Zpět na všechny články

Ondřej Doležal: Podnikat jako prase umí každý

To nejdůležitější z podcastu:

Úvod

• Ondřej Doležal: Spolumajitel firmy SFORP, expert na energetiku.
• Cíl: Poskytování čisté a udržitelné energie pro obce a jednotlivce za nižší ceny.

Začátky v energetice

• Pracoval jako podomní prodejce energií.
• Zkušenosti s nespokojenými zákazníky vedly k myšlence na poctivější přístup k prodeji energií.

Filozofie firmy

• SFORP se zaměřuje na slušnost a transparentnost.
• Udržení dlouhodobých vztahů se zákazníky a poskytování seriózního poradenství.

Změny na trhu

• Změna legislativy a vznik komunitní energetiky, ale s nedostatečnými podmínkami pro konkurenci.
• Inspirace ze zahraničních modelů komunitní energetiky (Rakousko, Německo).

Přednosti a hodnoty

• Firmy se snaží být férové a upřednostňovat zájmy zákazníků.
• Eliminace podomního prodeje a neférových praktik.

Investice do projektu EnVys

• Možnost pro občany a obce stát se investory a předplatit si elektřinu, která je levnější než standardní dodavatelské ceny.
• Cíl: Vyrobit elektřinu za cenu pod 2 000 Kč za megawatt.

Očekávané úspory

• Očekávané úspory pro obyvatelstvo Vysočiny až 15 miliard Kč.

Budoucnost a výzvy

• Plánované projekty větrných a bioplynových elektráren.
• Doba realizace: bioplynové elektrárny do 3 let, větrné elektrárny do 5 let.

Závěr

• Ondřej Doležal zdůrazňuje důležitost slušnosti a etiky v podnikání.
• Otevřenost vůči zákazníkům a snaha o trvalé zlepšování služeb.

___________________________________________________________

Celý podcast:

Pavel Janoušek:
Dobré ráno, dobré odpoledne, dobrý večer, podle toho, kdy nás zrovna posloucháte. Vítejte u podcastu O rozvoji. Moje jméno je Pavel Janoušek a každé dva týdny si k mikrofonu zvu zajímavé osobnosti z oboru firemního vzdělávání a osobního rozvoje. A s nimi si pak povídám o jejich úspěších, názorech a vůbec věcech, které oni sami považují za důležité. A společně se pokoušíme na tyto věci nahlížet z perspektivy zdravého rozumu a pokud možno bez nánosu frází a módních termínů. Všechny díly podcastu O rozvoji můžete najít na Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts nebo na stránkách www.orozvoji.cz.

Mým dnešním hostem je Ondřej Doležal, spolumajitel firmy SFORP, což je, jak praví jejich webové stránky, dodavatel energií s kuráží a charakterem. Ondro, vítejte, jsem rád, že se tady můžeme dneska potkat.

Ondřej Doležal:
Dobrý den, ahoj.

Pavel Janoušek:
Ondřej je z mého pohledu tím, koho já bych nazval skutečně úspěšným mladým podnikatelem, ale nikoliv drze oblečeným mladíkem, který pálí peníze investorů a jeho jediným cílem je co nejrychlejší a nejvýhodnější prodej firmy, ale někým, kdo svoje podnikání staví na určitých hodnotách. A to přesto, že se pohybuje v oboru, který nemá dneska tu nejlepší pověst. A to je prodej energií. A ten svůj dojem můžu i doložit, aby to teďka neznělo jenom jakási reklamní znělka na Ondřeje a jeho firmu. Dneska, když tenhle rozhovor natáčíme, tak je půlka září a tento týden byla ve sněmovně schválena novela energetického zákona, do který bylo zapracováno mnoho z připomínek a podnětů, který přinesl právě Ondřej. Takže Ondro, gratuluju, myslím si, že je to dobrá práce.

Ondřej Doležal:
Jo, jo. Dlouhá, dlouhá, dlouhá práce to byla.

Pavel Janoušek:
A hlavně asi záslužná. Ale pojďme začít od začátku. Ondro, vy se pohybujete v oblasti energií cirka 10 let.

Ondřej Doležal:
Ano.

Pavel Janoušek:
Kde a čím to začalo? Jestli se dá převinout ten film trochu zpátky.

Ondřej Doležal:
Jasně. Já jsem to měl vlastně tak, že co jsem si od patnácti nevydělal, tak jsem zkrátka neměl. Takže když jsem následně, mi skončila střední škola, kdy už jsem jako byl mnoha pracovními zkušenosti ošlehán, tak jsem sháněl nějakou brigádu na léto a našel jsem obchodního zástupce. A vyklubal se z toho podomní prodej. Takže bylo to trošičku něco jinýho, než jsem jako předpokládal. Nicméně, když se živíte jako sám, tak pak už na to moc nemůžete koukat, protože před deseti lety prostě to nebylo úplně ideální jako s různejma brigádama.

Pavel Janoušek:
Jestli jsem to správně pochopil, podomní prodej teda energií?

Ondřej Doležal:
Ano, přesně tak. Takový to klasický zvonění na zvonku a nabízení levnější elektřiny a plynu. A tak jsem to dělal vlastně necelý tři měsíce a pak jsem nastoupil na vysokou. Takže s nástupem teda na vysokou už někteří ty lidi procházeli různýma jako procesama a volali mi naštvaný, protože jsem u všech jako nechal svoje telefonní číslo, že když budou cokoliv potřebovat, tak jako ať mi zavolaj, že je to v pohodě. Tak mi začli volat.

Pavel Janoušek:
Že to není v pohodě?

Ondřej Doležal:
Že to úplně není v pohodě, což my jsme prostě dostávali jako produktový školení od té firmy a bylo to velmi jednostranné a nebylo to úplně ideální ta zkratka. Takže nic se nezměnilo do dneška. A no a na tý vysoký jsem si řekl, ty vole, tak jako proč to nikdo nenabízí slušně, jo? Prostě přijít za tím člověkem a prostě říct mu: „Hele, jo, změníte dodavatele, ušetříte pět tisíc tady na plynu, tisícovku na elektřině, to šestka ročně, tak tady to podepište, prostě je to v pohodě.“

A začal jsem zkrátka dělat jako přednášky na obecních úřadech pro ty, pro ty potenciální zákazníky, kdy jsem jim na těch sedmi slidech vysvětlil, o čem to vlastně je a není. Takže teďka na mě koukali, mně bylo jako, co, 21, že jo. A vykládal jsem jim, jak vlastně funguje trh s energiema, bylo to dost jako neortodoxní, protože těžko tomu věřit v té době. A i vlastně dnes. A nabídl jsem jim vlastně to, že si ty jejich energie vezmu do své správy. Oni se mnou podepíšou jednostrannou smlouvu v podstatě o tom, že já to chci udělat a oni tu službu chtějí dostat.

A nějak jsme udělali první jako energetickou soutěž, prostě výběrový řízení. A dostali jsme se do novin a najednou ty lidi, který předtím jako byli skeptičtí, tak se začli jako ozývat a i když už jsem vlastně potom studoval, tak furt mi volali lidi. Takže najednou byla jako druhá, to už jsem vlastně ani nic nemusel dělat, v podstatě. Pak byla třetí a nějak se to vlastně začlo jako kumulovat, no.

Pavel Janoušek:
Mně přijde zajímavý, že ten, řekněme, iniciační zážitek byl o tom jako: „Tak teda takhle ne,“ jo. A pojďme to dělat líp. Dnešní název firmy SFORP v sobě skrývá vlastně původní studentskou aktivitu, o který vy jste teďka mluvil, předpokládám. Students for People.

Ondřej Doležal:
Ano.

Pavel Janoušek:
Studenti pro lidi. Co to znamená, že to v sobě nese vlastně tenhleten začátek a i tenhleten slogan nebo tenhleten termín? Co to pro vaši dnešní práci znamená, pro vaše dnešní fungování?

Ondřej Doležal:
Tak my stále máme zákazníky z té doby. Řekl bych, že tak 95 % zákazníků jsou s náma jako... ty, co s náma byli, tak nám prostě zákazníci neodpadávají. To znamená, když s náma udělaj tu zkušenost, tak zůstávají. Takže, takže zkrátka stojíme na těch lidech, s kterýma jsme začli jako spolupracovat od začátku. A dneska je to SFORP, tak jak je to SFORP. Students for People jako reálně nepoužíváme, myslím, že ani na webu se na tom moc jako neodkazuje, protože radili nám, že je to moc dlouhý a složitý a anglický a a tak. Takže to máme změnit. Takže podstoupili jsme proces, že že to teda změníme, aby to bylo marketingově líp pochopitelný. No a pak jsme se na to vykašlali a řekli jsme si, že jsme prostě SFORP a a naši klienti to někteří jako neumí vyslovit, že jo, protože to komolí... a „sfopr“ a „sport“ a tamti a tydle...

Pavel Janoušek:
Takže z marketingového pohledu je, že tam jsou možná drobné rezervy směrem k brandu.

Ondřej Doležal:
No, jo, jo. Ale my to změníme, ty lidi si to zapamatujou prostě.

Pavel Janoušek:
Jasně. Já jsem to zmínil na začátku. Oblast prodeje energií není zrovna obor, kterej by byl vnímanej nějak jako extra pozitivně, to si přiznejme.

Ondřej Doležal:
Hm.

Pavel Janoušek:
A asi každej z nás je nebo minimálně byl objektem různejch akvizičních telefonátů, případně návštěv ze strany nejrůznějších firem, firmiček, s těma neodolatelnýma nabídkama, s těma nejvýhodnějšíma cenama a tak. Vlastně něco, o čem vy jste mluvil, vy jste mluvil o tý první brigádě v tomhle oboru. Vy se vlastně prezentujete jako někdo, kdo hledá kompromis mezi zájmy zákazníka a dodavatele. Děláme to jinak, to říká dneska vlastně každý, jo. Tak v čem to teda děláte jinak? Co je ta vaše přidaná hodnota?

Ondřej Doležal:
No, my to prostě děláme jenom slušně a to je na tom trhu tak moc jako specifický, že že jsme prostě výjimeční, no. Bylo to tak od začátku, kdy, když se třeba pořádaly první e-aukce a podobně, tak tak ten člověk, když se podíval na net sám, tak se dostal na lepší ceny, jo. Takže my jsme udělali první jako energetickou soutěž, což vlastně ten pojem jsme si vymysleli, jo, žádná energetická soutěž jakožto výběrový řízení na energie, nic takovýho nebylo. To nám skopírovali až následně. A my jsme byli 15 % pod cenama jako těch e-aukcí, jo. Takže zkrátka jsme si nastavili marži, kterou prostě na tom chcem jako udělat a nespekulovali jsme na tom, jestli na tom zákazníkovi můžeme vydělat víc nebo míň. A prostě jsme se domluvili s tím dodavatelem, kolik jako za to chceme.

A postupem času jsme dokonce přešli na to, že to budeme dělat pro firmy a obce. Protože na ty přednášky nechodilo moc lidí, prostě byly... stalo se mi, že v jedné obci třeba byli podobní prodejci jako, říkali si: „Jo, to je to super,“ a večer jsem tam měl přednášku a na tu přišli dva lidi, jo. Takže jsem si říkal: „No tak to je výborný, prostě tady jako fakt mrhám jako úsilím a časem a a začnem dělat teda ty firmy a obce.“ A tam už to bylo o tom, že jsme si řekli: „Hele, my vám budem radit tady, já nevím, za 15 tisíc prostě ročně a vy nám to dáte a my to za vás prostě celý jako zpracujem.“ Takže pak už nás platil ten zákazník a a úplně jsme se oprostili od toho, že jsme byli na někoho navázaný a tak.

Pavel Janoušek:
Což bylo, což bylo jiný. To bylo to jiný. Že vlastně, že jsme to nedělali jako, že lépe, lepší výběrový řízení, ale dělali jsme to prostě tak, že nás platil ten klient, což je ten správný poradenství z mýho pohledu. Protože je nezávislý.

Ondřej Doležal:
Jasně. Ono většinou jakoby základem té nabídky, těch nejrůznějších prodejců a dodavatelů, je nabídka nižší ceny. Prostě ušetříte. OK. Cena je vždycky důležitou součástí toho obchodního vztahu, ale není jedinou, že jo. Tak prostě zákazník vždycky nakupuje nějakou hodnotu, kde ta cena prostě je toho součástí. Co je vlastně tou další součástí té hodnoty kromě výhodnější ceny, o který vy jste i teďka mluvil, že jste byli schopný se dostat na nižší ceny? Co nabízíte jako další součást té hodnoty? Proč vlastně pro ty zákazníky teda jste tak zajímavý nebo měli byste být?

Ondřej Doležal:
Zkrátka, když nám někdo zavolá, tak nebaví se s nikým na infolince, máme tam prostě... jsme odborníci v tom, co děláme za tu dobu, takže vždycky se bavíte s někým, kdo ví, o čem mluví. Když máte nějakej problém, tak ho s náma řešíte jako člověk, no. Takže nějak jako neházem vám klacky pod nohy a neděláme z nikoho idiota. Takže cena je samozřejmě jako kritérium, ale ale řekněme si, že dodavatel energií vám dneska může kdykoliv zdražit bez vašeho vědomí, prostě dá si to na web a nalákaj vás na nízkou cenu, ale za dva měsíce ji změní a navýší o 60 %, jo. Takže už jenom to, že my tohleto prostě neděláme, prostě je potom ta důvěryhodnost, kterou potom ti zákazníci jako v nás mají, protože nejrůznější akviziční nabídky, co se jako poskytujou a takhle, tak to jsou ceny platný na rok. Nebo na dva.

A ty naši zákazníci prostě chápou, že nemají na začátku nejnižší cenu, jako když prostě mají nejnižší cenu, protože pro nový zákazníky se snaží všichni jako dát jim ty svoje nejlevnější nákupy, který jako udělali, a těm stávajícím klientům daj tu nejhorší cenu, protože tam nakoupili draze. A my to, co nakoupíme levně, prostě dáváme těm našim zákazníkům, prostě rozpouštíme tu cenu plynule. Takže v podstatě všichni u nás mají stejnou cenu. Takže nemáme žádný excesy nejlevnější a na druhé straně nejdražší. Zkrátka je to takovej cenovej komunismus trochu. A a uvědomujem si, že to není úplně jako ideální, jo, že prostě oni ti dodavatelé a všichni to dělaj, že vám daj nízkou cenu na rok a pak vás prostě oholí, když už na to nekoukáte.

Takže to máme jako handicap reálnej, což se jako děje a a holt prostě potom musíme sbírat zákazníky, který to nechtěj sledovat co dva roky a ví, že když to mají u nás, tak jsou v pohodě. A a to je ta přidaná hodnota, že ať už je vám vlastně 30 nebo 70, tak máte stejnou cenu. My prostě na vaší babičce nebudem vydělávat víc, než na komkoliv jiným, jenom kvůli tomu, že už ani nečte, jo. Takže to je to celý to gro.

Pavel Janoušek:
Přijde mi to jako fajn hodnota, na který postavit firmu, jo, jako slušnost. A jako jsme schopný vlastně převzít na sebe některý rizika z těch zákazníků a ustát to.

Ondřej Doležal:
Tak. Ono, pardon, podnikat jako prase umí každej. Opravdová výzva je, když to začnete dělat poctivě. A nějak slušně.

Pavel Janoušek:
Tím spíš bych se chtěl vrátit ještě k těm deseti letům. Vy jste zmínil ty začátky. Jasně. Když se podíváte na těch 10 let, to znamená na začátku student s nějakým živnosťákem, objíždí tady obce, dělá přednášky s pár slidama a snaží se lidem vysvětlit, jak to opravdu chodí. A dneska firma, obrat v řádu desítek milionů, prostě jako funguje to, máte našlápnuto. Tak co bylo mezitím? Co co znamená tuhle cestu ujít za 10 let? Možná co na ní bylo nejtěžší?

Ondřej Doležal:
No asi se na to nevykašlat, no. Ono, ono malý podnikání, když jako kdokoliv začíná, tak já jsem měl třeba výhodu té vysoké školy, že lidi, co chodili do Kauflandu prostě za kasu, tak já jsem bral i míň než oni. Ale zase jsem sbíral nějaký zkušenosti a a měl jsem jako tu možnost si to řídit jako podle sebe. Je to hodně o prioritách, o vašem jako, o vaší morálce, protože morálka může jako velmi rychle, když vám teče do bot, jako lehnout. A a do bot vám teče jako často. Takže je to o nějakým asi vnitřním nastavením toho, že ten směr, kterej jako je, tak že se nezmění.

A zároveň je to asi hodně psychologie a práce sama se sebou, protože když vlastně jste student nebo jste živnostník, tak on přerod z dobrýho obchodního zástupce, tak z dobrýho obchodního zástupce prostě není nutně jako dobrej lídr, není z něj dobrej manažer a a vůbec nemá žádný předpoklady pro to dělat jako byznys. Takže je to takové celoživotní vzdělávání a a proto třeba ani nepoužívám titul z vysoký, protože to je takový jako vtipný.

Pavel Janoušek:
Rozumím tomu tak, že ta firma vás naučila nebo donutila vás naučit se mnohem víc, než vám dala ta škola.

Ondřej Doležal:
No jasně. Jako bezpochyby. A tak to je praxe, taková ta vysoká škola života, tak to je přesně ono.

Pavel Janoušek:
Tak to je termín, který taky nemá úplně tu nejlepší pověst, ale jasně, rozumím. Vy dneska zdaleka jenom neradíte firmám, lidem a firmám, jak ušetřit. Dneska jste vlastně dodavatel energií. Kde se to vzalo? Jak jak se najednou jako vezme novej dodavatel energií?

Ondřej Doležal:
No, to, že mě to štvalo, jak ten trh vypadá, jo. Že když jsem vlastně dělal ten podomní prodej a viděl jsem to, jak to je, tak jsem si říkal: „Ty jo, to není možný prostě, ne, budem to prostě dělat jinak, prostě slušně, vyděláme na tom prostě třikrát víc, protože je prostě lepší mít třikrát sedm než jednou dvacet.“ A ty lidi prostě u vás jako zůstanou, jo. Prostě mají komu věřit, chtějí, aby to fungovalo. Vyděláme na tom jako obrovský peníze jenom tím, že prostě budem jako slušný. Což bylo jako výjimečný, ono furt jako je.

A no a následně teda jsme, ty výběrový řízení a měli jsme zkušenosti s různejma dodavateli. A s některýma jsme se ani nebavili, když jsem prostě viděl, jak se chovaj, tak jsem si řekl, že se s nima vůbec bavit nebudu prostě, ani jako omylem. Takže ani jsme je do těch výběrovejch řízení nezvali. Když byla nějaká veřejná zakázka pro nějaký město, tak bylo lepší jako, když by se jako nezúčastnili. Což oni jako vycítí z komunikace a tak dál, takže sami jako chápou, že to nemá jako smysl. A a prostě jsme ty naše zákazníky k těmhlentěm dodavatelům vůbec nepouštěli.

A potom už jako bylo omezený množství, s kým se jako spolupracovat dá a nedá. A teďka různý vize, ano... Zkrátka jsem si řekl, že ty lidi stejně nechtějí co dva roky měnit dodavatele, že ten dodavatel se mnou nechce jako bejt dlouhodobej partner prostě, že stejně chce levně získat zase ty zákazníky a za dva roky jim zdražit, což zase já jsem jako na to pes. Takže nenechali jsme je na pospas a a pak už jsem se neměl s kým bavit. Takže nechtěli mi dát dobré ceny, dobrý obchodní podmínky. Zase další krok a a řekl jsem si: „No tak, tak buďto se na to vykašlu a nebo si založím dodavatele.“ No tak tak jsem si založil dodavatele v naivní představě... Ale tak to je podnikání. Jako jestli kdokoliv podniká, tak mám pocit, že málokdo řekne, že by to podstoupil znova, byť jako je rád, kde je a co všechno se povedlo.

Pavel Janoušek:
Ono je evidentní z toho, co říkáte, ale vlastně i z toho, co děláte, když jsme zmiňovali ten energetickej zákon a tak, že se nestaráte jenom o tržby. Ale že se zároveň snažíte vlastně nějak ovlivňovat a budovat to prostředí, v kterým podnikáte. Což, což mi přijde velmi sympatický. Taky že se nebojíte změnit produkt tý firmy, když máte pocit, že to je potřeba. Tak prostě nebudem jenom jako prodávat pro někoho, ale budem sami dodavatelem, když máme pocit, že nemáme ty správné partnery, jo. Tak to mi přijde, to mi přijde fajn. Co je vlastně jako vaše vize, ke který směřujete v tý firmě dneska? Tak jako, mít firmu není stav, to je proces, kterej jde odněkud někam, tak kam vlastně jako vy se snažíte to napřimovat?

Ondřej Doležal:
No, já vlastně ani jako nevím. Ono se to hrozně jako lehce jako říká: „Chceme mít milion zákazníků a tohle a tamto.“ Myslím si, že to jsou blbosti, že prostě tak, jak ten život se jako žije, tak tak ty případy jako chodí a a ta malá firma nebo menší, tak je to práce s lidma jako vždycky. Jak se zákazníkama, tak se zaměstnancema, se v té firmě, tak jak je to proces, to je prostě živoucí jako organismus, ta společnost.

A vy tam potřebujete, máte omezenej rozpočet a potřebujete dělat spoustu věcí najednou. A nebo prostě najednou potřebujete někoho, kdo třeba dobře dělá rutinu, jo. Dva tři roky. Tak dobrý. Ale za dva tři roky už ta rutina je prostě hotová, protože vy najednou si řeknete: „Fajn, tak udělám si svůj vlastní systém, protože nechci nic kupovat, protože zase má to nějaký negativa, tak jdu do těch jiných negativ a prostě vytvořím si svůj vlastní informační systém.“ Což bych nikomu nedoporučil, ale ale jsem rád, že ho máme. A a najednou nepotřebujete člověka na rutinu, jo. Tak prostě musíte se s tím člověkem jako nějak rozloučit, prostě je to, je to taky jako náročný srovnat si ty priority, protože... no, no, no.

Takže, takže nevím, kam směřujem. Já jsem si na začátku řekl, nebo v tom roce 2013, to je na netu dohledatelný článek, že že ten energetickej trh je jako divokej západ, že to nikdo nereguluje a že to změním. A a předevčírem se mi to povedlo. Takže já jsem vlastně teďka v podstatě vyhořelý třicátník bez vizí, protože protože jsem chtěl založit dodavatele a chtěl jsem změnit zákon. A založil jsem dodavatele a změnil jsem zákon. Takže zní to krásně, ale ale dodavatele si nezakládejte, opravdu vám to nedoporučuju.

Pavel Janoušek:
Mně se teďka vybavil můj kamarád, velmi dobrej horolezec. Říká, že tenhleten proces vlastně, kterej vy jste teďka popsal, tak postupuje opakovaně, protože vždycky má ten sen, nějakej ten krásnej kopec. Dlouho to plánuje, dlouho se na to připravuje. Pak vyleze nahoru, tam zjistí, že tam jako vždycky je úplný prd, akorát zima prostě a utrpení a bolest. Ještě navíc ho čeká ta cesta dolů a v tu chvíli vždycky si slibuje, že už nikdy, jo. Sleze dolů, dá se trošku dohromady a vždycky se nějakej novej kopec objeví, jo. Tak možná v tomhle je ta naděje.

Ondřej Doležal:
Tak kdo to je, pardon?

Pavel Janoušek:
Je to Mára Holeček, kterej taky tady byl, někdy loni na jaře.

Ondřej Doležal:
Jo, jo. Ta ta společnice je právě Radek Jaroš. Takže jsem si říkal...

Pavel Janoušek:
Tak to možná máte v DNA firmy trochu.

Ondřej Doležal:
Ne, ne, ne. My jsme plážoví.

Pavel Janoušek:
Jasně, tak nemusíte lízt na kopce, ale zrovna teďka jste jeden vylezli.

Ondřej Doležal:
Jo. Ale, ale pardon, ještě teda jsem si vzpomněl, že k té myšlence, ono to nejde dělat pro peníze. Ten byznys. Když na začátku je vize jako peněz, tak ti podnikatelé prostě končí, protože to bolí. Nepodniká se kvůli penězům, podniká se kvůli myšlence a vizi. A ty peníze prostě přijdou samy. Ale je to, je to zanedbatelný. Jako já jsem to nikdy nedělal pro peníze a a ne vždycky jsem jich měl mnoho, ale třeba dneska je já osobně třeba nemusím ani počítat, jsem za to jako rád, co mi jako peníze umožňujou nebo ta firma, ale nedělám to kvůli nim.

Pavel Janoušek:
Je to příjemnej produkt toho, když to funguje, že jo.

Ondřej Doležal:
Jo, jo, jo. Mně třeba teďka, jak jsme slavní, že jo, jsme hodně vidět, hodně článků, tak mi volal vlastně po tom zákoně pán, kterýho jsem vytáhl z problému. Přišel od dodavatele, že má 45 tisíc pokutu, dostal za rodinnej dům, úplně jako prasárna nejvyššího kalibru. A tak jsem mu to zrušil zadarmo, nemusel to platit a říkal mi, že je rád. A že kdybych mu tehdy nepomohl, že by se oběsil. Tak, tak to je fajn. To prostě zahřeje.

Pavel Janoušek:
To je dobrá výplata.

Ondřej Doležal:
To je super.

Pavel Janoušek:
Mně tam přijde zajímavá ještě jedna věc. Vy jste zmínil ten informační systém, bavili jsme se o nějakým růstu tý firmy. Já vím, že vy jste vlastně personálně relativně jako malá firma, i díky tomu, těm technologiím, který jste schopný jako využít a tak. Což je super. A když jsme se tady bavili předtím, než jsme zapli mikrofony, tak jsme se bavili o tom, že vlastně lidi, s kterýma spolupracujete, jsou vesměs externisti. Tak mě ještě zajímá, jak s těmahle hodnotama, na kterejch vy tu firmu budujete celou dobu, to znamená jako poctivost, především snaha pomoct těm lidem, vytáhnout je z průšvihu, převzít na sebe některý rizika a tak. Tak jak vlastně vybíráte lidi, s kterýma chcete a budete spolupracovat? Jestli tam tohle nějak jakoby je cejtit při tom výběru? Jestli to nějak cíleně používáte? Nebo jak dosáhnete toho, že ty lidi na těchhle hodnotách s vámi jsou ochotný trošku jet?

Ondřej Doležal:
Můj první externista vlastně, tak to byli finančníci z písku. Vlastně oni, oni mají zkoušky nějaký ty efi a efpi a a a byl to prostě kamarád z vysoký, kde jsme se jako znali a mají taky velmi jako hezký hodnoty. A nás ty lidi prostě nacházejí sami. Kdo s náma chce jako spolupracovat a a nechce mít jako rizika, že to někde jako leží, ty smlouvy, nikdo to nevypoví, teďka ten člověk něco chce... externista to ani neví, jako teďka se nám do toho nemontujte, jestli to dostal zaplaceno, kdo ví, jestli. Tak já prostě vím, jaký to je bejt ten zprostředkovatel. Dlouhou dobu jsme prostě byli zprostředkovatelé, že jo, většinu část naší historie, a vím, co potřebujou a jsem schopen jim to nabídnout.

Takže to je jako první věc, že ti zprostředkovatelé u nás maj prostě servis, kterej já jsem jako chtěl a neměl jsem ho. Což zase je fajn. Ty kluci to oceňujou. No a máme externisty, který mají svůj jako byznys, no. Jsou to prostě realiťáci, finanční poradci, ale je to jako na nich, jak to chtějí dělat, no. Jsou prostě finanční poradci dobří a méně dobří. A prostě oni si nás musej najít a vědět, že chtěj jako dělat s námi, protože to prostě má tu hodnotu, že když jako je nějakej problém, tak my ho vyřešíme. Takže většinou se k nám ti externisti dostanou tak, že řeknou: „Hele, jo, tak mám tady tenhle ten problém, jo, tady pán dostal prostě pokutu, něco.“ „No, my to vyřešíme.“ Tak říká: „Ty jo, tak to je dobrý, tak tak zkusím jako dalšího a dalšího a dalšího.“ A pak už to jako jedeš. Takže když s náma někdo udělá tu první zkušenost, tak zpravidla to jako umíme nepokazit.

Pavel Janoušek:
Jo, což což asi je velmi důležitý. To, o čem mluvíte, jsou lidi, který vlastně vytvářej taky nějakej interface mezi váma a těma klientama. Dělaj to, co vy jste kdysi dělal pro jiný dodavatele. A co lidi, ať už stávající nebo třeba i do budoucna, který nějakým způsobem jsou uvnitř tý firmy? Vy jste před chvílí zmínil: „Když nám zavolá zákazník, tak mluví s člověkem, kterej tomu fakt rozumí.“ Jo, to mě vede k tomu, že takovýhle lidi se jako nesbíraj jen tak jako na ulici, že ty je potřeba si trochu vychovávat. Tak máte na tohle nějakej mechanismus, systém, přístup?

Ondřej Doležal:
Hele, ne. Vůbec žádnej. Kolik lidí, asistentek a podobně prostě holt jsem musel vyhodit, no. Ta naše činnost, jak je nás málo, tak my nejsme jako pásová výroba, jo. Jak to maj prostě různý dodavatelé: „Jo, tenhle ten řeší tady pohledávky, tenhleten řeší, že to registruje, tenhle ten dělá demontáže,“ jo. To není. U nás je to prostě komplexní jako činnost a když je nějakej zákazník, kterej potřebuje speciální péči, tak ji má prostě od toho jednoho člověka. Prostě nelítá to mezi deseti lidma. Takže je to rychlejší, kvalitnější, zákazník je vždycky v obraze. A je to fajn.

Ano, no tak jako není to pásová výroba, není to efektivní možná v mnoha jako ohledech. Ale takže po půl roce třeba zjistím, jestli s tím člověkem to jako smysl má nebo nemá. Takže já po třech měsících, kdyby jako proběhne ta zkušební lhůta, o tom člověkovi nevím vůbec nic a a on se furt jako učí, učí a a třeba po šesti měsících už může něco dělat jako víc sám, bez dohledu jako někoho jinýho. Ale zároveň jsme si vyvinuli blbuvzdornej systém, kterej prostě neumožňuje tam udělat nějakou jako botu. Takže když už je cokoliv nějak časově lhůty a tak, tak se tam prostě ukáže.

Takže dneska už je to u nás taky taková jako trošičku klikačka. Jako odeslat výpověď, najednou se to všechno nahraje, otevře se mail, jenom se klikne zase odeslat a když to ten původní dodavatel nebo ten ten původní dodavatel neakceptuje třeba za 14 dnů, urgence a zase nic se nepíše, je to šablona, prostě letí to tam.

A potom teda souvisí to, že když jsme si tohleto vyvinuli, tak nemusíme mít prostě tak široký jako... Já sám nám ta administrativa dneska prostě tolik jako nezabírá, ta operativa. Protože i vy víte, kdy jste naposled volal svýmu dodavateli. Jo a teďka my těch zákazníků nemáme milion, takže je nás jako relativně maličko. A v podstatě celou administrativu pro stávající klienty tak tak nám dělá jako člověk na DPP, byla u nás paní zaměstnaná a holt prostě jsme závislí na novejch jako klientech, ale dokavaď jich není tisíc měsíčně, tak nemáme jako potřebu jako nic měnit, protože systém to jako zvládne.

Pavel Janoušek:
V závěru ještě možná se vrátím k tý myšlence tý cesty desetiletý. Od živnostníka k podnikateli, majiteli firmy, k lídrovi, nevím, takový slovo vznosný, otázka je, co všechno se pod ním může skrývat. Ale dobře. Dneska máte firmu, rostete, fungujete. Vaše role v tý firmě taky nějakým způsobem se vyvíjí. Velmi pravděpodobně děláte jiný věci, než jste dělal před pěti a zcela určitě než než před deseti lety. V čem je ta největší změna? A co vlastně plánujete jako z hlediska tý svý role v tý firmě v nějakým dalším rozvoji a posunu?

Ondřej Doležal:
No já jako musím říct, že nejsem asi úplně dobrej manažer. Jako asi nejsem. Takže snažím se teďka makat na tomhle. Ten přesun z toho živnostníka, kterej dělá všechno nejlíp a má problémy pustit do toho procesu jako někoho jinýho, protože má jako svý postupy. Teďka mluví nějak s tím klientem a s jiným dodavatelem a tak nějak jako na to koukám a říkám si: „Teda takhle bych to prostě neřek.“ Prostě bych to řešil jinak, prostě volal bych o minutu dýl, telefonoval bych v kuchyňce, ne tady v křesle, jo. Prostě ad absurdum, jako takovýhle věci.

A já jsem měl hrozně tendenci těm lidem to kecat, prostě fakt jako: „A řekni todle a tamto, ježíš, a ještě todle.“ A a pak jako jsem dostal zpětnou vazbu a a dostal jsem totiž k Vánocům knížku „Šéfové jsou kokoti“. Od toho brňáka z tou z toho baru, který neexistuje. A a musím říct, že je to jako dobrá knížka, už ji čtu, už ji čtu, no vlastně tři čtvrtě roku a jsem jako v první třetině a opravdu to to degustuju. A a musím říct, že že jsem se na to jako zaměřil a a prostě koušu se do rtů a koukám na to a nebo prostě jdu pryč a snažím se od té operativy prostě těm lidem do toho nekecat.

A jsem rád, že vlastně oni potom aj sami jako rostou a a maj z toho větší radost a a já jim nestojím za zadkem. Takže to je jako fajn, no. Takže já, když jako mám tu důvěru v ty lidi, tak prostě řeknu: „Mně je jedno, mně je jedno, kolik uděláte chyb. Mně je prostě jedno, jak dlouho vám to bude trvat a prostě to zařiďte, tak jak si prostě myslíte. A že je to prostě správný.“ A a todle mi jako vychází, ale mnohdy taky jako ne a úplně jsem zatím ještě nepřišel na na to všechno. Takže takže teďka se hodně, minulej rok jsem se hodně věnoval psychologii, osobní nějaký jako věci. Letos, letos dělám nějaký jako vyjednávání a tak. Zkrátka snažím se jako sám nějak těm lidem jako vytvořit ten prostor a a já když zůstanu v té kleci jako uvězněnej, tak ty lidi tam zůstanou jako se mnou a a nakonec jako odejdou.

Což se mi teda stalo, jo. Mně se rozpadl tým celej jednou. Prostě jsem to manažersky nedal, no. Ono když je vám 21 a ve 25 prostě to není jako ideální, no. Takže to jsou ty začátky, kdy kdy ty přerody jako bolí. No a s tím růstem té firmy je potřeba spousta jako novejch věcí, že třeba náklady, který jako máte na začátku, tak poradenství, tak to je super, že jo. To, to je dneska jediná cesta pro mě jako s podnikáním pro chudý lidi je poradenství, protože tam prostě prodáváte to, co víte. A ano, bolí to, to do sebe dostat, ale nemůže vám tam nikdo dlužit, jo. Tak prostě někomu poradíte a je to zadarmo, no tak tak jde do prdele, že jo. Prostě když jako je to firma, který jste ušetřil milion a on se k vám jako otočí zády, tak taky se mi to stalo, jo. A co s tím můžu dělat? No tak si řeknu, no, tak je to chudák, no.

Pavel Janoušek:
Je to zkušenost.

Ondřej Doležal:
Ale prostě to k tomu patří. A to poradenství je jako fajn v tomhlentom, že tam ty náklady nejsou. Ale zase jak roste ta firma, tak je rozdíl platit jako kancl, že jo. Můžete začít jako v obýváku, když nemáte peníze, že jo, kde jinde, no tak taky jsem podnikal z obýváku. Vlastně najednou je kancl a jsou jako tisícový náklady. Pak někoho zaměstnáte a říkáte si: „Ty jo, tak to už je fakt zodpovědnost.“ Já prostě potřebuju vlastně mít pro něj práci, nemůžu ho vyhodit za tři měsíce, protože ten člověk sem jde s nějakou vizí a já nemůžu to jako takhle jako pokazit mu jeho nějakou, já nevím, pohodu v uvozovkách. Takže no a pak s každou tou nulou těch nákladů a a nulou na straně jako obratu, tak tak to je vždycky jako hroznej jako přerod. Fakt to jako bolí, z tisíce, jako, já nevím, náklad 7000 a a 10 000 je v pohodě, ale a když už jedete v těch desítek do těch stovek, tak tak to je jako morda. To jako to je úplně něco jinýho. Najednou jste jinde, řešíte jiný problémy, musíte hodně se už nad tím taky jako zamyslet.

No a a ze stovek jako na miliony, no tak to je bomba. To prostě to je fakt hrozný. A ještě já jsem byl takovej jako vůl, že že jsem ani nekoupil jako systém, kterej byl hotovej, jo. Já jsem prostě založil dodavatele a řekl jsem si: „Fajn, oni po mně chtěj milion a půl. Je to systém jako Word 2000, za pět let to bude furt Word 2000. A já, když tam budu něco chtít, tak mi řeknou jo, 200, 300 tisíc prostě, za hodinu 4 tisíce a a podobný jako věci.“ Říkal jsem si, když do toho půjdu, tak budu vazal. To je, to je softwarové firmy, která mě prostě bude jako otročit. A já budu vydělávat na ně. No a řekl jsem si, že ne, že začli jsme si vyvíjet svůj vlastní systém, jo. Takže takže vůbec jsem si to neulehčil, ale dneska z toho jako obrovsky čerpáme a jsme dál, než mnozí jako jiní dodavatelé, protože jsme si to udělali podle sebe a a je to prostě dál. Vidím to reálně, že velký firmy jsou jako systémově za mnou a a toto zdaleka nemám jako tak, jak bych si to představoval.

Ale zase systém u nás řeší jako druhej Ondra, kterýho snad posluchači taky znaj, takže takže systémový věci a tak, tak to jde jako fakt za ním. To já o tom systému vlastně moc nevím a na ni v něm neumím moc pracovat. Jen v těch věcech, který potřebuju, ale když mám jako vytvořit smlouvu nebo odeslat rozpis záloh, tak jsem prostě marnej a fakt nevím, co mám dělat. Takže ale ale vím, že je to chyba, jo. Měl bych to umět a teď na tom pracuju s chudou okolností taky, protože vrátit se k těm kořenům a podívat se na to zase zase od nuly, tak tak to mě jako posune, že nezapomenout na to, odkaď vlastně jsem jakoby přišel, protože až si udělám další nulu, tak už na to mít čas nikdy nebudu. Takže a ta práce se mi prostě za tu dobu jako oddálila.

Protože když neděláte tu operativu, nebo respektive takhle, no, když ji děláte, tak nevedete firmu. Prostě vy běžíte jako v nějakým jako zajetým kolečku svých problémů a problémů svých klientů a teďka přijdete prostě v 8 jako večer domů nebo v 10 nebo ve 3 ráno a a jenom spadnete na postel a vstanete prostě a zas jdete dělat operativu. Ale ale podnikání je prostě o tom, že se, že se zastavíte a rozhlídnete se, co se vlastně kolem vás děje. Jo, tak nějak si to představuju jako psav v poli, který prostě běží a neví kam, prostě jenom běží. A pak se prostě zastaví a zvedne hlavu. No a to je, to je ten moment, kdy začínáte podnikat.

Pavel Janoušek:
Ondřej, moc děkuju. Já vám přeju, aby se vám dařilo zvedat hlavu. Ale ale zároveň nechat ty nohy na zemi, protože to mi přijde asi důležitý i z hlediska rozvoje vašeho, rozvoje firmy a možnosti poskytovat vašim zákazníkům to, co chcete jim poskytovat.

Ondřej Doležal:
My stojíme fakt na těch klientech. Když k nám nebudou chodit ty lidi a budou prostě si říkat: „Jo, mně dva tisíce za to nestojí, já tady budu jako u firmy, která sice jsou jako hajzlové na trhu, ale vlastně od nich nic nepotřebuju a tady je to jako sympatický, pomáhaj lidem, ale vlastně možná bych jim to vyúčtování poslat moh, ale ve finále to neudělám.“ Tak to mně jako nepomáhá, no. Bohužel, že já jsem fakt závislej na těch na těch zákaznících a holt bez nich to jako nepůjde a a můžu se stavět na hlavu a prostě to nepůjde, no. To je, to je tak.

Takže kromě toho, že vám držím palce, vám taky přeju ty správný zákazníky.

Ondřej Doležal:
Děkuju, děkuju. Reklama musela být, já se za to hrozně omlouvám. Ale, ale je to tak.

Pavel Janoušek:
Jasně. Ondro, díky, že jste tady byl dneska spolu se mnou a ať se vám daří. Ať se vám daří jet na těch hodnotách, na kterejch jste to rozjeli, tak ať se vám daří to na tom mít co nejdýl.

Ondřej Doležal:
No jasně, no. I vám a všem a mějte hezkej den.

Pavel Janoušek:
Díky.