Zpět na všechny články

11. Epizoda - S Tomášem Bartoničkou o netopýrech a dalších létajících savcích – o jejich životě, zvycích a ochraně.

To nejdůležitější z podcastu: 

• Netopýři (letouni) jsou extrémně pestrá a fascinující skupina savců
  Celosvětově existuje asi 1 500 druhů, v ČR jich žije 27. Jde o druhou nejpočetnější skupinu savců po hlodavcích
• Jsou to „mistři přežití“
  Přestože váží jen několik gramů, dožívají se desítek let. Mají unikátní fyziologii, extrémní srdeční frekvence a schopnost hluboké letargie i hibernace.
• Netopýři mají velmi nízkou reprodukci
  Většina druhů má pouze jedno mládě ročně, což je činí velmi citlivými na jakékoli zvýšení úmrtnosti.
• Orientují se pomocí echolokace a složité komunikace
  Kombinují orientační (echolokační) a sociální signály, které jim umožňují lov, orientaci i vzájemné sdílení informací.
• Často žijí v blízkosti lidí
  Letní úkryty mají v budovách, na půdách nebo ve štěrbinách staveb. Úkryty si neumí vytvořit, jsou odkázáni na existující prostory.
• V krajině se pohybují podél liniových prvků
  Lesní okraje, aleje nebo porostní hrany jsou pro ně atraktivní kvůli potravě – hmyzu.
• Větrné elektrárny mohou být pro netopýry rizikové
  Netopýry přitahují jako výrazné orientační body v krajině, zejména během migrace a sociální aktivity na konci léta.
• Proto je klíčové správné umístění elektráren
  Nevhodné je stavět turbíny přímo u lesních hran nebo v lesních porostech, kde vznikají nové atraktivní okraje.
• Ochrana spočívá v prevenci a technologiích
  Používají se detailní biologické průzkumy, akustický monitoring a testují se ultrazvukové plašičky, které netopýrům znemožňují orientaci v rizikovém prostoru.
• Spolupráce vědců a investorů je zásadní
  Cílem je předcházet kolizím, chránit netopýry a zároveň umožnit odpovědný rozvoj obnovitelných zdrojů energie.

_______________________________________________________

Celý podcast:

Ondřej Doležal:
Dobrý den, ahoj. Já vás vítám u naší jedenácté epizody, která se bude týkat ochrany netopýrů. A máme tady opět toho nejpovolanějšího, máme tady pana docenta Tomáše Bartoničku, ředitele České společnosti pro ochranu netopýrů, který je zároveň pracovníkem Masarykovy univerzity v Brně. Dobrý den.

Tomáš Bartonička:
Dobrý den, děkuji za pozvání.

Ondřej Doležal:
Pane Bartoničko, my jsme se na začátku bavili, co vlastně na té Masarykově univerzitě ještě děláte. Říkali jsme, že si to řekneme v tom podcastu, tak já už vám do toho tentokrát nebudu zasahovat.

Tomáš Bartonička:
Jo. Já jsem zaměstnán na pozici docenta, čili funguji jako takzvaný akademický pracovník a nevěnuji se tedy jenom výzkumu problematiky netopýrů nebo letounů, ale věnuji se samozřejmě studentům. Takže vyučuji nějaké základní kurzy, typicky fylogenezi, ale učím studenty i určovat, třeba poznávat zvířata, aby když do té přírody vyrazí, tak aby věděli, s čím nebo s kým mají tu čest. A to je tedy hlavní náplň mojí akademické práce, klasická výuka, čili vedu nějaké přednášky, vedu nějaká cvičení. A také se věnuji studentským odborným pracím. Takže vedu bakalářské, diplomové, doktorské práce podle potřeby, podle studentů a jejich volby, protože dost často jsou ta témata trošku šitá na míru konkrétního studenta. Byť samozřejmě mám nějaké zájmové okruhy, o kterých bych se chtěl dozvědět víc, a případně ty okruhy mohou mít nějakou finanční podporu. Takže samozřejmě mám pak nějaký zájem na tom, aby se ty práce vypisovaly na takováto témata.

Ondřej Doležal:
Kde nejčastěji končí vaši studenti?

Tomáš Bartonička:
Naši absolventi končí na dost různých pozicích. Někdy jsou to to, co se asi obecně nabízí a běžně by to člověka napadlo, že jsou to třeba, nechci říct úplně úředníci, ale ať už na magistrátech, řekněme třeba krajských a všech možných analogických pozicích státní správy, tak pochopitelně s určitou odbornější profilací třeba správy chráněných krajinných oblastí nebo obecně chráněných územních celků. A velmi často dneska jsou to i soukromé firmy, kde zaujímají třeba nějakou pozici ekologa nebo nějak odborně profilovaného zaměstnance.

Ondřej Doležal:
Vy jste říkal, že se nezabýváte jenom ochranou netopýrů, ale i letounů. Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? O čem se bavíme?

Tomáš Bartonička:
No, my se bavíme o skupině, která má odborný název Chiroptera, a ta má tedy české pojmenování letouni. Je to trošku zavádějící, protože občas letouni – letadla, laik si to může mírně spojovat, mít s tím nějaký problém. A pokud se bavíme o letounech, tak tím myslíme i skupinu, které historicky říkáme kaloni. Jsou to jiní zástupci a k těm hlavním netopýrům tvoří fylogeneticky oddělenou skupinu. Takže proto, když použiji termín netopýr, tak to neznamená, že myslím nebo mohu myslet všechny letouny. Ale zase třeba v Arábii a kaloni, ten vrápenec je přeci jen podobnější tomu netopýrovi, aspoň morfologicky, ale právě fylogeneticky jsou to dva oddělené klady, oddělené fylogenetické skupiny, které neznamenají vlastně totéž, pokud použiji slovo netopýr. Ale zase třeba Angličané běžně používají termín "bats" pro všechny ty zástupce, neodlišují to a je to prostě taková lingvistická hříčka. Odborník to ví a možná toho laika to spíše zmate, pokud použijeme termín letoun a ne netopýr, protože většina z nich o letounech neslyšela nikdy v tomto kontextu a všichni mluví o netopýrech. A není to vlastně úplně přesné. Čili pokud se bavíme o nějakých aspektech třeba chování nebo i těch letových schopností, tak mezi těmi skupinami jsou docela velké rozdíly. A pokud bych používal jenom termín netopýr, tak vlastně to nebude pokrývat celou tu skupinu. Tak proto.

Ondřej Doležal:
Pane Bartoničko, já jsem se chtěl zeptat celou dobu, než mi to samozřejmě vypadlo. Kolik máme druhů netopýrů a jak vlastně probíhá jejich ochrana?

Tomáš Bartonička:
Tak, druhů letounů tedy, jestli bych mohl v tomto, abychom zahrnuli celou tu diverzitu. Tak celosvětově jich je kolem 1500. Čili v rámci savců je to skupina, která má takhle velkou druhovou pestrost, i hned po hlodavcích. Je to obecně druhá nejpestřejší skupina světa ze savců. To se možná málo ví. Na druhou stranu, tady u nás v té temperátní zóně, v mírné klimatické oblasti, ta druhová diverzita obecně je poměrně nízká. To si možná neuvědomujeme, ale tím, že ten civilizovaný svět právě je nějak alokován tady do té mírné klimatické zóny, tak ta druhová diverzita samozřejmě spočívá v těch tropech, to je známá věc. A u nás tedy žije 27 druhů letounů v České republice, konkrétně tedy, pokud víme.

Ondřej Doležal:
Když se řekne netopýr, tak naprosté většině obyvatel to nevyvolává nic moc příjemného. Všichni nebo asi naprostá většina z toho má takové přirozené obavy. Je to asi rozdíl vidět netopýra a vidět sýkorku pro většinu lidí. Jak jste se k tomu vlastně dostal, k netopýrům? Co vás k tomu vedlo?

Tomáš Bartonička:
Je to tak. Je to možná trošku kulturní záležitost, která ale není celosvětově poplatná. Například v Asii je běžně netopýr jakýmsi nositelem štěstí. Často je to promítáno i do nějaké symboliky a ten symbol toho netopýra se prostě dává do průčelí domů a podobně. Takže ne všechny kultury na světě vnímají netopýra jako toho zplozence pekla, tak jako řekněme křesťanský svět tady u nás. Řekněme pro tu západní kulturu je to asi typické.
A jak jsem se k tomu dostal? No, samozřejmě, když jsem se poprvé setkal s nějakým netopýrem, netopýrem vodním, to si pamatuji, kterého jsem našel v takové nepřirozené poloze na kameni u koupaliště, takového opuštěného koupaliště, nejspíš se jednalo o nějakého poraněného jedince, ale ne natolik, aby druhý den neodletěl. Já jsem si ho samozřejmě přinesl, dal jsem ho do krabičky, krabičku jsem otevřel, protože netopýr se nezdál, že by někam odpochodoval. V tu dobu jsem samozřejmě nic nevěděl o denním torporu, o denní letargii toho netopýra, takže on se choval naprosto přirozeně a do druhého dne zmizel.
Tak to mě prostě oslovilo, protože najednou jsem viděl tvora, se kterým se člověk běžně nepotkává. Dneska je doba jiná, děláme celou řadu osvětových akcí, na které nám chodí množství dětí, a když se ptám, kdo z vás viděl zblízka netopýra, tak se zvedne les rukou. To v době mého mládí tak rozhodně nebylo. A mě na těch netopýrech asi nepřitahuje úplně jenom ta tajemnost těch zvířat, že jsou to zkrátka savci, čili nám blízcí tvorové, a na druhou stranu se pohybují hlavně v noci, kdy my jako primáti se špatně orientujeme. My se orientujeme pomocí zraku a najednou se potkáváme s tvorem, který sice vidí dobře, na druhou stranu se orientuje hlavně akusticky. A to je prostě pro nás nepředstavitelný svět, senzorický. Představa orientovat se jenom podle sluchu, to je... nebo nějakým jiným smyslem, tak přesně, jak to třeba dělají ti netopýři, je neuvěřitelné. Čili asi ta úroveň toho poznání té skupiny. Zejména teda té aktivní fáze. Protože vlastně na té střední škole, kdy jsem se už začal zajímat o ty netopýry dost systematicky, tak jsem pochopil, že právě přes to léto, kdy ti netopýři jsou aktivní, kdy se pohybují mezi úkryty často na velké vzdálenosti, tak o tom se ví téměř nic. Minimum. V tu dobu se začínaly trošku víc rozvíjet akustické přístroje, které umožňují neinvazivní monitoring netopýrů, ale do té doby ten výzkum spočíval hlavně na pozorování v těch úkrytech. Řekněme do těch 70., 80. let, kdy ten netopýr je tam vlastně schován, jak jsem zmínil, je aktivní v noci, že jo, to asi veřejnost ví, a často upadá do stavu nějaké strnulosti, záleží teda na té fenologii a péči o mláďata a podobně. Ale je to taková vlastně dostupná fáze pro toho monitorovatele, kdy přijde na nějakou půdu nebo do nějaké štoly a tam vidí toho netopýra, ale jako reálně o jeho životě se z toho úkrytu moc nedozví. No a mě právě fascinovala ta obrovská mobilita na jedné straně těch zvířat, která tedy aktivním letem se přesouvají často na veliké vzdálenosti, co dělají, jaké úkryty mezitím navštěvují, kde loví, co loví. No a tomu jsem vlastně věnoval velkou část dosavadního života.

Ondřej Doležal:
Takže zabývání se netopýrem je do velké míry i vlastně speleologie?

Tomáš Bartonička:
No, já to tak nemám. Já jsem opravdu do toho podzemí začal lézt kvůli těm netopýrům. Ale mám celou řadu kolegů, kamarádů, kteří to mají naopak, kteří začali se speleologií a tam teprve je ta zvířata nějak zaujala víc, než asi tradičního jeskyňáře, a byli ochotni jim věnovat nějakou větší pozornost. A já jsem za to rád, protože nám přesně tihle lidé velmi pomáhají v tom vlastně plošném monitoringu těch podzemních úkrytů netopýrů. Je to důležité právě v tom rozměru, protože právě tahle data, která sbíráme už mnoho let, v podstatě od 69. roku, takže máme v rámci České republiky jednu z nejdelších monitorovacích, ne-li vůbec nejdelší, světovou monitorovací řadu. A právě ty počty těch netopýrů, dneska je to výrazně přes 800 lokalit, které se monitorují meziročně, tak to jsou ta hlavní data, kterými pojmenováváme to poznání o těch populacích. Jednoduše řečeno, jak velké vlastně ty populace jsou a jaké změny v těch populacích probíhají. Bez těchto informací, těch počtů těch netopýrů, když to zjednoduším, tak bysme o nich věděli jako dost málo.

Ondřej Doležal:
Kolik jste viděl nejvíc netopýrů na jednom místě a kde?

Tomáš Bartonička:
No, tak jsou to asi nějaké desítky tisíc. Naráz, na jednom místě. Byly to tadaridy v Americe.

Ondřej Doležal:
Jaké to je vlézt do jeskyně, kde je 10 000 netopýrů? To se na mě nezlobte, to bych v životě neudělal.

Tomáš Bartonička:
Ono jich tam je několik milionů. Takže 10 000, to je prostě ten můj odhad, ale v zásadě na jednom metru nebo půl metru čtverečním tak vidíte několik tisíc těch netopýrů. Takže není to zas tak jako... snadno to přehlédnete. Oni zejména ty druhy, které se takzvaně klastrují, shlukují, ať už v zimním období, nebo v létě, tak jsou přehlédnutelné, teď myslím, že je vidíte. Často si vybírají nějaká speciální místa v tom podzemí a tam je jako vidíte.
Jaké to je? No, tak zejména v těch jižních oblastech to podzemí je samozřejmě zatíženo tím, že tam ti netopýři jsou dlouhodobě. Čili cítíte tam to guáno, cítíte tam přítomnost těch netopýrů, pochopitelně několik milionů netopýrů se tam pohybuje, aspoň nějaká část z nich. Někomu to může být jako nepříjemné. Mně to nevadilo, já jsem vždycky měl ty představy, ty sny, že jsem v těch místnostech plných těch živočichů a tohleto mi nevadilo od dětství. Takže naopak mě to prostě přitahuje, ta možnost vidět ta zvířata zblízka. A u těch netopýrů teda především.

Ondřej Doležal:
Když ti netopýři a letouni vlastně vyletí z té jeskyně nebo z toho místa, kde mají nějaký svůj úkryt, jak se teda pohybují v terénu?

Tomáš Bartonička:
Tak ty úkryty zdaleka nejsou jenom v jeskyních nebo v těch podzemních systémech a právě pro tu Evropu platí to, že velká většina nebo výrazná část těch druhů osídluje úplně jiné typy úkrytů, zejména přes to léto. Často jsou to právě budovy, kde se ten netopýr dostává paradoxně, přestože pořád ještě není dostatečně zakořeněn v té veřejnosti, myslím pozitivně, do velké blízkosti lidí.
A obecně, pokud netopýři opouští úkryt, tak první, co jako řeší, tak je zdroj vody a zdroj potravy. Tomu totiž přizpůsobují i tu svoji prostorovou nebo časoprostorovou distribuci. Vybírají si ten úkryt podle toho, kde vlastně tyto základní zdroje mají. Určitá nevýhoda u těch netopýrů je to, že oni si nedovedou ten úkryt vybudovat. Na rozdíl od jiných podobně velkých savců, typicky jsou to hlodavci, kteří samozřejmě, jak běžná veřejnost ví, tak si hrabou ty díry, ty nory, velmi rychle, že jo, některé druhy. A to ten netopýr neumí. To jako většinou ta veřejnost hodně podceňuje, že netopýři se někde zahrabou jako do fasády a takhle. Ne. Vždycky tam musí ta škvíra být, kudy se tam ten netopýr dostane. Celá řada je jako škvíromilných druhů a tady do těch malých prostorů vlezou velmi rádi a často je to právě v těch budovách.
A z toho ovšem jako vyplývá to, že ty štěrbinové úkryty mají omezené kapacity, často se tam něco může změnit, takže to vede k přesunu té skupiny těch netopýrů do jiného úkrytu. Nebo třeba i nezájem nebo neochota lidí vlastně s nimi sdílet to prostředí. Takže některé druhy jsou méně náchylné na ty změny těch úkrytů, respektive to dělají vlastně s oblibou, čili mají nějaký velký "pool", nějaký velký okruh těch úkrytů, které osídluje ta jedna kolonie v čase, a pochopitelně volí úkryty podle té sezóny. Samozřejmě jiné úkryty si vybírají přes léto, jiné si vybírají přes zimu.

Ondřej Doležal:
Jaká je průměrná velikost kolonie netopýrů v České republice? Umíme to nějak říct?

Tomáš Bartonička:
No, je to samozřejmě poplatné druhu. A já bych možná neřekl průměrná kolonie a řeknu zrovna nějaké extrémy. V případě netopýra velkého, což je druh, který osídluje prakticky výhradně půdy nebo nějaké prostory v budovách – půdy míním záměrně, protože je to teda přes léto, jsou to obvykle pod termínem kolonie, i když to tak nemusí být, rozumíme reprodukční kolonie, to by asi bylo dobré dodat. To jsou ty skupiny samic, které se shlukují za účelem rození mláďat a často teda si vybírají úkryty velmi teplé, což právě ty půdy těch kostelů, zámků a tak bývají. Oni s tím přehříváním si jako poradí, takže se přesouvají v rámci těch prostorů. A často jsou to takové prostorné atiky, velké půdy, kde právě tu možnost úniku z toho hřebene díky přehřívání mají. A takové kolonie potom běžně dosahují jednotek tisíc samiček. Tu největší kolonii u nás, ta má něco kolem 3000 samic.
A potom naopak jsou druhy, které jsou relativně početné v té krajině, ale tvoří poměrně malé úkryty, nebo málo početné skupiny, takhle, těch samic, které zase pečují o ta mláďata. Takovým příkladem můžou být třeba vrápenci nebo netopýři rodu Plecotus. Je trošku problém v té terminologii, že čeština to má všechno jako netopýr, ale těch rodů je více u nás. Jsou to netopýři zkrátka s takovými dlouhými ušními boltci a ti tvoří skupiny samic jenom jednotky desítek jedinců. Obvykle jako ti vrápenci. Jsou tam nějaké výjimky, může být třeba kolonie, která má 100 jedinců, ale to je spíš jako výjimka.

Ondřej Doležal:
Vy jste, pane docente, říkal, že dříve se ta věda o těch netopýrech zaměřovala na ta jednotlivá stanoviště, ale že se to posouvalo postupem času k tomu, jak migrují, jak cestují tou krajinou. Jak rychle létá netopýr?

Tomáš Bartonička:
Ano, je to tak a ono to hodně souvisí s těmi technologiemi. Protože veřejnost určitě chápe dobře, že sledovat rychle a aktivně se pohybujícího netopýra navíc v noci úplně nezvládnete rychlým během, to se prostě nedá. Čili ta běžná přesunová rychlost, pokud to zvíře někam letí, ale řekněme, že přitom i vyvíjí nějakou loveckou aktivitu, tak je vlastně v jednotkách kilometrů za hodinu nebo možná desítek kilometrů.
V momentě, kdy vyloženě migruje, tak ty rychlosti jsou určitě vyšší. Pak se bavíme o nějakých 45, 50 kilometrech za hodinu a za určitých okolností, což právě migrující netopýři dělají s velkou oblibou, kdy využívají nějaké výrazné klimatické změny, třeba prostě otočení se větru nebo naopak nějaké vlny klimatické, nějakého vhodného proudění, tak právě poslední výzkumy, a teď myslím opravdu výzkumy v posledních dvou třech letech, ukazují na to, že zvířata tyto klimatické vlny dovedou využívat. Vlastně jsou to nějaké fronty a po těch se vlastně vezou. Dělají to teda i ptáci a pochopitelně pak ty rychlosti toho přesunu jsou stovky kilometrů za tu noc.

Ondřej Doležal:
Stěhují se netopýři podobně jako ptáci třeba do teplých krajin? Jak probíhá migrace netopýrů? Jak je to časté?

Tomáš Bartonička:
Je to tak. U nás žije několik málo druhů, které patří k takzvaným dálkovým migrantům. Je to hodně podobné, to jejich chování, jako u drobných pěvců. Je pravdou, že nelétají na takové vzdálenosti, často létají jenom do jižní Evropy, naši netopýři, ale naopak zase netopýři třeba ze severního Polska nebo z Pobaltí tak zase létají k nám zimovat. Čili to chování je velmi podobné jako dělají ptáci. Veřejnost zas ví, že třeba k nám létají polští, severopolští havrani na zimu a zase naši havrani se přesouvají zase do těch jižnějších oblastí. Čili toto je dáno pro ty populace, které vždycky se snaží tu nepříznivou část roku strávit v trochu příznivějších oblastech, což vždycky ten jih jako jim nabízí.
A nelétají na tak velké vzdálenosti. Nepochybně to souvisí s tím, že oni prostě neumí moc využívat tu termiku nebo nemůžou ji využívat v té noci. Na druhou stranu celá řada ptáků migruje právě v noci, ale nepochybně jsou schopni alespoň část té trasy uletět i přes den, byť ta noční migrace je výrazná, daleko výraznější, než se historicky myslelo u ptáků. Tak u těch netopýrů máme tam teda nějaké záznamy o vlastně podvečerních nebo odpoledních tazích těch netopýrů, ale je to spíš ojedinělé, nepochybně hlavní část té migrace spadá normálně do té noci.

Ondřej Doležal:
Vy jste, pane docente, zároveň teda ředitelem České společnosti pro ochranu netopýrů, což je tedy spolek. Jaký to je?

Tomáš Bartonička:
No tak, je to jakákoliv jiná pozice v neziskové organizaci. Má to tu výhodu, že jste obklopen lidmi, které ta problematika zajímá. A náš spolek je, asi není výjimečný v tomto ohledu, ale je možná zajímavé zmínit pro veřejnost, že sdružuje jak teda odborníky z těch akademických pozic, jako jsem třeba já, tak potom laiky, které jenom ten netopýr nějak oslovil. Třeba je rádi jenom fotí a rádi by se dostali do situací, kdy si chtějí to zvíře vyfotit, a je to samozřejmě už nějaký způsob, jak zaujmout toho člověka, který pak se může té problematice začít věnovat víc a i třeba šířit nějakou informovanost. Protože to je velmi důležité, ukazovat na to, že zkrátka zejména tady pro ty křesťanské kořeny v naší kultuře, kdy ten netopýr není dlouhodobě historicky vnímán jako pozitivně, tak i pod ty relativně moderní prvky toho poznání, doba covidová, problematika netopýra jako přenašeče různých chorob a podobně, takže ta osvěta je naprosto zásadní v tomhle tom ohledu.
A já tu otázku spíš beru tak, že ten netopýr nám dává mnoho možností, jak se dozvědět i něco o sobě, o vlastní fyziologii savců a prostě o tom, co my jako neumíme jako lidi a ti netopýři to umí. Čili my se o těch detailech můžeme dozvědět víc, když víc o těch zvířatech víme. A pro tu běžnou veřejnost, z mé zkušenosti člověk se bojí toho, co nezná. Co zblízka neviděl, co je zahaleno nějakým tajemstvím, ale teď nemyslím tím romantizujícím tajemstvím, ale prostě tím, že za tím je nějaká obava. Ať už je to nějaká choroba nebo prostě nějaké podivné chování. Přece v noci každý pořádný člověk spí a nelítá jako netopýr.

Ondřej Doležal:
Ono vlastně, když jsme u těch nemocí, tak spousta patogenů a těhle těch virů tak vlastně mají nějaký svůj základ právě u netopýrů. Jaké to je potom, když se objeví nějaká nová nemoc související s netopýry? To se vám asi nezastaví telefon?

Tomáš Bartonička:
No, je to tak a nemusí to být úplně nová choroba, stačí vzteklina, která samozřejmě se velmi vzácně u netopýrů objevuje pořád, byť u jiných skupin savců v České republice je vedená jako vymýcená. Ale je to pochopitelně letální onemocnění pro člověka, které není radno podceňovat.
Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že netopýři prostě fungují v mnoha ohledech výrazně robustněji ve srovnání s člověkem. Oni se typicky s virovými patogeny nebo viry setkávají celou svoji fylogenezi, dlouhou prostě, vývoj téhle té skupiny často probíhal paralelně s těmi viry. A jejich fyziologie je těm virům, jde jim vlastně v závěsu, to znamená, pokud oni by se neadaptovali na ta virová onemocnění, tak by prostě nepřežili, že jo. To je jako přirozené, je to závod ve zbrojení, který prostě známe v mnoha ohledech, nakonec v ekonomice, že jo. Tak stejně to funguje v té evoluci.
A ti netopýři, tím, že mají aktivitu tělesné teploty při provozu extrémně vysokou, kolem 40 stupňů, na druhé straně umí upadat do té letargie, v prodloužené období té letargie hibernaci, dovedou přečkávat to období nedostatku potravy za extrémně nízkých provozních parametrů, ať už je to tep srdce nebo tělesná teplota, která je jenom o dva stupně vyšší než teplota okolí, čili bavíme se o teplotách výrazně pod 10 stupňů u těch hibernujících netopýrů. Tak to je něco, co zdaleka fyziologie lidská nezvládá. A nikdo nedovede asi posoudit, jak je to příjemné těm netopýrům, to bych sem nezatahoal, ale umožňuje jim to přežít. Čili jsou to takoví mistři přežití, jak jsem už opakovaně zmiňoval, a máme prostě mnoho potenciálu se od nich leccos co naučit. I ta medicína lidská má v tomhle tom možnost hledat inspiraci a to jde jenom díky tomu, když se oprostíme od nějakých předsudků a budeme tu skupinu jako inspirativní brát. V momentě, kdy je budeme chápat tak, že mají nějaký potenciál přenosu choroby, to samozřejmě mají, že jo, protože jsou to savci, takže to jako z principu tak je. Ale pokud se člověk, teď myslím teda takhle orientovaný jako vědec, nebo kdo, koho ta problematika může zajímat, tak je tam mnoho inspirativních momentů, které lze velmi detailně současnou vědou poznat, studovat a když ne nyní, tak třeba v blízké budoucnosti to třeba převést i do té lidské medicíny.

Ondřej Doležal:
Proč a jak vlastně chráníme tyhlety mistry přežití?
Tomáš Bartonička: Je dobré si uvědomit, že letouni patří k dlouze žijícím savcům. To zas veřejnost možná neví, přestože se pohybujeme u hmotností něco mezi 5–30 gramy, jsou to jedni z nejmenších savců, ne-li nejmenší savci světa vůbec, tak se dožívají extrémně vysokých věků. A to je divné, protože všichni ostatní savci jiní, jako jsou rejskové třeba nebo hlodavci, tak se dožívají výrazně kratšího života. Pro srovnání, bavíme se o desítkách let u netopýra, až třeba k 50 letům u těch našich netopýrů, zatímco u toho rejska, tak ten většinou nepřežije druhou zimu. Čili u těch hlodavců jsou ta maxima životní 5–6 let třeba, něco takového.
Ale z toho je jasné, že ten netopýr má potenciál dlouhověkosti, že jo, to je prostě strašně sexy téma pro člověka. Před chviličkou jsme se bavili o nějakém imunitním systému a vybavenosti a teď tady máme téma jako jiné, že jo. Ono to jde ruku v ruce, ale zase jsou na to nějaké chemické, nějaké genetické ukazatele, které člověk může studovat, aby se dozvěděl, proč právě tahle ta skupina má nějaké nápravné mechanismy, které umožňují prostě udržovat tu genetickou informaci, která pak následně umožňuje to dožití.

Ondřej Doležal:
Jak rychle tepe srdce netopýra?

Tomáš Bartonička:
No, tak jsou to stovky tepů za minutu při tom provozu, skoro i vyšší stovky tepů, a naopak prostě při té hibernaci to je velmi pomalé, že jo, to je prostě jeden dva tepy za minutu.

Ondřej Doležal:
S ohledem na tu dlouhověkost, tak to množství tepů je dechberoucí, to je opravdu zajímavý.

Tomáš Bartonička:
Tak, to je přesně dobré, ale pořád nesmíme zapomínat na to, že je to mistr přežití, to znamená on zvládá ty extrémy. On samozřejmě není 7/24 v tom provozu těch 500–600 tepů za minutu, ale to dělá jenom určitou část té čtyřiadvacetihodinovky, jenom jednotky hodin ve své podstatě. Jinak právě upadá do té letargie, do toho denního torporu. To dělá samozřejmě i v létě. Čili není to jenom ten tradičně známý zimní spánek.

Ondřej Doležal:
Ještě poslední věc, než se dostaneme k té ochraně netopýrů vůči větrným elektrárnám. Tak když jsou ti netopýři takhle dlouhověcí, kolik samička jedna zvládne mít potomků během svého života?

Tomáš Bartonička:
Perfektní, to je přesně super úvaha. Málo. Málo, je to prostě daň za tu dlouhověkost. Jednoznačně, to prostě víme, i na tom modelu člověka, ale přestože některé ty samičky začnou, jsou schopny zabřeznout už v témže roce, co se narodily, maximálně mají dvojčata z těch našich netopýrů. V tom světovém kontextu podobné skupiny netopýrů můžou mít i 4–5 mláďat, ale to je dost velká výjimka. Obvykle mívají mládě jedno. Naprostá většina druhů má jedno mládě za rok. A přestože ta samička je schopná se dožít třeba 20 let nebo taky dvojnásobek, jak jsem zmínil, tak reálně reprodukčně aktivní z toho je zhruba jenom 50 %. Takže třeba takový vrápenec velký, to je takový modelový druh, o kterém se ví poměrně dost, kolegové v Jižní Anglii prostě studují tady tenhle ten druh dlouhodobě, možná od 60. let, mají je pojmenované všechny, že jo, oni jsou dlouhověcí, už v době, kdy ještě molekulární metody zdaleka nebyly tak laciné a neuměly to, co umí dneska, tak už sbírali genetické vzorky. Takže oni mají genealogické stromy od některých kolonií, ví, která samička s kterým samcem a jaké děti a jaké přežívání. To je jako úžasné.
A to nám samozřejmě dává přesně tuhle tu informaci, byť jako epizodickou, ale to my prostě o řadě druhů nevíme, tady ty detaily, ale právě o tom vrápenci velkém to víme díky tadyhle té dlouhé časové řadě. A víme, že prostě ona za ten život má třeba něco mezi 8–15 mláďaty, což jako není vůbec moc na to, že jsou to dlouhověká zvířata. A když se trošku takhle cukneme jako zpátky do té historie člověčí, no tak jsme v podstatě na podobných počtech.

Ondřej Doležal:
Co se týče vlastně teďka těch větrných elektráren, tak my vlastně víme, že netopýři se pohybují ve směs kolem linií, kolem typicky lesů a tak dále. Proto se snažíme nebo dodržujeme původní metodiky, kdy se větrné elektrárny umisťovaly nejblíže 200 metrů od lesa. Dneska vidíme i snahy o průlom těch větrných elektráren k tomu, aby se to dávalo do těch lesů. Jaký na tohlento máte názor?

Tomáš Bartonička:
Netopýři se určitě část noci, kdy jsou aktivní, pohybují podél nějakých liniových struktur nebo podél okraje lesa. Souvisí to samozřejmě s tím, že všechny naše středoevropské druhy jsou hmyzožravé. A sdružuje se tam také hmyz. Hmyz se tam vyskytuje z jednoduchého důvodu – je tam chráněn před větrem a často je tam pro ten otevřený prostor nějaké tepelné optimum. Takže proto se pohybují u těch vegetačních prvků, které mohou mít někdy charakter linií. To je v zásadě to, co člověk dovede v té krajině vnímat. Ale neznamená to, že se všechny druhy pohybují jenom podél vegetace. Je to jen naše zjednodušení. Určitě to nedělají celou dobu.
Běžně nastává situace, že netopýři, kteří loví podél vegetace, se dostanou na nějaké loviště, třeba nad posekanou vojtěškou nebo teď, když se sklízí obilí, tak ta strniště jsou ideální pro druhy, které loví brouky, protože jsou pro ně najednou výborně dostupné. No a najednou se čas nachýlil a je potřeba se rychle vrátit domů, nebo děti křičí hlady a samička je musí nakojit, takže to vezme nejkratší cestou. Čili není to tak, že by stoprocentně sledovali jen ty vegetační prvky, ale je to pro nás nějaké vodítko, na co bychom si měli dát při okupování té krajiny větší pozor. Můžeme se toho přidržet, ale samozřejmě v úplně otevřeném prostoru, když nevíme, čeho se máme chytit, je to o to komplikovanější.

Ondřej Doležal:
Takže je lepší větrnou elektrárnu dát více do prostoru, kde nehrozí tolik ten střet, než ji třeba dát do lesa, kde ten netopýr může letět kolem linie té cesty a může se stát, že nalétne přímo k té větrné elektrárně?

Tomáš Bartonička:
Je to tak. To znamená, pokud by ten vegetační prvek vedl přímo k tomu větrnému parku, tak je to určitě nežádoucí. Část toho dotazu směřovala ještě k těm velkým turbínám, které se dneska celosvětově staví v lesních porostech. Vždycky pro tu manipulaci a pro tu vlastní stavbu se musí část toho porostu vykácet. Vytvoří se tam často plochy stovek čtverečních metrů, manipulační a přístupové cesty. Tím se ten lesní prvek, který je do té doby kompaktní, otevře. A přesně tam přivede ty porostní hrany, které jsou pro ty netopýry atraktivní. Vytvoří se jim tam to atraktivní stanoviště. Pro ty velmi početné druhy, které také často jsou oběťmi kolizí s těmi elektrárnami.
Druhá věc je, že se objevily v posledních letech i publikace, které ukazují na to, že – možná i právě z toho důvodu otevření lesního komplexu – v okolí větrných elektráren jsou nižší počty těch druhů, které jsou na ten les vázané. Zkrátka takzvané lesní druhy, které preferují lov v hloubi toho lesa, když to přiblížím veřejnosti. Těch druhů je ve střední Evropě opravdu málo a možná z toho důvodu jsou také v zájmu ochrany přírody.

Ondřej Doležal:
Jaký mají větrné elektrárny vliv na netopýry? Co ten netopýr na té větrné elektrárně vlastně vnímá?

Tomáš Bartonička:
To je super otázka. To je pochopitelně alfa a omega, jak přistupovat k jakémukoliv problému. Co je pro netopýry na větrných elektrárnách atraktivní? Je dobré si říct, že pro ptáky ty větrné turbíny moc atraktivní nejsou. Oni s nimi prostě kolidují, protože se v časoprostoru potkávají. U netopýrů je ta situace trošku jiná a my dlouhodobě víme, že oni je přitahují. Je určitá část netopýrů, kteří se se zájmem letí podívat, co to tam ten člověk postavil.
Ptáci to nedělají. Těch hypotéz, proč to netopýři dělají, je celá řada. Jedna z těch hypotéz praví, že je to zkrátka stroj, který má nějakou teplotní kapacitu, ohřívá se, vyzařuje teplo. Je to najednou struktura, která právě v té otevřené krajině, kde do té doby nic nebylo, někde nad polem, najednou tvoří nějaké teplotní ostrovy, které jsou dynamické v čase, a mohou přitahovat hmyz. A třeba kolem toho motoru, kde je relativně malý pohyb větru, tak se mohou vytvářet roje hmyzu. A ten netopýr tam může letět za tou potravou.
To je jeden moment, který je asi zčásti pravdivý. Hodně pravdivý určitě je ten zájem netopýrů o ty stavby v období nějaké sociální aktivity. U nás je to typicky konec léta a podzim, kdy dochází k rozpadu těch reprodukčních kolonií a jsou realizovány migrace na různé vzdálenosti. Ale také to sociální potkávání se jedinců mezi sebou. Jsou to dlouhověká zvířata, čili jsou klíčově závislá na sdělování informací. Oni moc noviny nečtou, na televizi také nekoukají, takže si to musí říct mezi sebou, což je pro jejich přežití dobré. Čili mají tendenci se agregovat, shlukovat na určitých místech. A přesně takové prvky v té krajině jsou pro ně přitažlivé, protože oni podle takových prvků navigují. Je tedy logické, že si je letí prohlédnout, jestli tam náhodou není třeba nějaká dobrá schovávačka.
To je právě vlastnost netopýrů, na rozdíl od ptáků, že oni třeba na těch skalních útesech, které sledují i v tomto období, nacházejí nějaké štěrbiny a do nich lezou. Čili oni se vlastně snaží i do prostoru té větrné elektrárny někde zalézt. Je to jejich přirozenost, tak to prostě dělají. Původně to dělali ve skalách, nověji to začali dělat v panelácích, které jim člověk nabídl, a teď to dělají u všech možných staveb podobného typu. Ať už jsou to nějaké věže, rozhledny a samozřejmě i tyto větrné stroje. To jenom ukazuje na tu adaptabilitu, přizpůsobivost této skupiny tomu, jak člověk mění tu krajinu. Což v zásadě na jednu stranu je dobré slyšet, na druhou stranu to přináší nějaké konflikty s tou ochranou přírody.

Ondřej Doležal:
Když netopýři nekoukají na televizi a více si povídají, kolik máme zaznamenaných typů signálů, které si netopýři mezi sebou předávají?

Tomáš Bartonička:
No hodně. To je pro nás trošku černá skříňka. My se trochu lépe orientujeme v signálech, kterým říkáme echolokační nebo orientační. A právě tyto signály ve srovnání s ptáky mají úplně jinou funkci. Ty jsou opravdu vysílány těmi netopýry, aby něco ulovili, čili aby v tom prostoru našli toho jedince, tu můru, případně aby nenarazili do stromu nebo do té větrné elektrárny. Čili je to opravdu orientace v prostoru.
Zatímco ti ptáci primárně zpívají z jiného, nějakého informačního důvodu. Sdělují informaci. Samec, pokud hájí teritorium, tak prostě říká: „Jsem tady, jsem ten a ten druh, jsem samec, zkušený,“ protože ta samička ho pozná podle toho projevu, podle motivů, které ten sameček používá a jak je modifikuje, že je zkušený, má to vyladěné, případně do toho dá nějaký zajímavý prvek. A láká tu samičku. To je primární, čili je to nějaká výměna informací. Ten samec vysílá nějakou konkrétní informaci směrem k té samici v tomto případě.
U toho echolokujícího netopýra se tak neděje. Ten naopak čeká na ta echa, na ty ozvěny, které se mu vrací zpátky, a podle toho vyhodnocuje, co se před ním nachází. Pochopitelně, jak jsem vždycky vykládal, že ti netopýři, kteří tak jako náhodně letí někde kolem rybníka, nad kterým loví jiní netopýři, tak ta terminální fáze té echolokace, takové to potravní mlasknutí, jak to svého času pan profesor Gaisler nazval, tak to je něco, jako když jdete po chodbě, za zdí je jídelna, jsou tam otevřené dveře a vy tam slyšíte, jak cinkají talíře a příbory. Víte, že se tam rozdává nejspíš oběd. Čili nemůžeme úplně podceňovat to, že by ta echolokace neměla žádný informační význam. Určitě nějaký má.
Ale potom netopýři využívají běžně sociální signály, nebo my jim tak říkáme, protože mají jiné parametry – fyzikálně mají jiné parametry než ty echolokační signály. Na druhou stranu jejich variabilita pro schopnost lidského mozku a očí vidět ty rozdíly je obrovská. To znamená, my to většinou testujeme stylem playbacku. Čili my abychom se dozvěděli o tom, jaký význam má tento typ toho sociálního signálu, tak musíme odhadnout jeho funkci a pak tomu netopýrovi to v daném okamžiku přehrajeme a díváme se, jak se zachová. A podle toho tušíme, že takový signál má tedy takovýhle význam. Ale je to dost těžké. Čili řekl bych asi: kolik takových playbacků vytvoříme, tolik sociálních signálů známe. Je to dost primitivní komunikace s tím šimpanzem na úrovni prostě těch... moc si abstraktně s netopýrem nepopovídáte.

Ondřej Doležal:
Co se týče té echolokace, tak to tedy funguje tak, že netopýr vyšle nějaký signál, který se mu od nějaké překážky vrátí, a potom na základě toho zhruba ví, kam a jak má letět. My se pomalu dostáváme k těm větrným elektrárnám, respektive plašičkám, které ty větrné elektrárny mají a které plánujeme do těch větrných elektráren na rizikových místech implementovat. Samozřejmě ve spolupráci s výrobcem, společností Vestas. Jak taková plašička na netopýry funguje?

Tomáš Bartonička:
Jak přesně funguje na netopýry, je trošku otázka. Já bych začal možná tím, co si představuje výrobce, jak funguje, a je to v nějakém souladu i s naší odbornou představou. V zásadě je to tak, že do prostoru, který nechceme, aby ten netopýr osídloval, vysíláme nějaký zvuk, který tomu netopýrovi znemožní nebo výrazně komplikuje identifikovat ta echa těch vlastních signálů od toho plašivého signálu, který je tam vysílán nějakým tím zařízením.
Problém nastává v momentě, kdy jsou používány různé parametry, protože různí netopýři mají různé parametry těch echolokačních signálů. Jeden z takových důležitých parametrů je takzvaná vrcholová frekvence (peak frequency), což je vlastně frekvence s největší intenzitou toho signálu. A to je taková klíčová informace, která nám třeba výrazně pomáhá v druhové identifikaci toho signálu. Pokud já ho někde nahraji a netopýra nechytím, tak na základě tohoto parametru a několika dalších můžu zjistit, co je to za druh netopýra. Čili je prostě fakt důležitá. Určitě i pro toho netopýra, když nám pomáhá.
A to je vlastně klíčové vodítko pro to vyladění toho signálu té plašičky, který se do toho prostoru vysílá. V případě těch našich netopýrů je to rozpětí frekvencí něco mezi 18 kHz, třeba do 50 kHz. U těch vyšších frekvencí se samozřejmě naprosto reálně obáváme té atenuace, čili útlumu toho signálu v prostoru. Kdy vlastně ten playback pokrývá na vyšší frekvenci daleko menší oblast než při těch nižších frekvencích. To je jasné, to je fyzikální záležitost související s délkou té vlny.

Ondřej Doležal:
Takže vlastně jde o to, že ta plašička, která má být umístěna v listu té větrné elektrárny, tak zkrátka vytváří šum a potom ten netopýr není schopen se dozvědět od toho prostoru více. Je to, jako kdyby mi hrálo pět rádií najednou a teď jsem nevěděl, co mám vlastně dělat, tak jdu pryč.

Tomáš Bartonička:
Je to v zásadě tak. Určitě my nedovedeme posoudit, jestli to toho netopýra vyleká, anebo jenom on si empiricky musí zjistit – prostě tam vletí do toho prostoru a zjistí, že se neslyší, takže se přesune někam jinam. O tomhle těch informací je hodně málo. V zásadě oboje interpretace, byť jsou to trošku jiné principy, plní ten kýžený účel. Protože ten netopýr pak do té oblasti nevletí. Musíme předpokládat, že třeba ten netopýr získá i nějakou zkušenost pak z té oblasti, která je vlastně "zahlušená" tím letím způsobem a už se jí pak bude i vyhýbat lovecky.

Ondřej Doležal:
Já jsem viděl fotky od výrobce těch plašiček, kdy původně monitorovali výskyt těch netopýrů před a po. A musím říct, že před tím umístěním té plašičky tam byl ten výskyt významný a po umístění té plašičky to byly opravdu jednotlivé kusy, které se tam přesto vyskytly. Já chápu, že to může být zavádějící, je to výrobce, musí se to potvrdit nezávislými organizacemi a tou vaší a tak dále. Jak se na tohle od toho výrobce koukáte? Dá se tomu věřit?

Tomáš Bartonička:
Tak jak jste zmínil. Já pochopitelně jako vědec mám rád nějaký jasný vědecký design. Tady u těch výstupů, které jste zmiňoval, se zdá, že ten experiment byl proveden relativně správně. Samozřejmě to, že jako jedním z hlavních aktérů je výrobce toho zařízení, nám jako ukazuje, že je tam trošku ten ekonomický zájem, který snadno může jako ty výstupy trošku přitáhnout za vlasy, když to tak řeknu. Čili vzbuzuje to ve mně a měl by asi přirozeně v každém jako nezávislém vědci vzbudit jakousi opatrnost. To si myslím, že je na místě, je to fér. A na druhou stranu, to není jako výčitka, to je prostě tak, že musíme si uvědomit, že kdyby tam nebylo jako to zapojení toho výrobce, tak ten výzkum nemůže probíhat.
Ty technologie, ta technická zařízení, o kterých se bavíme, jsou drahá. Pokud vím, tak jedno takové zařízení stojí statisíce korun. A vybavit takhle celou větrnou farmu, byť jako jenom v rámci nějakého testování, tak to jsou obrovské peníze. Takže ta osvěta je naprosto zásadní v tomhle tom ohledu.
Já tu otázku spíš beru tak, že ten netopýr nám dává mnoho možností, jak se dozvědět i něco o sobě, o vlastní fyziologii savců a prostě o tom, co my jako neumíme jako lidi a ti netopýři to umí. Čili my se o těch detailech můžeme dozvědět víc, když víc o těch zvířatech víme.

Ondřej Doležal:
Tak to musíte perfektně slyšet. Musíte mít perfektní hudební sluch?

Tomáš Bartonička:
Nemusím. A v mém případě to rozhodně neplatí. Tady... ono to nevyznělo, ale v zásadě pracuji s nějakým nástrojem. Já používám technické zařízení, které mě to nahraje, a následně si ten zvuk převádím do grafické podoby. Protože, jak jsem řekl, jsme ti primáti, kteří to vnímají všechno tím zrakem, a rozeznat harmoničnost je dost omezené. Čili ne že to nelze, u netopýrů, u řady druhů jsem se to naučil, čili to se dá, do určité míry. Ale ty nuance, které potřebujete pro tu determinaci, tak to se prostě lidským uchem nedá. Takže používáme software, vizualizaci.

Ondřej Doležal:
Jak probíhá netopýrologický průzkum k větrné elektrárně? Kdy vlastně Česká společnost pro ochranu netopýrů řekne "tady to chlapi postavte"?

Tomáš Bartonička:
Tak jako ve všech ohledech přípravy té stavby, to samozřejmě žádá určitý expertní pohled a a čas. První věc, kterou my uděláme, tak se podíváme do našich databází a podíváme se, jestli na dané lokalitě, která z mnoha jiných, stejně důležitých aspektů je zajímavá pro výstavbu toho stroje, tak se podíváme, jestli tam nemáme výskyt početný výskyt nějakých konfliktních druhů. Jsou to druhy, které víme, že pravidelně kolidují s větrnými elektrárnami, tak už jsem zmínil, že se často ty samičky agregují do nějakých reprodukčních úkrytů. Čili díváme se, jestli v nějakém akčním rádiu, který zase je dán tedy nějakou expertní konsenzuální domluvou, napříč výzkumníky evropskými nebo i celosvětovými, a díváme se, jestli takové lokality nejsou příliš blízko. To je plánované výstavbě. To je vlastně první krok, který uděláme.
No a následuje, řekněme, předvýstavbové šetření terénní, které pokud se ukáže, že tam takové lokality nejsou, jsou relativně konzistentní v čase a jsou to právě druhy, na které bysme si měli dávat pozor, protože víme, že tedy pravidelně kolidují a hynou tam ty netopýři, tak pak takovou výstavbu nedoporučíme. Pokud ty vzdálenosti jsou příliš malé.
To je vlastně první krok, který uděláme. No a následuje řekněme předvýstavbové šetření terénní, které probíhá podle metodik, které jsou standardizované. Mluvíme o otevřených lokalitách, kde tradičně nejsou místa, kde bysme byli schopni netopýry odchytávat. Z toho důvodu je monitorujeme akusticky pomocí takzvaných "bat detektorů". Jsou to dneska často už automaticky pracující zařízení, které někde nainstalujete, strčíte tam nějakou paměťovou kartu, měníte baterky, nějak to zařízení naprogramujete a ono vám v určitém časovém intervalu zaznamená každého netopýra, který proletí na tom daném místě.
Takové detektory se instalují do blízkosti té plánované výstavby a následně tedy provádíme i vlastně manuální měření, kde se s jiným typem detektorů prochází ty atraktivní stanoviště, třeba do vzdálenosti jednoho kilometru, kde by nějaká taková loviště mohla být, nebo i hromadný výskyt mohl být, ale v těch databázích to chybí. To samozřejmě není nemožné.
Toto samozřejmě děláme pravidelně přes tu vegetační sezónu, s ohledem na ty fenologické potřeby toho netopýra. Ať už je to během laktace, čili období péče o mláďata, nebo potom období migrace, kdy to je zvlášť jako důležité, protože se nám do té krajiny právě dostávají, jak už jsem před chvílí zmínil, netopýři, který neznají tu krajinu. Jsou to netopýři, kteří sem přiletí třeba jenom strávit tady tu zimu a právě třeba ten větrný park by je na té migrační trase mohl nemile překvapit.
No a to je všechno vlastně měření ze země. Veřejnost by se samozřejmě mohla zeptat: „No dobře, ale ti netopýři přeci létají ve výškách 100 metrů a víc, a nebo taky právě v těchto výškách se staví ty větrné stroje.“ Ano, na to zase se snažíme reagovat tak, že historicky jsme vypouštěli třeba heliem nebo nějakou směsí s heliem naplněné balóny. To dneska už není úplně nezbytné, protože je to takové, je to samozřejmě nákladnější a je to méně logisticky jako výhodné, ten polonaplněný balón dvoumetrového průměru převážet mezi lokalitami, takže využíváme drony. Nemůžeme využívat leckjaké drony, musíme využívat drony, které jsou větší. Samozřejmě ti piloti dronů mají jako různá omezení daná prostě obecně bezpečnostními pravidly pro ty drony, takže pochopitelně řešíme, kde létat můžeme, do jakých výšek létat můžeme a to se bohužel na té dané lokalitě musí jako projevit. V současnosti teda tam žádná omezení nemáme na těch lokalitách, které společně monitorujeme, taková, která by nám zasáhly do těch metodik, čili můžeme do těch 100 metrů létat.
Dron samozřejmě produkuje nějaký hluk. To znamená, ten hluk není nevýznamný. Je potřeba tu technickou stránku toho dronu upravit. Používámeodhlučněné lopatky, ne že by negenerovaly žádný hluk, ale generují ho méně než standardní lopatky. Musíme využívat drony patřičných velikostí, které prostě se dovedou stabilizovat i za mírného větru, že pracovat třeba s nějakými, nechci říct teď lacinými, ale prostě malými drony, nemusí být úplně jako výhodné, protože samozřejmě pak tam ty nahrávky jsou omezené nebo tam nejsou třeba vůbec žádné, protože ten drobný dron má problémy se i v tom drobné proudění v těch výškách, jo, bavíme se o výškách o 100 100 metrů stabilizovat.
Čili z toho důvodu je potřeba volit i vhodné klimatické podmínky pro ten výzkum, kdy opravdu ti netopýři jako mají potenciál se pohybovat v té krajině. Samozřejmě, když tam půjdu za deště a za velkého větru, tak nejenom že s dronem neodletím, tak tam ani žádný netopýr nebude. Takže to jako biologové samozřejmě víme, že to počasí je určující tady pro ten výzkum.

Ondřej Doležal:
Ještě asi poslední otázka. Jak vnímáte vlastně postup Nvisu, té naší skupiny, vlastně k tomu, k té krajině, vlastně k těm netopýrům, že když vám takhle na vás naházíme několik desítek lokalit a tak dále, tak jak vnímáte naše návrhy větrných elektráren?

Tomáš Bartonička:
Tak za nás je samozřejmě fajn, že můžeme vytvořit nějakou platformu toho vyjádření, toho hodnocení, posouzení té krajiny, vlivu na ty netopýry. Myslím si, že k tomu tedy Česká společnost pro ochranu netopýrů má co říct. V synergii s AOPK ČR nebo Ministerstvem životního prostředí a podobně.
A na druhou stranu, to, co je pro nás jako opravdu atraktivní, tak je těm kolizím předcházet. A to se opravdu dá s použitím těch technologií. Typu ultrazvukové plašičky třeba. Já osobně věřím v potenciál takového zařízení nebo v možnosti adaptovat takové zařízení na ty společenstva středoevropských netopýrů. A byť to třeba nemusí fungovat pokrývat celou tu diverzitu, tak to může pokrývat významnou část té potenciální mortality. A to je za mě prvek, o který se obecně plošně neusiluje. Vůbec už ne v České republice. A z toho důvodu ta spolupráce s Nvisem je minimálně pro mě jako odborníka v tomto úhlu pohledu zajímavá, protože mě samozřejmě zajímá, jestli taková technologie taky pomůže v té ochraně přírody a současně umožní ten rozvoj té lidské společnosti, kterým stejnak půjde.

Ondřej Doležal:
Tak jo, pane Bartoničko, já vám moc děkuju, že jste dojel do naší Jihlavské kancláře a hezký den.

Tomáš Bartonička:
Já taky děkuju za pozvání. A byl to fajn rozhovor. Na shledanou.