tak, aby bylo zcela jasné, jaké jsou z našeho pohledu ty vlivy. Takže, protože součástí toho EIA procesu nebo jiných forem posuzování je, zda s čistým svědomím a za jakých podmínek je možné realizovat danou větrnou elektrárnu v tomto případě, tak si myslím, že ano. Je to, mělo by to tak, mělo by to tak být.

Ondřej:
My v rámci Envysu vlastně jdeme, co se týče ochrany krajiny, v mnohém dál než vlastně všichni ostatní. Někteří vaši pracovníci nebo spolupracujeme na změně značení větrných elektráren právě s ohledem na to, abychom více chránili životní prostředí. O čemž teda bude další podcast s panem Kekenem a tak dále. Můžeme nějak jednoduše říct, o co jde v rámci změny barevného značení?

Vladimír Zdražil:
No, vlastně jak jsem mluvil o těch neustále nových poznatcích, tak se prostě ukazuje, že ony různé skupiny živočichů vnímají různé barvy a ne jenom různé barvy, ale i třeba plošný rozsah těch barev a další věcí jinak a některé jsou pro ně více odrazující a tak dále. Takže my víme a v Evropě nebo i v Americe už se taky pár věcí zkoušelo a my bysme to rádi vyzkoušeli a díky i vašemu přístupu to bude možné vyzkoušet i v praxi tady v rámci České republiky, kdy vlastně změna barevnosti a vlastně střídání barev v rámci na té větrné elektrárně by mohla ještě více minimalizovat rizika střetu ptáků s těmi rotory, s těmi listy té dané větrné elektrárny.

Protože samozřejmě nemůžeme, to snad naposled zkoušeli za socialismu, možná teďka v Číně, poručit větru, dešti, takže nemůžem poručit ani třeba nějakýmu individuálnímu výskytu nějakého ptáka, který samozřejmě pořád se bude v tý oblasti pohybovat. My můžem minimalizovat to, že to nebude v rámci někde v blízkosti nějaké hnízdišť nebo případě nějakého tahu ptáků, ať už je to sezónní nebo denní, denní prostě tahy ptáků. Takže ano, tohle bysme rádi vyzkoušeli a určitě kolegové, kteří na tom pracovali odborně, tak rádi, rádi ty principy představí a vyzkoušet si to na několika elektrárnách a ukázat, že to přináší, že to minimálně nebude, že to minimálně bude stejný, ale pravděpodobně podle všech současných výsledků to bude mít přínosy pro kvalitu ochrany životního prostředí v těch daných lokalitách.

Ondřej:
No už na tom pracujeme sedm měsíců, to prostě půjde, nejmíň sedm měsíců. Pane doktore, co se týče srážky těch ptáků a letounů s těma větrnýma elektrárnama, který jsou umísťovaný v tom vnitrozemí. Umíme takhle od oka ukázat třeba porovnání s přímořskýma větrnýma elektrárnama? Protože my mnohdy jako slyšíme, že ty ptáci samozřejmě některý to obletí, jiní jsou více autističtí, ale že většina těch ptáků vlastně migruje přes to přímoří, kde se tohleto moc jako neřeší. A potom, když větrná elektrárna zabije ptáka na moři, tak ho prostě sní ryby. Ale když uhyne ve vnitrozemí, tak tam prostě bude rok ležet. Je nějakej poměr, jestli větrné elektrárny jsou více škodlivé v tom vnitrozemí pro tenhle ten typ živočichů, nebo u toho vnitrozemí?

Vladimír Zdražil:
No, takhle. Samozřejmě i ty větrné parky na moři, protože většinou na tom moři se dneska už... bavíme se teda o těch větrných elektrárnách na moři nebo přímo na pobřeží?

Ondřej:
Na moři.

Vladimír Zdražil:
Tak ty větrné parky na moři samozřejmě taky u nich probíhá posuzování. Většinou díky tomu, že ještě to je umístěno někde dál, tak často je tam běží takzvané přeshraniční posuzování v rámci takzvané Espoo konvence. Takže určitě nemůžeme říci, že by třeba větrný elektrárny, který se realizují na moři, tam třeba se nedělá třeba EIA nebo nějaké další, další formy posuzování. To se dělá.

Ale máte zcela pravdu, že samozřejmě, pokud dojde ke srážce, tak samozřejmě v případě pádu do moře... Nemůžu říct, že by, že by ve vnitrozemí, pokud dojde k úmrtí, že by to tam leželo nějakou delší dobu. Protože samozřejmě, pokud je to normální běžná krajina, není to za oplocením, tak tam samozřejmě predátoři budou taky. A ať to jsou lišky nebo jiné druhy, nebo i ptáci někteří mrchožrouti, tak to samozřejmě ten, to daného ptáka vlastně určitě, určitě nějakým způsobem zlikvidují, případně potom samozřejmě hmyz, ať to jsou, to jsou různé druhy hmyzu, které samozřejmě ten prostor, ten biotop toho těla toho ptáka určitě, určitě využijí.

Ale ta míra srážek na tom moři je samozřejmě o něco pravděpodobnější, protože ta koncentrace, koncentrace výskytu těch mořských ptáků je výrazně vyšší. No, samozřejmě ty elektrárny jsou taky vyšší, jsou postaveny ve větrných parcích, čili ta hustota je vyšší. Určitě zase sledování ptáků a monitoring ptáků je vlastně jedna z nejstarších disciplín v oblasti ochrany životního prostředí, protože zejména v těch severských státech nebo Anglie a tak dále, to byl rozsáhlý koníček, birdwatching a podobné věci. Takže tam jde o to, že samozřejmě jsou známy ty hlavní tahy ptáků, takže do těch to samozřejmě se neumísťuje. Zase abychom neříkali, že to dají na moře kamkoliv, to určitě ne. Ale ta míra, míra srážek je o něco pravděpodobnější a samozřejmě to moře, ty těla těch ptáků odnesou daleko rychleji.

Ondřej:
Já jako obrovskou výhodu vidím to, že na moři nikdo neposuzuje bonitu půdy.

Vladimír Zdražil:
To určitě, to, to souhlasím. Určitě někdo něco vymyslí, ale, ale určitě z hlediska půdy je to jednoznačně ten zábor, zábor plochy je někde úplně jinde, no.

Ondřej:
Pane Zdražile, já si myslím, že jsme to probrali tak nějak zleva doprava. Je něco, co byste chtěl závěrem říct?

Vladimír Zdražil:
No, jenom jsem si uvědomil, když jste mluvil o tom, zda ty dané záměry budou mít ten pozitivní vliv, že ještě na jednu věc se zapomíná. A to je nešvar nejenom tady u nás v České republice, ale obecně v těch okolních státech, známe to ze všech více rozvinutých zemí, zejména kde je vyšší koncentrace obyvatel na kilometr čtvereční, je, že vy povolíte daný záměr v dané obci nebo v dané oblasti, kde je několik teda sídel. Ale potom se často stává, že samozřejmě v dané oblasti ten rozvoj a výstavba třeba bytů, rodinných domků nebo jiné zástavby pokračuje dál. A často si na to pak už nestěžují ani ti lidé, ti, které tam vlastně byli v době povolování, ale někdo si tam buď koupí nový barák nebo si tam postaví, a potom se vlastně ozývá vlastně ex post.

A to je, to je často, to je pak otázka vlastně posouzení, do jakých rizik jdu. Ať už je to v blízkosti letišť, dálnic, nebo větrných elektráren nebo jakékoliv typu aktivit. Vstupuju do území, kde už mám schválené záměry, kde už existují. A potom se vlastně často se z toho těch, a to není nic dehonestujícího, spíš jenom apel, aby když někam jdu, tak abych si vyhodnotil rizika. Dneska to je vlastně pro všechny by už měla být vlastně povinnost. Nejenom těch záměrů, které tam v současnosti vidím vlastním okem, že tam stojí továrna nebo cokoliv dalšího, ale často se jít podívat třeba do těch územních plánů, co tam vlastně ta obec nebo plánuje a abych si potom třeba poté, co postavím barák, že v tu chvíli začnou mi vedle stavět něco takového, nezačal se divit, že vlastně to třeba nebude tak krásný výhled do krajiny, jak jsem předpokládal.

Ondřej:
To se nám tady děje, že jo, tak můžeme se vzpomenout autodrom Most...

Vladimír Zdražil:
Ano, přesně tak.

Ondřej:
Teďka jsem nějak slyšel, že v nějakém městě italském tak po 700 letech přestali zvonit na kostelní zvon kvůli tomu, že se tam někdo přestěhoval a začal si stěžovat na hluk, no. Tak to už je takové...

Vladimír Zdražil:
Bývají ještě absurdnější situace, když si lidi přestěhují z města na obec a přijdou si stěžovat ke starostovi, ke starostce, že je jim tam kokrhá kohout a a další a další. Ale tak to už jsme někde jinde, ale i to je časté a musí se to pak nějak, nebo je snaha to nějak pak řešit a tak dále.

Ondřej:
My už jsme tu měli pana Jirásku, ten zase říkal, že si stěžovali lidi na hluk z tekoucí řeky. No tak jsme v dědině, někdy je to jednodušší, někdy je to prostě horší, složitější.

Vladimír Zdražil:
Vnímání, vnímání jednotlivých rizik a toho, co mě může negativně ovlivnit, tak je velmi rozdílné. Někomu nevadí prostě ani hluk třeba z té silnice a někdo se nevyspí a opravdu má s tím, to už není ani tak vliv na zdraví, když pak druhotně ano, ale je to třeba vliv na takzvanou tu pohodu, pohodu toho organismu, toho těla.

Ondřej:
Super. Tak jo, pane doktore, já vám děkuju, že jste přišel a že spolu můžeme spolupracovat a těším se na budoucí projekty a další spolupráci.

Vladimír Zdražil:
Já také děkuji a budu se také těšit. Na shledanou, ahoj.

Ondřej:
Na shledanou, ahoj.