Zpět na všechny články

15. Epizoda - S Vladimírem o budoucnosti energetiky a životního prostředí - vodíku

To nejdůležitější z podcastu:

• Vodík je klíčový hlavně pro průmysl, ne jen pro dopravu
  Největším spotřebitelem vodíku je chemický a zpracovatelský průmysl, nikoli osobní auta.
• Rozlišujme vodík obnovitelný a nízkoemisní
  Striktní důraz pouze na „zelený“ vodík brzdí rozvoj technologií a investic – nízkoemisní vodík může výrazně snížit emise už dnes.
• Vodík dává smysl jako nástroj akumulace energie
  Umožňuje ukládat přebytky z větru a slunce a využít je později v průmyslu, teplárenství nebo dopravě.
• Současná evropská regulace je příliš ideologická
  Nastavení dotací a pravidel často ignoruje technickou i ekonomickou realitu a odrazuje investory.
• Masivní vodíkové projekty dnes ekonomicky nevychází
  Vysoké kapitálové náklady elektrolyzérů a nejistá návratnost vedou k rušení projektů napříč Evropou, včetně ČR.
• Přimíchávání vodíku do plynové sítě má malý efekt
  20 % vodíku v plynu znamená jen cca 7 % úspory energie – ekonomicky se to většinou nevyplatí.
• Budoucnost může být v menších, lokálních řešeních
  On-site výroba vodíku, komunitní energetika, průmyslové areály, logistika a manipulační technika.
• Klíčová je vlastní výroba levné elektřiny
  Vodík dává smysl tam, kde je elektřina z vlastních zdrojů (vítr, slunce, bioplyn), nikoli z drahé burzy.
• Nutná je pragmatická cesta, ne nulová ideologie
  Cílem by mělo být snižování emisí, ne iluze okamžité nulové uhlíkovosti.

_______________________________________________________

Celý podcast:

Ondřej Doležal:
Dobrý den, ahoj. Já vás tady vítám u naší patnácté epizody, která bude zaměřena na akumulaci elektřiny a vodík. Jako hosta tady máme pana profesora, doktora přírodních věd, pana Vladimíra Matolína. Dobrý den.

Vladimír Matolín:
Dobrý den.

Ondřej Doležal:
Pan Matolín je jeden z největších odborníků na vodík v této zemi, kdy se ještě za svého působení na Karlově univerzitě podílel na patentech, které vedly ke snížení množství vzácných kovů v elektrolyzérech, a následně tedy přešel do soukromého sektoru. Je to tak?

Vladimír Matolín:
Je to tak.

Ondřej Doležal:
Pane Matolíne, jak se u nás vlastně ten vodík, respektive filozofie vodíku, vyvíjela za posledních třeba deset let?

Vladimír Matolín:
Filozofie vodíku se vyvíjela poměrně dramaticky, protože procházela různými kotrmelci, což je samozřejmě problém, protože predikce toho, jak bude vodík použit v energetickém mixu, je dnes velice obtížná, ne-li nemožná. Neustále se mění pravidla, neustále se mění regulace. Takže obecná odpověď je, že ten vývoj je dnes už i pomalu těžko popsatelný, protože byl poznamenán všelijakými zásahy.

Každopádně to, co je jasné už řekněme 15 let, je to, že vodík jakožto ideální palivo – z mnoha pohledů – je něco, co by se mělo a mohlo stát součástí energetického mixu. Navíc je potřeba si uvědomit, že vždycky, když se bavíme o vodíku, tak se bavíme o vývoji automobilové dopravy. Protože to je téma, které každý novinář rád uchopí, jelikož každý z posluchačů nebo čtenářů má řidičský průkaz, tudíž je víceméně odborník, zajímá ho to a neustále se řeší mobilita. Což je také hodně zavádějící, protože nejvíc vodíku spotřebuje průmysl. Vodík je velice důležitá komodita pro spoustu odvětví v chemickém průmyslu a bez něj to prostě nejde.

No a samozřejmě se ví – protože jinak se to nedělá – že výroba vodíku je nejlevnější ze zemního plynu. To znamená, že při té výrobě vodíku vznikají skleníkové plyny, které, jak se také už ví, jsou svým způsobem zodpovědné za klimatické problémy globálně.

Ondřej Doležal:
Tím se pomalu dostáváme k té ideologii, že vlastně vodík má dnes pomalu víc barev, než je barev v duze. Jaké všechny barvy vodíku existují a na základě čeho je to stanovené?

Vladimír Matolín:
Ono od těch barev se snad trochu odchází, protože to přestává být přehledné. Důležité je dnes mluvit o obnovitelném vodíku a o vodíku. Takže ten obnovitelný vodík je vlastně vodík, který vznikne z energie z obnovitelných zdrojů. A je to ten vodík, který přispívá k dekarbonizaci, což je dnes velká snaha – dekarbonizace průmyslu a všech procesů, které jsou okolo nás. Ve své podstatě by to mělo mít pozitivní vliv na vývoj klimatu.

Ale samozřejmě, obnovitelné zdroje, takové ty "správné" obnovitelné zdroje, u kterých není diskuse, jestli jsou nebo nejsou, jsou samozřejmě vítr, slunce, vodní energie, případně nějaká geotermální. To je opravdu ta energie, která je k dispozici z těchto takzvaně obnovitelných zdrojů.

Ondřej Doležal:
A to je tedy potom zelený vodík, tohleto v té terminologii?

Vladimír Matolín:
To je zelený, ano. To je ten, kterému se říká zelený vodík. Potom samozřejmě nastává střet mezi ideologickými pohledy na to, jak vodík vyrábět nebo ne. Protože nejzajímavější je možná diskuse o výrobě vodíku z energie z jádra. Protože v podstatě jaderná elektrárna neprodukuje, nespaluje fosilní palivo, to znamená neemituje CO2 a jiné sloučeniny uhlíku do ovzduší. Takže z tohoto pohledu by se dalo říct – a je to i to, co razí i Česká republika – že vodík, který bude vyrobený z energie, která je jaderná, tak ten bude také přispívat k ochraně klimatu, řeknu-li to jednoduše.

No ale tady už se dostáváme do střetu s odpůrci jádra, kteří vlastně nechtějí o rozvoji jaderné energie vůbec slyšet, a ti se to zase snaží torpédovat, protože jim vadí to jádro jako takové.

Ondřej Doležal:
Ono je to stejně asi složité s tím jádrem, že jo. Protože když si vezmeme, že v rámci České republiky chceme vypnout uhelné elektrárny, které vytváří 47 % výroby elektřiny, do toho nás čeká transformace teplárenství, kdy vlastně 40 % domácností vytápí zemním plynem, 40 % domácností dálkovými teplovody (kde zase půlka z toho je zemní plyn, druhá půlka je uhlí), tak ještě do toho v uvozovkách dávat kapacitu na vodík jadernou, tak by znamenalo, že Česká republika by musela namísto dvou stávajících bloků postavit nejméně 17 bloků.

Vladimír Matolín:
No, ano, určitě vyrábět vodík a postavit jadernou elektrárnu kvůli výrobě vodíku asi skutečně nedává smysl. Já to chápu tak, nejsem energetik, že v té síti jsou velké přebytky podle toho, jaký je odběr. Ta regulace je obtížná. Teď v tom ještě vítr a slunce dělají další chaos, protože ty si dodávají energii, kdy chce příroda, ne kdy chceme my. Takže já to chápu tak, že tam jsou jakoby přebytky energie, poměrně velké, které se dají uložit do vodíku. A v tomto to dává veliký smysl, protože na vodík se musíme dívat taky jako na médium, které slouží k ukládání energie. Protože když vyrobím vodík, tak ho mohu potom nějakým způsobem použít a třeba ho spálit nebo použít v palivových článcích.

Ondřej Doležal:
Vlastně ten vodík z našeho pohledu jako Nvisu dává obrovský smysl právě z hlediska akumulace a dalšího využití té energie. Protože je jasné, že s ohledem na tu snahu o dekarbonizaci – a to nejen budov a celkové energetiky – tak pokud by veškerá doprava měla jít čistě do elektřiny, do elektromobilů, tak v zásadě ta soustava nejde vybudovat a tu elektřinu nebude možné v takovém množství prostě převádět. A v zásadě nemůžeme kompletně zemní plyn, uhlí, naftu a benzín koncentrovat jenom do elektřiny.

Vladimír Matolín:
No a tady se dostáváme podle mě k velkému problému, který teď vybublává stále více na povrch, a to je, jak vlastně vznikl Green Deal. Green Deal, to je výborná myšlenka, je to cesta k dekarbonizaci a je to cesta vlastně k ochraně klimatu, ke snížení emisí skleníkových plynů. První problém je ten, že pokud k tomu nepřistoupí většina znečišťovatelů na planetě, tak to nedává smysl, protože znečištění je globální, je to globální problém.

Teď, když se podíváme na to, jak se k tomu staví Spojené státy, které vlastně odcházejí za Trumpova vedení od té udržitelnosti, tak se dostáváme do situace, že vlastně Evropa je na to sama. Která sama produkuje někde 9 % emisí a zbytek těch 91 % si vyrábí, kdo chce, kde chce. Takže tam vlastně máme jeden problém.

Další problém je ten, že my – vlastně Evropa nebo vůbec ta bruselská byrokracie – ta prostě říká: „Ano, pro nás jediné, co přichází v úvahu, je uhlíkově neutrální výroba, to znamená žádný uhlík.“ Ale na druhé straně my víme, že nikdy se nezbavíme emisí skleníkových plynů. To znamená, že kdybychom mohli vlastně použít vodík nízkouhlíkatý, tak už je to poměrně velká úspora a je to cesta mnohem rozumnější k dosažení aspoň nějakých cílů. Pokud vůbec má smysl ty cíle dosahovat, když na to kašle celý svět.

Ondřej Doležal:
Co to znamená nízkouhlíkatý vodík?

Vladimír Matolín:
No tak je to vlastně vodík, kde nějakým způsobem vstupuje do té výroby i fosilní palivo nebo něco, kde vlastně ty skleníkové plyny vznikají. Možná takový pěkný příklad – já jsem se bavil na jednom veletrhu s výrobci kamionů. A oni dneska hodně pracují na tom, že ten kamion vlastně může jezdit, když se upraví ten diesel, tak on může jet vlastně na vodík. A problém je ten, že aby to auto opravdu bylo efektivní a aby nastartovalo, tak ono má velikou nádrž na vodík a malou nádrž na naftu. Protože tu naftu potřebuje na rozjezd, na ohřátí motoru. Udělat to čistě na vodík je technologicky možné, ale je to technologicky obtížné, mi vysvětlovali výrobci.

A tohleto pro Evropskou komisi je nepřijatelné. Protože tam vy s prominutím použijete tam jednoho velkého panáka nafty, a to už je špatně. Přestože to auto 90 % své jízdy pojede na vodík a ušetří řekněme 90 % emisí. Ale na to peníze nedají, protože vlastně je to dnes otázka jakési zelené ideologie, která vede až k takovému fundamentalismu, kdy se už neposlouchají názory odborníků, neposlouchá se to, co se nám nelíbí, poslouchá se jenom to, co se nám líbí. A vlastně začíná se razit jakoby dobro proti zájmům celé populace, proti zájmům toho, aby fungovaly firmy tak, jak mají, aby se nezatěžovaly.

A dostáváme se vlastně k tomu, jako ke každému fundamentalismu, kterých historicky máme spoustu příkladů, o kterých víme, že jsou špatné a že špatně dopadly. Ideologie vítězí nad zdravým rozumem. A ještě to vede k tomu, že samozřejmě, jak se teď objevuje kritika, že ten Green Deal je špatně nastavený, tak okamžitě politici, kteří předtím byli pro Green Deal, tak teď se otočí a říkají, že to je celé blbě a že Green Deal je celý nesmysl.

Ondřej Doležal:
No, u nás se děje to, že ti politici, kteří to schválili ještě relativně před necelým třičtvrtěrokem, tak dneska jsou aktivními bojovníky proti Green Dealu, jo.

Vladimír Matolín:
Ano, protože oni samozřejmě říkají to, co si myslí, že jejich voliči chtějí slyšet. Existuje někde nějaká střední cesta. Protože my si musíme uvědomit, že když půjdeme rozumnou cestou – to znamená, budeme podporovat rozvoj rozumně těch nízkoemisních zdrojů – tak to vede k novým technologiím, k vytváření i nových pracovních míst, vytváření nových oborů. Ale v okamžiku, kdy si řekneme: „Ne, tohle je blbě, tohle je špatně, tam to není bezuhlíkaté, do toho peníze nedáme,“ no tak celý ten sektor tím trpí. Protože my víme ze všech případů průmyslové výroby, že teprve nárůst výroby nějakého zboží a nárůst konkurence zároveň vede ke snížení cen.

Tak my si můžeme teď říkat: „Ano, ono je to strašně drahé, elektrolýza je drahá, vodík je drahý.“ Ale nic neděláme pro to, aby se podpořil aspoň rozvoj těch technologií, i když třeba nebudou úplně od začátku stoprocentně bezuhlíkaté.

Ondřej Doležal:
To je to, co vlastně na tom vnímám, jo. Že když si třeba vezmeme klasické auto na LPG, které tady... dneska benzín kdekdo je schopen předělat na LPG. Najednou vlastně z hlediska dříve silniční daně, která se tedy dneska už neplatí, tak to bylo považováno za lépe nebo více ekologické auto. A vlastně tohleto s tím vodíkem nedává vůbec žádný smysl, že jo. Obzvlášť s ohledem třeba na elektromobilitu, kdy vlastně když to vezmeme do důsledku, tak ty těžké kovy těží támhle děti někde v Kongu, rve se do země čpavěk, potom se to bůhvíjakým způsobem čistí, převáží se to sem a tady se to nabíjí elektřinou z počerady (uhelná elektrárna), jo.

Vladimír Matolín:
Ano, ale to je přesně ten problém. Protože my tady jsme nastavili podmínky pro vodík, které jsou absolutně nesrovnatelné s podmínkami pro elektromobilitu. U vodíku vám vadí, že je to nízkoemisní technologie, ale u aut ne. Protože elektroauto, které jezdí na elektřinu, která má v energetickém mixu 47 % uhelných elektráren, tak to rozhodně není bezuhlíkaté, že jo. To je sice pěkná technologie ve městě, kde je velká koncentrace aut a tak, ale tam vlastně ty dotace do toho jdou.

Ondřej Doležal:
Ona ta infrastruktura vodíku, respektive celá ta paleta možností využití vodíku, je vlastně neuvěřitelná. Mluvili jsme o tom, že se vodík používá v průmyslu při výrobě hnojiv a tak dále, kdy 42 % výroby celkového čpavku je dneska vyráběno z vodíku, ale z uhlí. Evropská unie to chce do pěti let – šibeniční termín samozřejmě – tak kompletně zelený a tak dále. Ale vlastně investoři od toho vodíku upouštějí. A my to sami vidíme, protože teď byla nějaká dotace ohledně vodíkových plniček a nějaké věci, ale vlastně to ekonomicky selhává. Proč to z vašeho pohledu vlastně nedává smysl? Protože třeba teď proběhla aukce od Evropské vodíkové banky, v podstatě všechno to vyhráli Španělé a Holanďané, kdy vlastně rozvoj vodíku dejme tomu lineárně nebo rovnoměrně po té Evropě se nám v té Evropě taky ztrácí. Kde budeme v tomhle rámci Evropské unie třeba za pět let?

Vladimír Matolín:
Doufám, že nebudeme v situaci, kterou bych popsal jedním jadrným českým slovem. Buďme optimisti, aspoň trošku. Ano, ty aukce ve své podstatě jdou na ruku pouze některým zemím. A ty, jak jsem o tom slyšel, ty vlastně v tom Evropském parlamentu a v Evropské komisi mají velký vliv a bojují za to, aby to bylo přesně takto. Protože oni by rádi ten vodík vyráběli a případně by ho posílali potrubím po celé Evropě. Ta myšlenka není špatná, ale opět: kdo to zaplatí? Kdo vlastně zařídí... Protože tady my v tom celém problému, který tady je... sice Evropská komise něco vymýšlí, ale na konci jsou soukromí investoři, kteří to musí zafinancovat. Oni třeba dostanou dotaci, ale jestliže ta dotace je nastavená velmi nevýhodně, tak ti investoři do toho nejdou.

My se dneska podíváme, jaká je situace, že mnoho velkých projektů vodíkových, včetně projektů v České republice, jde k ledu. Protože jenom blázen by za těch podmínek, které jsou nastaveny, do toho šel. A teď ať mi někdo vysvětlí, jak je možný, a to se dostáváme k tomu, že vlastně ti jakoby autoři tady těch krásných myšlenek, ti to nevěděli, že to je nereálné? To je stejné, jako když někdo řekne – Evropská komise – „Dobře, tak my budeme vyrábět pouze bezuhlíkatý čpavěk za několik let.“ Ale co to je „my“? Kdo to bude vyrábět? Kdo to zafinancuje? Evropská unie ne, ta to nezafinancuje. Ta vám maximálně na to dá nějakou dotaci.

Ale v okamžiku, kdy i já, třeba – já jsem malý podnikatel, ale je to stejný – já když dostanu dotaci a mám třeba 40 % spoluúčasti a ta věc by stála 100 milionů, tak do toho musím dát 40 milionů. A jestliže já nemám jistotu, že za pět let to celé nekrachne, protože to nebude udržitelné... No tak nemám jistotu, že nepřijdu o 40 milionů a ta dotace je mi úplně na nic.

Ondřej Doležal:
To taky, no. My co se týče vlastně vodíku, tak my jsme se potkali už zhruba před rokem na základě vyvolání schůzky s naším Václavem Markem z představenstva dozorčí rady, kdy teda Václav se netají tím, že ve vodíku vidí obrovskou budoucnost. Ale tak jak my to vlastně počítáme, tak celkové využití vodíku musí dávat smysl vlastně od začátku. A pokud si to využití vodíku nevymyslíte do nějaké větší míry sám, tak ten byznys fakt padá. Protože ty náklady na to jsou prostě obrovské.

A třeba ve srovnání s tou větrnou energetikou, kdy ukládání elektřiny bude prostě obrovské téma, tak my to zase máme navázaný k těm bioplynovým stanicím, kdy vlastně tam bychom míchali vodík s oxidem uhličitým. A teď, tak jak se plánuje vlastně předělat ty teplárny na zemní plyn lomeno vodík a tak dále, tak častokrát slyšíme, že se vlastně budou využívat trubky plynovodní sítě. Že se vlastně zemní plyn nahradí vodíkem a vlastně všechno se to předělá na vodík a bude to perfektní. Jak tohleto vnímáte? Obzvlášť s ohledem na přidávání vodíku do zemního plynu, protože víme, že vodík má menší výhřevnost, takže takové ty úvahy „budu vyrábět vodík a tlačit to do sítě“ vlastně znamená, že prodělávám peníze od prvního momentu, kdy tohle začnu dělat.

Vladimír Matolín:
No, to je tak. Protože když bychom zůstali u blendu (směsi), řekněme 20 % max vodíku do zemního plynu, a přepočítáte to z hlediska výhřevnosti, tak se vlastně dostanete z hlediska té energie na nějakých 7 %. To není 20 % úspora zemního plynu, to je 7 % úspora zemního plynu. No a když si řeknete: 7 % úspora zemního plynu plus ty investice do toho a podobně, tak to vůbec nedává smysl. Podle mého názoru. Samozřejmě někteří neradi by to slyšeli, tohle, ale já jsem si to počítal. Jsem měl zákazníka, to byla velká pekárna průmyslová, chtěli dělat blend. Takže vlastně já jsem do té doby sám – protože zase jak říkám, ta energetika není úplně můj obor, já dělám elektrolyzéry – tak jsem říkal: „Jo, OK, tak 20 % dobrý.“ Ale potom, když vlastně jsme začali počítat pro toho zákazníka, no tak nám vyšlo, že logicky ne, že to není 20, ale 7. No a ta investice kapitálově se mu absolutně nemůže vyplatit. Prostě vůbec ne.

Ondřej: No, my jsme taky počítali, kolik váží molekula vodíku.

Vladimír Matolín:
No právě. A ta výhřevnost. Takže myšlenka, že by se vyráběl vodík v oblastech, kde ta výroba je levná, a přijel by trubkami... Ta myšlenka, že bychom nekupovali vodík, kdyby byl levný, to je dobrá. Tak naftu taky kupujeme, že jo, kupujeme, kde co, tak proč bysme nekupovali vodík, kdyby byl levný? Ta myšlenka je dobrá, ale opět si myslím, že tady opět někdo nedomyslel, kdo zaplatí a dá tu záruku těm investorům, že když nainvestujou miliardy eur do trubek, že ten vodík budou mít. Že ty zdroje vlastně budou pro tu výrobu vodíku. A kdo postaví ty zdroje obrovské, protože to se nedá udělat ze dne na den. A když nebudou mít jistotu, že budou ty trubky... Tak se opět dostáváme k problému jako u té mobility, ke slepice a vejce. A do toho prostě nikdo nepůjde, podle mého názoru. To prostě nedává vůbec smysl. To jsou jako krásné myšlenky.

Je tady zajímavá věc, hodně se bavím s panem ředitelem Chart Feroxu o kapalném vodíku. Kapalný vodík, tam se bere jako že to vůbec energeticky nedává smysl, ale není to tak úplně jisté. Protože minimálně ze začátku se v kapalině dá převézt na velkou vzdálenost velké množství energie. To znamená, že tady by vlastně nemusel být opravdu ten problém... jenom si vezměte, když naplníte ty trubky, co vodíku skončí v těch rourách, který mají tisíce kilometrů a já nevím jaký průměr a tlak 45 barů nebo kolik. To je prostě neskutečné množství vodíku.

Takže jestliže v místě, kde je energie levná – ať větrná nebo sluneční – tak i ten zkapalňovač bude mít relativně levný provoz. Protože v tom místě, kde se ten vodík bude zkapalňovat, je levná energie, bude zelená z obnovitelných zdrojů, bude se vyrábět vodík a ten vodík se převeze. A když ho přivezete řekněme do České republiky, kde ty podmínky opravdu nejsou dobré pro to, abychom vyráběli vodík levně...

Ondřej Doležal:
Máme drahou elektřinu...

Vladimír Matolín:
Máme drahou elektřinu, moc tady nefouká, soláry taky máte třetinu roku vám to v podstatě neběží, se dá říct. Vy když ho dovezete, tak vlastně ten kapalný vodík se už jenom v odpařovačích zplyňuje. Vy nepotřebujete už další nákladnou infrastrukturu, protože i to můžete převézt na plyn stlačený. Nepotřebujete kompresor. A můžete to potom dál rozvážet jako v podobě stlačeného vodíku. Protože když rozvážíte stlačený vodík, tak abyste neměli takovýhle zdroj, tak musíte mít zase velice náročné kompresory.

Takže tady vlastně ta cesta, než by se zprovoznily ty velké trubky dlouhé, ta tady nějaká je. Ale o tom z nějakého důvodu se prostě jako neuvažuje, že by to bylo. Ale zase elektrolyzér je drahý, opět to musí někdo zaplatit.

Ondřej Doležal:
Pane profesore, zeptám se vás. Já od těch plynařů častokrát slyším, že vlastně nahradit ten zemní plyn v těch trubkách vodíkem je v zásadě jako nonsens. Kvůli tomu, že ty trubky jsou staré, mnohdy že tam vlastně ta trubka už ani není, že tam vlastně zůstalo asi nejspíš jen to opláštění. A že jakmile tam začneme hrnout vodík, kterej notabene má velmi malé molekuly oproti zemnímu plynu, takže vlastně budou obrovské ztráty v té samotné síti.

Vladimír Matolín:
No, já si myslím, že nikdo neví, co by nás čekalo doopravdy. A to je přesně zase to – ten investor prostě nechce mít nejistotu, ten potřebuje mít jistotu. Ten musí mít jistotu, že to bude fungovat. A ta jistota tady není. Zrovna u té kapaliny ta jistota je. Tam se dá spočítat ten náklad. Jak to vyjde, samozřejmě nevím úplně přesně, ale zdá se, že podle toho, co jsem o tom slyšel jako z Chart Feroxu, to nevychází tak špatně. Nakonec máme tady české investory, kteří byli vlastně v Americe, kteří vozili vodík z Tennessee do Kalifornie zkapalněný a dávalo jim to smysl, přestože to bylo přes 2000 kilometrů, a plnili tím auta v Kalifornii.

Takže tady prostě já mám problém, že celý je to, že tady je prostě lobbing, že to tady potkává prostě spousta nešvarů. To, že vlastně jsou tady lobbisté, neposlouchají se ekonomové, nemluví se vlastně s těmi velkými podnikateli, razí se ty cesty nesmyslně bez nějakého, aby to bylo rozmyšlené. A chce se nařizovat něco, co vlastně nakonec ta komise stejně nemůže prosadit. Jak vy můžete prosadit, že nebudou jezdit auta na spalovací motory, když nebude infrastruktura na elektrická auta a když ti řidiči to nebudou chtít? To se těžko prostě... jako jak jim to se přikáže?

Ondřej Doležal:
Ono s ohledem na ty emisní povolenky v rámci ETS 2, což je teda už schválený na všech úrovních, tak se vlastně počítá s tím... nebo ty prvotní náznaky ukazují, že benzín i nafta zdraží o 5 až 15 korun na litr. Takže se počítá se zřízením klimatického fondu, kde vlastně budou miliardy korun na pokrytí energetické a dopravní chudoby, aby se zajišťovala veřejná doprava a tak dál. Čímž vlastně se zase možná zpátky dostáváme k tomu vodíku. Protože pokud by tahle doprava byla naftovo-vodíková, tak snížíme poměrně zajímavé množství emisí za poměrně malých nákladů.

Vladimír Matolín:
Ano, my ho musíme snižovat. Ne se snažit mít nulu.

Ondřej Doležal:
Ale pokud vlastně vidíme třeba autobusy vodíkové, jako čistě vodíkové, tak zase vidíme to, že spousta i velkých měst, třeba francouzských, tak od těch vodíkových autobusů spíše ustupují kvůli poruchovosti a kvůli tomu, že ty technologie nejsou úplně tak vepředu, jako třeba ty jiné, byť bychom stejně omezili emise o 80 %.

Vladimír Matolín:
Ano, protože ten sektor je malý. Ty investice do toho se nevyplácejí dneska. A to znamená, že palivové články jsou prostě drahé. Když se podíváte třeba na Department of Energy, což je americké ministerstvo energetiky... Já jsem se dřív zabýval palivovými články, než jsem přešel k elektrolýze. Tak byly publikovány úžasné grafy, jak se sníží třeba od roku 2015 do roku 2022, jak se o kolik procent se sníží cena palivových článků a tím vlastně kapitálové náklady na výrobu vodíkových vozidel. No, takže uběhlo těch nějakých třeba 7 let – ty grafy se dají dohledat – a zjistíte, že realita je úplně jiná. Ta cena se nesnížila, ta ona se zvýšila. Cena elektrolyzérů, všeho. Takže protože proč? Protože vlastně nedošlo k masivnímu rozvoji. Snížení ceny jakéhokoliv výrobku souvisí s tím, jak moc se to vyrábí, jak moc se potom hledají třeba cesty ke snížení nebo k náhradě těch platinových kovů, které to prodražují, a jak funguje konkurence. Protože když po něčem je poptávka, vezměte si solární panely. Veliký boom a cena solárních panelů jako klesla neuvěřitelným způsobem. Samozřejmě, jestliže dneska vyrábí dvě firmy nebo tři, prostě málo, vodíkové autobusy a ještě v malých sériích, tak se nikdo nemůže divit, že je to drahé a že je to poruchové.

Ondřej Doležal:
No je to tak. Pane profesore, poslední věc, co se týče Evropské unie. Potom se zkusíme dostat do toho našeho krásného českého rybníčku. Když jsme se bavili o té Evropské vodíkové bance, tak vlastně ten původní předpoklad na ten dotační titul v rámci aukcí byl, že vlastně jedno kilo vodíku bude dotovaný zhruba třemi eury. A skončilo to tak, že Španělé a Holanďané tam dali cenu 0,40 euro za kilo. Čímž v podstatě podtrhli úplně všechny. A v rámci těchto států potom dochází vlastně k tomu, že tak jak tam mají levnou elektřinu, tak logicky budou mít levný vodík. Kdežto třeba naše kilo vodíku v rámci České republiky – jsme se bavili ještě předtím, než jsme začali nahrávat – že by vycházelo zhruba na 10 euro, kdežto v tom Španělsku třeba 4 eura. S ohledem na nízkou cenu elektřiny.

Vladimír Matolín:
Čtyři eura ano, 4 eura ještě si umím představit. Ale to, co já jsem – protože občas to nabízíme nebo se na nás někdo obrací – vy se nedostanete nikdy pod kapitálové náklady. Dobře, OPEX se vám sníží, dobře, super, elektřina je levná. Ale přenos energie už zase tak moc levný není a bude ta cena vzrůstat. Takže i tam jako se pohybujeme trochu na tenkém ledě.

Ale ty kapitálové náklady z důvodů, které jsem vysvětlil, jsou vysoké. Takže vy když spočítáte, tak na konci vy vezmete životnost elektrolyzéru...

Ondřej Doležal:
To je zhruba nějakých 15 000 hodin, že jo, zhruba?

Vladimír Matolín:
To je taky dost jako legrační, protože u těch PEM se asi dá dojít na 35 000. A já, jak to sleduju, tak najednou k mému úžasu jsem zjistil, že nastal obrovský technologický pokrok z roku na rok. Přestože je to zrovna parketa, kterou se zabývám. Protože najednou všichni výrobci začali psát 80 000. Protože někdo dal 80 000 a těm ostatním nezbývá nic, než psát taky 80 000, jo. Což je totální "hausnumero", protože to je 15 let nebo prostě to nikdo neví. Já pak můžu napsat klidně 100 000 hodin, jo, protože v tý době už v byznysu nebudu nebo prostě všecko bude jinak.

No, ale takže životnost záleží na způsobu provozu. Takže možná, že se tím myslí, že když to vypnu a nebudu provozovat, tak se dostanu skutečně na dlouhou životnost, to fakt jako nevím.

Ale takže když si vezmeme reálné ceny, a ty ceny jsou reálné, když si vezmeme reálné ceny elektrolyzérů, tak si spočítáte vlastně, kolik vám tam dělá CAPEX v té ceně, dáte tam životnost, dáte množství vyrobného vodíku a zjistíte, že jste na pěti eurech a ještě jste nic nevyrobil, žádný vodík. Takže podle mě tady zase jaksi nastoupili ti plánovači, kteří vidí ty krásné tabulky, jak během těch let budou klesat ceny elektrolyzérů, a to vlastně zakomponovali do těch cen. Protože prostě věří tomu, že někde mám křivku, která mi klesá a která mi řekne, že za pět let budeme na poloviční ceně v kapitálových nákladech. Ale zkušenost ze všech těhle těch predikcí, které vznikají už dlouho, je taková, že se to nestane.

Ondřej Doležal:
No, je to vědecký... Náš Václav říká, že to je horoskopický výklad na vědecké bázi, takovéhle odhady.

Vladimír Matolín:
Ano, ano. Vy máte, vy děláte přesné výpočty ceny vodíku z čísel, která někdo vyvěštil z křišťálové koule.

Ondřej Doležal:
Pěkný. Tak, když se teda dostaneme do České republiky. Plány a energetická koncepce počítaly s velkolepými čísly, co se týče vodíku. Kdy když to srovnáme třeba s minulým rokem, tak když vezmeme plán a reálné elektrolyzéry uvedené do provozu, tak se dostáváme na jednotky procent plnění plánu energetické koncepce. Jak tohleto vlastně je a kde se to má vlastně zastavit? Protože třeba v rámci plniček do aut, tak víme, že jedna je v Ostravě, ta je soukromá, jedna je v Praze. A když dneska kdokoliv uvažuje o koupi třeba vodíkového auta, které teda jsou, byť v malém množství, tak v zásadě to není jakkoliv reálný tohleto udržet. Ale přitom v rámci Evropské unie tak snad jsme zavázáni k tomu, že po každých 150 kilometrech bude nějaká vodíková plnička, aby ta infrastruktura rostla.

Vladimír Matolín:
Ano, to je pravda, taková koncepce tady je. A dneska je jasné, že se nikdy nesplní. Pokud se nestane zázrak a pokud se k tomu nepřistoupí nějakým způsobem, tak se nikdy nenaplní. A když si vezmu, že máme před volbami a politici, kteří podepsali i balíček, že jo, prostě a všecko teďka, co byl ten Fit for 55 slavný, tak ty dneska tvrdí, že Green Deal je mrtvý. No tak jako prostě nevím, jak to bude s tím, k čemu jsme se zavázali. Protože to je jako totální chaos tady tohleto.

A myslím si, že by byla jednoduchá cesta, jak toho dosáhnout. Ale bohužel tady zase narážíme na problém těch regulací bruselských. Protože kdybychom řekli – a někdo mi říkal, že ve Spojených státech to takhle funguje – postavím plničku a dostanu na ni prostě nějakou dotaci, aby byla plnička. A nebudu řešit, jaký vodík tam použiju. V první fázi, řekněme. Tak to pak dává smysl. Ano, protože my se dostaneme do podobné situace jako s elektromobilitou. My postavíme stojany nabíjecí a neřešíme, jaký původ má ta elektřina, která tam teče. A nějakým způsobem to funguje, jdou do toho velké peníze.

Tak sakra, proč není možné udělat to samé s těmi plničkami na vodík? Postavím plničku, aby byla vodíková auta, pořád to bude méně emisní než diesely, které prostě jezdí, to tím se ušetří rozhodně. Protože i když bude ten vodík ze zemního plynu, tak bude ze zemního plynu, ale prostě diesel je diesel. A potom řekněme nastavím nějaké dotace na to, když budu používat vodík... postavím si k tomu teda ten solární park. Ale dneska princip adicionality vám to neumožňuje, vy musíte prostě postavit rovnou solární park k tomu a ani ten vám nepomůže, protože v zimě vám nic nedává.

Takže to je prostě celý úplně, popravdě řečeno, na hlavu. Kdybych mohl postavit plničku, dostal na ni dotaci a bylo jedno, na který vodík to bude, tak budeme mít síť plniček a můžeme postupně zavádět do těch plniček zelený vodík. A problém bude vyřešený. V okamžiku, kdy máme princip adicionality, máme problém geografický, že my nemůžeme ani si nasmlouvat tu elektřinu pro tu výrobu jinde. Elektrolyzér musí být ne starší než 3 roky, aby se vlastně postavil jakoby zároveň. No tak prostě tady žádné plničky nikdy nebudou, ať si slibuje, kdo chce, co chce, prostě nebudou. Za těchto podmínek nebudou.

Ondřej Doležal:
Ono vlastně tohleto jsme se přímo dostali k těm německým plánům na výrobu vodíku a celkovým přebytkům elektřiny. Kdy vlastně spousta politiků dneska říká, že ten nedostatek elektřiny, který u nás bude vznikat, takže dovezeme levnou elektřinu z Německa. Původně se teda ještě říkalo ze Švédska, ale Švédové vlastně to propojení s evropskou soustavou zastavili, takže jejich přebytky do Evropy proudit nebudou. A právě s ohledem na ty přebytky elektřiny v Německu, tak bývalý generální ředitel ČEZu pan Míl už vlastně říkal, že německé přebytky nebudou, protože německé přebytky budou končit v německém vodíku. Němci v tom vodíku do toho docela šlapou?

Vladimír Matolín:
No tak ano, protože oni tu energii mají levnější. To znamená... a dostáváme se k tomu, že zase, co mně dává smysl, je: dobře, nedovážejte elektřinu, ale dobře, nechte, dovážíme levný vodík, když ho někdo vyrobí. Proč máme vozit z Ameriky – no z Ruska už vůbec teďka naštěstí – ale z Ameriky nebo z Emirátů nebo odněkud fosilní palivo, když bychom mohli vozit vodík z Německa? No proč ne, že jo. Jako proč ne?

Ale problém s tou levnou elektřinou, tam já myslím, že opět se ukazuje, že jaksi naši plánovači úplně to nedomysleli všecko dobře. Protože vemte si, jaký je problém v Holandsku teďka. To se teď vám vlastně čekáte na připojení zdrojů, protože prostě ta síť je v takovém stavu, je nevybalancovaná, nejsou dostatečné úložné kapacity. Například proto, že není možné, nejsou kapacity na výrobu vodíku a potažmo čpavku. Tak prostě, nebo si vemte blackout ve Španělsku, kde se mlží politicky, aby vlastně nikdo neví, co se stalo. Tři dny potom, co si trhali Španělé triko, že jsou země, která má poprvé dosáhla stoprocentní výroby z obnovitelných zdrojů energie, a pak jim to spadlo.

Takže to není tak jednoduché. Vy ke každému zdroji typu větrná turbína nebo solární park musíte vybudovat pro balancování té kapacity, musíte vybudovat úložiště energie. A baterky jako takové prostě si myslím, že to taky nejsou levné a se všemi problémy, které tam jsou. Baterie super, ale v těchhle kapacitách vybudovat baterie já si myslím, že jako je nereálné.

Ondřej Doležal:
Tak, tak to vidíme, že jo. Dneska každý chce dělat služby výkonové rovnováhy a každá dneska fabrika usiluje, nebo měla by možná usilovat o to, aby nějakou baterii mělo, kvůli právě špičkám, že jo, a celkovému chodu ceny té elektřiny v rámci dne. Kdy mezi jedenáctou a pátou je elektřina, ještě vám za to platí, a ráno za ni platíte 3500 korun a v 11 už vám za to platěj. No je to, je to takové jako zajímavé. To je jasný.

Pane profesore, já jsem se ještě chtěl pobavit, respektive zeptat se na jednu věc a úplně dokonale jsem to spolknul. Je něco, co byste nám závěrem ještě chtěl říci v rámci vaší...

Vladimír Matolín:
No, ano, já bych k tomu trochu si udělal propagandu teďka tomu, o co my se snažíme jako firma Leancat nebo Linked Electrolysers. Protože tady se my se pořád bavíme o té velké energetice, když se bavíme o vodíku. Ale my třeba jakoby jdeme do segmentu malých elektrolyzérů. Dneska výrobci elektrolyzérů všichni se posunuli do oblastí nejméně megawatt, nejlépe několik megawatt. Teďka samozřejmě si zoufají, protože prostě odbyt z důvodů, které jsme tady obšírně popsali, pro tyhle elektrolyzéry není.

A my teda zůstáváme v té oblasti elektrolyzérů menších, protože je poměrně hodně míst, kde vy můžete vyrábět jakoby on-site, to znamená na místě vodík, který bude na místě spotřeby. To je právě v případě menších firem, je to v případě nějaké komunitní energetiky. Řekněme firmy, které potřebují vodík ke svému provozu, protože třeba vyrábějí ušlechtilé materiály nějaké a podobně. Anebo mají nainstalované kapacity, bavíme se s farmáři ze Skotska, kteří mají nevyužité kapacity turbín a hledají cestu, jak vlastně tu energii použít například pro vlastní výrobu hnojiv. Nebo pro to, aby měli případně traktory na palivové články.

Jsou tady, je velice zajímavý segment, to je manipulační technika. Vlastně parky, kde vy máte poměrně jednoduše, relativně jednoduše koupíte vlastně ty vysokozdvižné vozíky nebo vůbec manipulační techniku na vodík. Protože vlastně ty výrobci palivových článků, třeba Toyota, pro manipulační techniku, oni vlastně nahradí ten prostor, kde je trakční baterie nějaká velká, nahradí vlastně palivovým článkem s tím vším jakoby, co je okolo, s nějakou malou nádobou na vodík a mohou jezdit na vodík. Obrovská výhoda je, že nepotřebují síť celostátní plnicích stanic, protože mají v tom svém logistickém areálu několik, třeba tři výdejní stojany, čili mají to tam jako rozptýlené, viděl jsem to třeba, navštívil jsem takový park ve Spojených státech.

A čili tady těch aplikací je hodně. Je to opomíjený sektor, že všichni se baví o té velké energetice, která prostě naráží na ty limity, o kterých se tady bavíme od začátku. A my děláme modulární elektrolyzéry, to znamená my jsme schopni udělat elektrolyzér ve velikosti, která odpovídá požadavkům zákazníka. A zase je tady cesta, sice dobře, řekne se "dobře, tak 200 kW není žádná elektrolýza dneska z hlediska těch megawatt", ale pokud jich postavíte hodně, tak to nějakým způsobem prostě fungovat bude.

Je potřeba pro ten vodík dneska v té situaci, která je teda jako neradostná z hlediska těch dotací a všeho, je potřeba jít do segmentů, kde i za těchto podmínek se vyplatí vodík vyrábět a spotřebovávat na místě. Takže tady bych zase v tomhle já jsem tak nějak jako trochu optimista. Opět tady zase chybí samozřejmě jakoby dotační tituly. K tomu já musím říct, že možná posluchači řeknou: "No jo, dotace, ty křiví trh, to je špatně." Ano, my si můžeme tady říkat, že dotace jsou špatně, ale v okamžiku, kdy my všichni – a jestli ještě teda se stane to, že budem platit emisní povolenky jako soukromé osoby – tak my všichni budeme platit. To už je hotový, to je zavedený, to je podepsané. Takže co je špatného na tom, když si pro ty peníze sáhnem, když už teda jsou od nás vybrané, aby se dostaly zpátky do našich kapes? My nemůžeme říct "my kašlem na dotace", ačkoliv to spotřebujou Němci nebo Holanďani nebo Španělé. To samozřejmě je úplná blbost.

Ondřej Doležal:
Ono vlastně tohleto k té velké energetice, tak když se ještě vztáhnem zpátky, vrátíme k těm farmářům, tak oni vlastně naráží na to, že nemají možnosti tu elektřinu prodat kvůli tomu, že vlastně nemají licenci na obchod s elektřinou, nemají ty konečné zákazníky a tak dále. Ale přenosová soustava jim to neumožňuje pořádně.

Vladimír Matolín:
No, jasně.

Ondřej Doležal:
A potom teda i s cenou toho vodíku, tak velmi důležitý vlastně na tom všem, aby jak ta energetika větrná, ty bioplynové stanice, celkově vodík a tak dále, tak aby to dávalo smysl, tak je potřeba vlastnit ty zdroje. Jak ty větrný elektrárny, tak další zdroje elektřiny, protože pokud máte levný vstupy, který nenakupujete přes burzu, který ty vstupy vám čtyřnásobně zdraží, tak potom má smysl vyrábět i vodík. A to vlastně se nám prolíná celou tou debatou de facto od začátku, protože je velkej rozdíl v tom, jestli elektřinu budeme mít z vlastních zdrojů za korunu a nebo přes burzu za čtyři koruny.

Vladimír Matolín:
Ano, protože u té distribuované energetiky vy můžete dělat vlastně ostrovní systémy, které jsou nezávislé. No a můžete to míchat, že jo. Vy můžete míchat... a zase se dostáváme k tomu, že už ta dotace to neumožňuje. Já když budu mít v létě, budu mít slunce, případně ještě někde bude turbína, bude foukat, tak si vyrábím elektřinu zelenou. A když nebude, no tak budu prostě používat energii, která je špinavá, ale pořád v konečné fázi dosáhnu nějakých úspor, pokud jde o emise skleníkových plynů.

Ondřej Doležal:
Ono energetiku dneska v Český republice nejde dělat nekomplexní. Pokud se tady někdo zaměří čistě na výstavbu větrných elektráren a nemá k tomu tu další energetickou část, ať už licenci na obchod, nemá zákazníky a tak dále, tak dodává zase za nějaký... ta cena elektřiny, jestli výkupní, není moc velká. To vidíme u těch fotovoltaik, že jo, a tak dále, vidíme to v podstatě napříč. A je potřeba to mít prostě celý dohromady, jinak to nedává smysl, no. A tím bych možná ten náš podcast pomalu zakončil. Pane profesore, já vám děkuju moc za to, že jste vážil cestu a že jsme se mohli o vodíku takhle pobavit. A snad se ještě v budoucnu uvidíme.

Vladimír Matolín:
Tak já děkuju za pozvání. Já jsem taky rád, že jsme si mohli o tom popovídat, že třeba to někoho zaujme. A propálil jsem nějaký benzín sem cestou, což samozřejmě je špatně, ale jiné řešení teďka nemáme, tak třeba za nějaký čas přijedu vodíkovým autem nebo někdo jiný.

Ondřej Doležal:
Diesel-vodíkovým, ideálně.

Vladimír Matolín:
Diesel-vodíkovým autem. A jako musíme doufat, že někteří plánovači přijdou k rozumu přece jenom, protože vlastně ta situace je donutí.

Ondřej Doležal:
Pane profesore, vy ještě disponujete naivitou?

Vladimír Matolín:
No... jo, asi, asi ano, protože já mám optimismus nějakým způsobem v krvi. Protože kdybych byl pesimista, tak v podnikání ve vodíku už jsem dávno seknul, protože bych si řekl: „No tak to prostě nedává smysl, jo.“ A samozřejmě musíme filtrovat nesmyslné sliby politiků. Já ještě s dovolením tady... nedávno, je to několik dní, pan primátor Hřib, primátor Prahy, vypustil úžasnou myšlenku, že do roku 29 všecky taxíky v Praze povinně budou elektrické. Tak tady, když se nad tím člověk zamyslí, tak si... a že Pražané si to přejí. Pražané si to přejí. Tak myšlenka jako zajímavá. Já jsem, co jsem tedy konzultoval s různými přáteli, se o tom bavíme, tak neměl jsem pocit, že by všichni o to přáli, jim to v podstatě jedno. A jako když si vezmu celou tu informaci, tak já to řeknu naplno, někdo je blázen teda, jo. Protože nevím, nebudu říkat kdo, v tom, ale někde prostě... Je to politický, taková takový výstřel politický. Protože kdyby to pan primátor myslel vážně, tak by přišel s papírama, jak ČEZ Distribuce do toho roku 29 natáhne ty megawatty a postaví ty plničky na ty taxíky.

Ondřej Doležal:
No je to tak, no. V tomhle on si řekněme, že některý lokality v Praze dneska nemají v zásuvce 220, tam je prostě 190 a jsou prostě rádi, jo. Takže ono jako táhnout tam notabene jako elektronabíječky, který vlastně ani nejsou rychlonabíječkami, protože to prostě ta soustava absolutně nemá jako šanci zvládnout, no. To je realita, no.

Vladimír Matolín:
To je stejná blbost, jako jsme slyšeli dávno z Německa, že půjčovny aut budou jezdit jenom na elektriku. První věc: jak je donutí, když jsou to soukromé půjčovny? A druhá věc: já jako turista, když si přijedu někam na Korsiku nebo někam, tak já budu řešit, kde s půjčeným autem z půjčovny budu nabíjet?

Ondřej Doležal:
A on to někdo zkusil, podle mě to Hertz nebo někdo z těch velkejch půjčoven... Udělali to a pak to prodali, no. Prodali to, po dvou letech to všechno prodali, byli snad rádi, že to prodali.

Vladimír Matolín:
Já chci mít na dovolený klid a ne studovat plány nabíjecí. Jo, já se chci jet podívat támhle, semhle, támhle a chci mít klid. Jedu relaxovat, protože mám dovolenou, a nebudu prostě řešit jako plánovat zároveň, že chci jet támhle a támhle a jestli tam je nabíječka nebo není.

Ondřej Doležal:
Pane profesore, jak vy vlastně vnímáte za tu dobu vlastně ten absolutní nepoměr mezi fakt jako přístupem k elektromobilitě a přístupu k tomu vodíku? Protože mně osobně přijde vodík jako v každým aspektu lepší než elektromobilita. Jak je prostě možný, že se tady posledních 5 let budujou elektronabíječky a tak dále a potom prostě o vodíku se řekne "buď to bude kompletně zelený, nebo to nebude" a teďka vlastně překážky jako nesmyslný. Jak k tomu jako vy osobně, jak na to nahlížíte, když teda opomineme ideologii, opomineme šílence a kdekogo?

Vladimír Matolín:
No oni bohužel ty šílenci evidentně mají mnohem jaksi silnější hlas, než by bylo zdrávo. A celý ten problém právě vlastně se dostáváme k tomu, čím jsme začali. Je to prostě ta ideologie, která vede k nějakému tomuhle tomu zelenému fundamentalismu. Prostě nechce slyšet, pomíjí vlastně fakta, pomíjí výsledky aplikovaného výzkumu, vědeckého výzkumu. Prostě ne, prostě musí to být takhle a hotovo, jo.

A do toho jsou samozřejmě ty velké lobby. Četl jsem právě, že teďka v souvislosti tady s tím, co se děje v Evropském parlamentu, že ta lobby vlastně pro elektromobilitu čistou je strašně mocná. No a prostě tak někdo to poslouchá, že jo. Ty poslanci a vlastně nevím, jestli se tam nad tím zamýšlejí, ty europoslanci, když jako tam jezdí do toho Bruselu. Chovají se neracionálně. Chovají se neracionálně, protože vlastně se chovají tak, aby ten systém se vyvíjel podle toho, co chtějí slyšet všichni. A když potom předsedkyně komise řekne – tak to mi jako opravdu přišlo, že je výsměch všem – že Evropa bude vzorem pro všechny ostatní země v tom, jak bude uhlíkově neutrální v roce 2050, tak si říkáte, ta ženská taky je jako úplně, úplně jede mimo. Protože ona nebude vzorem. Oni si budou všichni ťukat na čelo a říkat: „No tak Evropa, ta se odepsala sama, tak svět je náš teďka.“

Ondřej Doležal:
Mě na tom fascinuje, že se řeší, kolik jaký auto vypustí emisí a vůbec se neřeší prostě teplotní gradienty prostě barev. Že máte prostě bílý auto, který veškerý prostě sluneční záření odrazí zpátky jako do vesmíru, aniž by se to přeměnilo na teplo. Potom máte černou, že jo, která většinu toho slunečního záření přemění na teplo, který vlastně nám tady zůstává díky těm skleníkovým plynům. A nikdo se vlastně moc nezaměřuje na to, aby se znova, tak jak probíhalo odvodňování, probíhalo narovnávání vodních toků, krajina ztratila schopnost prostě zadržovat vodu... Vidíme tady, že 47 % plochy v Český republice je zemědělská půda. Teďka se to vlastně sklidí a je to tam de facto hnědý, jenom na to praží slunce. A když vezmem teploměr a půjdem na to pole a vedle půjdem na louku, tak tam je rozdíl 15 stupňů jako v teplotě, jo. A potom tady řešíme, jestli auto vypustilo 100 gramů nebo 112. A je to úplně teda jako zhýralý teda.

Vladimír Matolín:
No to jsme u těch plánovačů, že jo. Měli jsme socialistické plánovače, teď máme evropské plánovače.

Ondřej Doležal:
Tak doufejme, že nastanou racionální plánovači. Pane profesore, já vám děkuju moc za to, že jste dorazil.

Vladimír Matolín:
Já taky, já taky velice děkuju.

Ondřej Doležal:
Děkujem a hezký den všem posluchačům. Mějte se hezky a vodíkové infrastruktuře zdar.

Vladimír Matolín:
Nazdar.